Semínský akvadukt

Píše se rok 1498. Rytíř Vaněk jede do Pardubic se zprávou z dalekého Budína. Král Vladislav Jagellonský tam ve své kanceláři při uherském dvoře sepsal pro Viléma, pána na Pardubicích a na Kunětické hoře, velmi důležitou listinu. Posel chce dorazit do Pardubic co nejdříve, aby listinu předal adresátovi. Píše se v ní, že Vilém z Pernštejna, tehdy nejbohatší český a moravský velmož, získává do svého dědičného držen jez na Labi a Opatovický kanál. 

Jakou souvislost má listina z roku 1498 s obcí Semín u Pardubic?

V dalších odstavcích se dozvíte zajímavé informace nejen o Semínském akvaduktu, ale o celém Opatovickém kanále, na němž je postaven.

V dávné geologické minulosti teklo Labe ve východních Čechách od Hradce Králové k Přelouči územím Bohdanečské brány. Až později svůj tok směřovalo okolo Kunětické hory a místy, kde dnes stojí Pardubice. V Bohdanečské bráně zůstala krajina plná říčních usazenin, z nichž některé tvořily mírné vyvýšeniny, ve sníženinách se leskly hladiny mokřadů a starých říčních ramen. 

Do této krajiny přicházejí v 11. století mniši benediktini, kteří dle listiny krále Vratislava II. zakládají na místě dnešních Opatovic klášter. 

Není sice historicky doloženo, zda se benediktini věnovali zakládání rybníků, ale je to velmi pravděpodobné. Přírodní podmínky tu byly takřka ideální a rybníkářství bylo tehdy typickou podnikatelskou aktivitou. 

Klášter za husitských válek zanikl a jeho majetek si přivlastnili ti, kdož zrovna byli u moci. Ale již na konci 15. století se Čechy dočkaly míru a krajina v okolí Pardubic měla cílevědomé hospodáře. 

Jedním z nich byl Jindřich Minsterberský, kníže a současně syn zemřelého krále Jiřího z Poděbrad, který držel v zástavě bývalý benediktinský majetek a který někdy okolo roku 1480 staví velký Bohdanečský rybník. K jeho napájení asi používal umělý kanál, otázkou je, zda ho nechal vybudovat nebo použil starší dílo benediktinů. 

Hlavní změna ale přichází roku 1490. Statky bývalých benediktinů a později i další majetky získává Vilém z Pernštejna, velmi schopný a bohatý muž, který znal rybníkářské podnikání. 

Vilém nechává v l. 1491-96 vybudovat pardubický rybník Čeperka, kde na ploše 1000 ha zůstalo zatopeno katastrální území několika vesnic. Plánoval další rozvoj rybníkářství v podobě promyšlené soustavy vodních nádrží napájených kanálem. Území okolo Bohdanče ale vlastnil jen formálně jako zástavu, ale r. 1498 král vyhovuje Vilémově žádosti a jez i s přívodním kanálem ze zástavy vyjímá a svěřuje Vilémovi do dědičného majetku. Vilémovi samozřejmě nevadilo, že stoka odbočovala z jezu na Labi v Opatovicích a vedla tehdy "jen" do Bohdanče a odtud odbočovala na jih zpět do Labe. 

Stavitelům ve službách Viléma z Pernštejna se začátkem 16. století nevídaným způsobem uvolnily ruce a mohli na pokyn svého zaměstnavatele naplánovat síť rybníků s umělým kanálem ve východní i západní části tehdejšího pernštejnského panství. 

Za důležitý letopočet prací na kanále je považován rok 1513, kdy byl na Labi postaven nový, mohutný jez. Zde odbočoval nový umělý tok, který kopíroval stopu dávné řeky a který tentokráte pokračoval i západně od Bohdanče a vodu do řeky vracel po 34 kilometrech toku pod Semínem. 

