Salabka

Salabka je významný ostrůvek přírody v severní části Prahy. Strmá stráň západně od botanické zahrady je bývalou pastvinou a vřesovištěm. Dodnes se zde na výchozech prvohorních hornin, v tomto případě silicitů, zachovaly zajímavé botanické druhy. Silicity jsou usazené horniny, jejichž hlavní složkou je SiO₂, tedy oxid křemičitý. Je jich velké množství druhů a dosud nejsou jednotně pojmenovány. 

Přírodní památka Salabka kopíruje své pojmenování podle usedlosti a vinice na protějším svahu. Svah Salabky se vyznačuje expozicí k severozápadu, je dlouhý asi 180 metrů a má sklon asi 30° až 35°. Výškový rozdíl chráněného území je asi 25 metrů. 

Geologický podklad tvoří fylitické břidlice, z nichž na dvou místech vystupují silicidové suky. Horniny byly obnaženy erozí, při níž vzniklo nehluboké údolí. Pokud horniny nejsou přímo obnaženy, kryje je jen tenká vrstva půdy. Je tedy zřejmé, že geologický podklad má rozhodující vliv na složení a množství vegetace. 

Jen v horní části chráněného území u dřevěné vyhlídky je větší vrstva čtvrtohorních usazenin. 

Na silicitech vznikají minerálně jen velmi chudé půdy. Na nich rostou v podstatě jen vřes obecný (Calluna vulgaris) nebo metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Ani jedna z těchto rostlin není chráněna či ohrožena, ale právě jejich koncentrace učinila ze Salabky druhé nejvýznamnější vřesoviště na území Prahy. 

Naopak v mělkých úžlabinách mezi vyvýšenými silicity je vegetace druhově mnohem bohatší. Vyvinula se na půdách s geologickým podkladem fylitických břidlic. Botanici zde najdou zejména tyto druhy: tráva válečka prápořitá (Brachypodium pinnatum), hlaváček bledožlutý (Scabiosa ochroleuca) a další stepní rostliny. 

Území poněkud trpí nálety semen severoamerického dubu červeného, která jsou sem zavlečena ze sousedního pozemku. Kdyby ochranáři aktivně nezasahovali, step Salabka by dubem červeným zarostla a k němu by se přidaly další keře z okolí. 

Na stepi se usadily významné druhy živočichů, které by zajímaly entomology. Jsou to střevlíkovití brouci Amara infima, Bradycellus ruficolis, Harpalus rufipalpis, nosatci Trachyphloeus bifoveolatus, Trachyphoeus asperatus a mandelinkovití Lochmaea saturalis a Altica oleracea breddini.

Zajímavá je historie chráněného území. 

Podle zachovaných zpráv a starých map víme, že území okolo Salabky přišlo o lesy již pravděpodobně v době železné a že tento stav trval až do 19. století. Až v 60. letech 20. století byl sousední pozemek zalesněn dubem červený, oběma druhy lip, borovicí černou, modřínem opadavým a dalšími dřevinami. R. 1968 byla založena botanická zahrada a pozemek dnešního chráněného území Salabka byl její součástí. 

Odborníci z již fungující botanické zahrady dali roku 1978 podnět k vyhlášení chráněného území Salabka, jakožto "jediného vřesoviště v Praze". Porosty vřesu již byly přestárlé a proto část plochy ochránci přírody pokusně vypálili. Závěrem bylo, že na území se začala šířit metlička křivolaká, ale mezi ní se také dostaly semenáčky vřesu. 

Zajímavé je, že ani požár r. 1996 založený vandaly, který zničil značnou část přírodní památky, neznamenal její konec. Rostlinné společenstvo se již během jedné sezony obnovilo. 

V letech 2000-2007 ochránci přírody nechali porosty v chráněném území spásat ovcemi a kozami. Nedošlo k druhovému ochuzení porostů, druhová diverzita naopak vzrostla, ale je pravda, že vřesu ubylo. 

Značným problémem pro Salabku kolem r. 2010 bylo stádo asi 35 ks divokých prasat, které migrovalo mezi jednotlivými částmi Troje. Prasata rozrývala vřes i ostatní rostliny. Odstřel byl sice povolen, ale v zásadě v podmínkách husté okolní zástavby nebyl možný. 

V současné době se ochránci přírody na Salabce soustřeďují na omezování růstu nežádoucích dřevin. 
 
Podle: 

https://drusop.nature.cz/ost/archiv/plany_pece/index.php?frame&ID=22638, 14. 4. 2019