Martinický palác v Praze

Poměrně skromná fasáda v rohu Hradčanského náměstí nedává tušit, jak rozsáhlý areál je skryt uvnitř. 

V místech dnešního Martinického paláce stály v polovině 14. století  čtyři domy a v jednom z nich žil kanovník Beneš Krabice z Weitmile, autor kroniky, jejímž objednavatelem byl sám vladař Karel IV. Kronikář byl současně ředitel stavby chrámu sv. Víta. Tento významný člověk nechal do ještě rozestavěné katedrály převézt ostatky českých knížat a králů. 

R. 1541 téměř celé Hradčany lehly popelem po velkém požáru. Spáleniště koupil Ondřej Teyffle ze Zeilberku, který tu nechal vybudovat rezidenci se zahradou. O 40 let později místo kupuje Jiří Bořita z Martinic a na Smečně., který po příslušných povoleních a výjimkách od císaře Rudolfa II. zahájil přestavbu sídla a výstavbu pohodlného renesančního paláce. 

Jedním z dalších majitelů byl také Jiřího synovec Jaroslav Bořita z Martinic, který palác zvýšil, rozšířil a opatřil štíty. Jeho osobnost r. 1618 rozhodujícím způsobem (i když jen pasivně) přispěla k začátku třicetileté války. Jakožto královský místodržící byl účastníky stavovského povstání vyhozen z okna. Dodejme jen notoricky známé skutečnosti ze školního dějepisu. Sešikmené zdivo zmírnilo pád, takže oba defenestrovaní místodržící přežili. Jaroslav Bořita pro jistotu ujel do Mnichova, ale po porážce českých stavů na Bílé hoře se vrátil a znovu se ujal svého majetku. Jako osoba byl zahrnut přízní císaře, byl povýšen do stavu říšských hrabat a náležitě odškodněn.

Zbylo mu dost peněz na dostavbu paláce. Původní dispozici stavěnou do tvaru písmene L uzavřel jako čtyřkřídlou a navýšil ji o jedno patro. Téměř všude nechal stropy vyzdobit nádhernými malbami. Později podle protipožárního nařízení císaře Josefa II. byly tyto stropy zakryty, takže se v plné kráse zachovaly dodnes. 

Na fasádě jsou ve formě figurálních sgrafit zachyceny Josefovy příběhy, na nádvoří pak výjevy ze Samsonova a Heraklova života. V palácové kapli jsou malby Adama a Evy podle obrazů A. Dürrera.  

R. 1757 byl palác bombardován Prusy a r. 1799 prodán Josefě Weitenweberové, která v paláci vybudovala nájemní byty a policejní strážnici.    

R. 1835 severní křídlo zničil rozsáhlý požár. Dost poničenou stavbu koupila r. 1836 Barbora Trödlová, která v zájmu zisku nechala v paláci zřídit až 70 bytů, pekařskou pec a zámečnickou dílnu. 

V 19. století byl Martinický palác uváděn jako druhý největší soukromý dům na Hradčanech. Byly v něm mj. dvě stáje, pět dvorů, jízdárna, tři kůlny na kočáry, dvě kašny, studna a 32 bytů. 

Další úpravy byly prováděny až v 50. letech 20. století. Na východní straně dvora byla odkryta renesanční sgrafita a v paláci sídlil Útvar hlavního architekta města Prahy. Některé stavební úpravy z té doby byly provedeny historicky necitlivě. Přesto se r. 1972 palác otevírá v plné kráse. 

V 80. letech si velký sál  pronajala Lyra Pragensis pro pořádání literárních a hudebních pořadů. 

R. 1997 došlo k restituci renesančního skvostu. Bylo vyhledáno 12 dědiců, z nichž nakonec zůstali jen dva opravdoví zájemci. Až do r. 2007 byl Martinický palác opravován. Majitelé pořídili kopie renesančního nábytku a v bývalé konírně zřídili Muzeum hracích strojů a dalších kuriozit z l. 1870 - 1940. Nějakou dobu zde bylo otevřeny prohlídkové trasy po dvaceti místnostech, současný stav (jaro 2017) vypadá, že objekt je víceméně pro veřejnost uzavřen a utajen.

Majitelé paláce nicméně uvádějí, že návštěva památky je možná po telefonické domluvě.
  
Podle:

Pejčoch, S., Cincibus, J. (2001): Praha, praktický průvodce, Regia Praha, str. 151

Rybár, C. (1998): 100 památek historických měst pražských, Libri Praha, str. 147

Martinický palác, článek v časopisu Turista, str. 32 - 37, číslo a ročník nezjištěno