Skalka

V brdských lesích u Mníšku najdete jedno místo, které se vymyká všem podobným v širokém okolí. Je tu louka, klášter, kaple, křížová cesta, poustevna a Pokojný dům. Anebo bychom mohli dát vedle sebe dva pojmy – barokní perla a železnorudný důl. Místo se jmenuje Skalka a z rušné dálnice u Mníšku pod Brdy je to sem, k bývalému Pokojnému domu jen kousek. 

Ale jak už to bývá, ne všechny dějinné epochy bývaly na Skalce pokojné. 

Už počátek dějin Skalky rozhodně klidným nebyl. 

Roku 1680 řádil v Čechách mor. Pronikl od chudiny přes zdi zámků a klášterů a v Mníšku způsobil smrt sestry majitele panství. Tím byl tehdy Servác Ignác Engel z Engelsflussu, syn zakladatele zámku. Ztráta milované osoby zapůsobila na šlechtice natolik, že se rozhodl v lese nad zámkem postavit kostel s klášterem. Poté prodává za 33 tisíc zlatých statek v Korkyni a od dobříšského knížete Mansfelda kupuje pozemek nad Mníškem. Protože uctíval světici Magdalénu, novostavbu nechal zasvětit jí. V té době byl v místě jejího působení v Marseille dokončen k její oslavě krásný kostel a Servác Ignác chtěl nad Mníškem postavit jeho věrnou kopii. Pro svůj záměr získal někdy kolem r. 1691 tehdy 36letého Kryštofa Dietzenhofera, předního barokního projektanta. Zaplatil mu cestu na jih Francie, aby v Marseille pořídil plány stavby. Po architektově návratu se začala stavět nad Mníškem kaple sv. Máří Magdalény. Dílo bylo dokončeno r. 1693. Elipsovitý půdorys, věž tvaru hranolu a interiér v podobě jeskyně, v níž Máří Magdaléna žila, činilo z kaple velmi neobvyklou stavbu. Mořské pobřeží měly připomínat křemenné oblázky položené v kapli jako dlažba. Nepocházely ale ze slunného Středomoří, nýbrž od Berounky. 

Hned vedle začal pán z Engelflussu stavět malý klášter. K jeho vnitřní výzdobě pozval sochaře Jana Brokofa, který tu vytvořil sochu Oplakávání Krista a také Petra Brandla, který zde namaloval mistrné nástropní dílo, které představuje Máří Magdalénu v její jeskyni. Podotkněme, že Brandl byl tehdy začátečník, v době tvorby v klášteře mu bylo pouhých 26 let.  Nicméně měl už za sebou pestrý život. Byl ženatý, ale svoji choť i se třemi dětmi opustil a nestaral se o ně. Věnoval se tanečnici Ester, která přijela do Prahy s vlašskou operou. Vzpomínal, jaké krásné večery s ní trávil na Skalce. Není divu, že Brandlem namalovaná Máří Magdaléna má tvář jeho milenky - vlašské tanečnice. Brandl si troufl opustit nejen manželku, ale i tehdy běžnou metodu barokního šerosvitu a stropní prostor prosvítil nádhernými barvami. Obraz se stal symbolem místa, kterému se začalo říkat Skalka.

Na nejvyšším bodě Skalky postavil nový majitel pozemku poustevnu, malý kamenný dům se čtyřmi místnostmi určenými k rozjímání. Servác Engel chtěl do nového kláštera přivést čtyři řeholníky a dokonce pro ně připravil hospodářské zázemí, poplužní dvůr a vykácený les přeměněný na pole. Církevní úřady ale nechtěly vznik nového kláštera povolit, protože mnichů byl v té době přebytek, a tak zakladatel areálu Skalka umírá, aniž by se dočkal splnění svého předsevzetí. 

Když byl v 18. století majitelem panství Ignác z Unwertu, věci se konečně pohnuly kupředu. Za manželku pojal Marii Terezii Čejkovou z Olbramovic, přičemž její matka Benedikta nechává na Skalce postavit mimořádně působivou křížovou cestu a hospodu pro poutníky. Hraběnce Čejkové se podařilo uprosit církevní úřady, aby klášter povolily. Přišli sem františkáni, kteří Skalku spravovali až do období po 2. světové válce. 