Jako stavitel labského jezu je doložen rytíř Kunát mladší z Dobřenic, pravděpodobně nejlepší projektant ve svém oboru v té době. Učil se u něho i známý rožmberský rybníkář Štěpánek Netolický. Stavitel Kunát se nakonec na Pardubicku usadil a vývoj rybníkářství se zastavil na čísle 230. Tolik nádrží Pernštejnové evidovali r. 1549 a další už neměli kde stavět.

Pernštejnům se investice do Velké strúhy, pozdějšího Opatovického kanálu, jednoznačně vyplácela. Z rybníků jim plynul roční zisk 15 000 kop grošů, tj. 70 % příjmů celého panství. Údaj pochází z r. 1560. 

Provoz kanálu byl přitom poměrně jednoduchý, tok bylo třeba jen občas čistit. Tento proces na přidělených úsecích obstarávali místní obyvatelé. Samozřejmě, že v té době nesměla kanálem téct žádná voda. Stačilo uzavřít Ždánické stavidlo na labském jezu. Když se čistila jen západní větev, pak se uzavíralo stavidlo v Bohdanči a voda tekla starým korytem (Rajskou strúhou) do Labe. 

Úsek západně od dnešních Lázní Bohdaneč je technicky poměrně složitý. Kanál prochází územím s písčitým podložím. Stavitelé se s tímto technickým problémem vypořádali tak, že na dno kanálu pěchovali tlustou vrstvu nepropustného jílu. Kanál musel v těchto místech překonávat terénní nerovnosti. Přes vyvýšeniny jeho tok vede v zářezu, sníženiny překonává na náspech a někde bylo třeba vybudovat mimoúrovňové křížení s potoky. Tak je tomu i u Semína, kde kanál překonává dole tekoucí Sopřečský potok. 

Kanál byl vybudován k napájení rybníků, ale sílu vody na něm využívaly mlýny a pily, dokonce byl využíván i jako zdroj pitné vody, jak o tom svědčí nález vodovodu ze 16. století v Bohdanči. 

Selhal v historii jen jednou, kdy se při povodni u Bohdanče koncem 17. století protrhla jeho hráz.

V dobách tereziánských a josefínských reforem už nebylo rybníkářství považováno za hlavní zdroj obživy a na Pardubicku se plochy rybníků postupně měnily na pole a louky. Zůstaly jen některé, např. Bohdanečský rybník. 

Postupně také přestaly svůj účel plnit i mlýny na březích kanálu. Sloužily předtím mj. i jako malé vodní elektrárny. Jejich definitivním koncem se stal rok 1960, kdy byla zprovozněna elektrárna Opatovice. Ta z kanálu odčerpává část vody na chlazení a vyrábí elektrický proud, takže síla vodního toku na pohon malých elektráren ve mlýnech již nebyla třeba. V Pardubicích také začal pracovat jeden z největších mlynářských a pekárenských podniků tehdejšího Československa. 

V 60. a 70. létech 20. století část zemědělských družstev využívala vodu z kanálu k závlahám, ale na začátku 21. století zájem opadl. 

Tok Opatovického kanálu dnes kopíruje jeho historickou trasu, jen u Semína je kanál zkrácen a vrací vodu do Labe dříve. Na většině míst ani nepoznáte, že stojíte u umělého díla, tak znatelně kanál splynul s přírodou. Břehy jsou většinou lemovány lesy se starými porosty lip, dubů a olší v harmonickém souladu, který je jen občas narušen novodobými výsadbami smrků, borovic a topolů. Na vodní živel jsou navázána velká množství druhů hmyzu, ptáků, netopýrů a obojživelníků. Naopak počet ryb není nijak závratně vysoký. Ryby se totiž do kanálu výrazně dostat nemohou, protože při migraci z Labe by musely překonat technické překážky. Převažují tedy plevelné druhy jako plotice, tloušti, slunky, hrouzci nebo sekavci. Jen výjimečně se sem z okolních rybníků dostane kapr nebo štika. 

Kanál ke svým výpravám s oblibou využívají vodáci. 

Podle: 

https://www.hrady.cz/?OID=10533, 9. 6. 2019

Lemberk, V., Vorel, P. (1999): Opatovický kanál, Okresní úřad Pardubice