Nedlouho po vzniku kláštera začali na Skalku přicházet první výletníci. Ve staré hospodě a současně myslivně, kterou spisovatelka Růžena Svobodová nazvala Pokojný dům, se zastavovali nebo tu i přespali významní lidé, jezdíval sem např. Svatopluk Čech, Václav Živsa, Jaroslav Vrchlický, Ignác Herrmann, František Xaver Šalda, Antonín Klášterský, Antonín Sova, Jaroslav a Hana Kvapilovi. Koneckonců, jedno z hlavních středisek vznikajícího turistického ruchu - Řevnice - jsou odsud coby kamenem dohodil. Nakonec se Pokojný dům stal hotelem a turistickou noclehárnou. 

Františkáni byli chudým řádem a do Skalky mnoho neinvestovali. Po 2. světové válce byl klášter i kaple značně zchátralé. V roce 1947 tehdejší vládci rozhodli, že bude provedena generální oprava všech budov na Skalce, což se stalo při nákladu jednoho milionu korun. 

Jenže brzy potom zrestaurovaná Skalka byla opět poničena a tentokrát se zdálo, že vezme definitivně za své. 

Přímo pod Skalkou se nachází dávno známé ložisko železné rudy, která se tu v poměrně malém množství těžila již od r. 1746 a vozila se ke zpracování do Staré Huti u Dobříše. 

Dolování pod Skalkou začalo po 2. světové válce nabírat na intenzitě a pod klášterem vznikly chodby o několika patrech a mimořádném rozsahu. Ačkoli se horníci zavázali, že památky nebudou dolováním poškozeny, počáteční úmysl zůstal jen na papíře. U Mníšku vznikly hrudkovny na úpravu vytěžené rudy, které již od začátku byly nerentabilním podnikem, který prašným spadem ohrožoval životní prostředí širokého okolí. Nakonec měly být obětovány i památky na Skalce. Vědělo se, že se na poddolovaném území jednou zřítí. R. 1954 dostali horníci povolení k těžbě přímo pod klášterem, kde začaly praskat zdi. A tehdy památkáři provedli nevídanou věc. 

Rozhodli se, že zachrání unikátní nástropní malbu Petra Brandla a chtěli to stihnout, než klášter doopravdy spadne. Díla se ujali Josef Král a Rajmund Ondráček.

Nejprve byl obraz přelepen šesti vrstvami plátna a papíru a zpevněn přišroubováním podpůrné desky. Pak odborníci odshora prořezali stropní trámy a izolovaný kus stropu i se zajištěnou malbou spustili na připravené lešení. Pak, opět shora, pomalu odstraňovali zdivo stropu, až se dostali k omítce, na které byla asi 2 mm tlustá malba namalována. Obrousili opatrně omítku a tím se dostali k malbě, kterou zpevnili voskovo-pryskyřičnou vrstvou. Na ni přižehlili silné lněné plátno. Nakonec obraz obrátili, vyčistili, napnuli na rám a zakonzervovali. Brandlovo dílo pak umístili do kostela sv. Václava v Mníšku, kde je dodnes. Ostatní výtvarná díla a Brokofova socha už byly z kláštera "jen" odneseny. 

Mezitím se pod klášterem stále dolovalo a trhliny ve zdivu se zvětšovaly. Nakonec MNV v Mníšku bez souhlasu památkářů nechal sejmout střechu a krovy a objekt proměnil ve zříceninu. Vedlejší kaple ale vydržela vertikální sesedání o 150 cm díky tomu, že byla obepnuta ocelovými věnci. A pak přichází 9. leden 1967. Pro naprostou nerentabilitu končí provoz důl i nedaleké Kovohutě s hrudkovnami. Sesuvy ustaly a areál byl zachráněn. Mohla začít jeho obnova, která se ale naplno uskutečnila až po roce 1989.

V současnosti je kaple částečně opravena, klášter byl postaven na starém půdorysu znovu a stal se místem konání kulturních a náboženských akcí. Velmi působivě byly zrestaurovány kapličky křížové cesty, ale z poplužního dvoru a bývalého Pokojného domu zůstala jen zřícenina.

Přesto, že Skalka zažila mnoho problémů, působí dnes velmi klidným dojmem, který je navíc umocněn krásným výhledem na Mníšek a okolí a pokojnému vyznění ještě přispívá krásné jezírko s lekníny. 

Podle: 

Čáka, J. (1986): Toulání po Brdech, Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha, s. 28.

Šmíd, J. (1974): Zapomenuté krásy vlasti, Olympia Praha, s. 13