Africké muzeum Dr. Emila Holuba v Holicích

V Holicích stojí poměrně nenápadá budova, v níž je umístěno muzeum nejznámějšího rodáka tohoto města. Než se podíváme "dovnitř", povězme si něco o životě a zásluhách tohoto významného muže.

Dne 7. října 1847 se manželům Františku Holubovi (1809 - 1879) a Anně Holubové, rozené Elbertové narodil syn, který dostal jméno Emilian Karel Jan. Stalo se tak v Holicích v budově radnice na náměstí ve služebním bytě. Budova radnice byla zničena r. 1945.

Holubovi r. 1848 kupují dům čp. 47 u královéhradecké silnice. Dnes na tomto místě v Holubově ulici stojí budova základní školy. 

Ve škole patřil Emilian k nejlepším žákům. R. 1857 se rodina stěhuje do vesnice Pátek (dnes část obce Peruc, okres Louny). Pan Holub byl lékařem na zámku a velkostatku, který patřil premostrátskému klášteru. Tehdy se Malý chlapec Emil Holub nadchl pro přírodu, kterou popisoval v dopisech z Mexika své sestře v Pátku botanik a cestovatel Benedikt Roezl. Emil si v tomto zápalu pro vědu vybudoval vlastní sbírku, kde soustředil 300 archeologických nálezů, 2500 fosilií, 800 anatomických preparátů, 1000 vzorků hornin a nerostů a 300 kusů vzorků hmyzu. R. 1858 začal studovat v Praze na Malostranském gymnáziu, ale o rok později přestoupil na gymnázium v Žatci. Tady maturuje r. 1866. 

Jeho idolem byl David Livingstone. Současně jeho životní dráha ctila profesi otce. Holub začal studovat medicínu v Praze, učitelem mu byl mj. Jan Evangelista Purkyně. Během studií se tajně zasnoubil (a pak rozešel) s Bertou Novákovou, dcerou rytce drahokamů. A také se seznámil s Vojtou Náprstkem, s nímž navázal přátelství na celý život.

Krátce po skončení studií (promoval 24. 2. 1872) se Emil Holub vydává na svoji první cestu do Afriky. Cestu nastupuje již v květnu téhož roku. Dostal se do Kapského Města a pak do přístavu Port Elizabeth, kde strávil 1 měsíc a pak se vydal na sever do Dutoitspanu, kde provozoval lékařskou praxi. S několika přáteli se poté vydal ještě více na sever do afrického vnitrozemí. Cesty považoval za přípravu na další, opravdu objevitelské výpravy. Mimo jiné provedl geologický a paleontologický výzkum jeskyní Wonderfontein. 

Následující výpravu r. 1873 podnikl s malým doprovodem Nejsevernějším místem, které navštívil, bylo Shoshongu. Delší dobu byl hostem v sídlech domorodých vládců a sesbíral tady předměty, které dnes zdobí sbírky světových muzeí. 

Třetí cestu absolvoval r. 1875, aby uskutečnil svůj sen navštívit Zambezi. To se m skutečně podařilo, kdy si jako základnu pro své objevy zvolil Shesheke, sídlo vládce Sepopa. Vydal se pak odtud loděmi proti proudu Zambezi, ale již po 4 dnech plavby v peřeji utopil veškeré vybavení, ale i sbírkové předměty. R. 1876 se dostal do Kimberley a chystal se na návrat do Evropy. Veškeré zážitky pečlivě sepisoval a sbírkové předměty zdokumentoval. Výborně kreslil, takřka na úrovni fotografického zpracování. 

Na cestách se v oblasti Diamantových polích potkal s českým dobrodruhem Čeňkem Pacltem, který o něm do rakouských a českých novin posílal lživé tzv. senzační zprávy. 

Na cestu domů do Evropy si Holub povoláním lékaře vydělal až r. 1879. Ve finanční situaci mu také pomohly články, které psal do novin. Bylo jich celkem 228. Čtenáři je doslova hltali a každý nový napjatě očekávali. Když se vrátil domů, už v Hamburku byl přijat jako vážený občan a cestovatel. S sebou přivezl černošské děvčátko, jemuž hodlal v Evropě zajistit příslušné vzdělání. Mnoho osobností soudobé vědy mu posílalo dopisy plné respektu a uznání. Dochoval se např. list od Charlese Darwina. Holub byl nesmírně populární a tuto skutečnost využíval na přednáškách před plnými sály. Byl skvělým vypravěčem. Při návštěvě Holic r. 1880 byl jmenován čestným občanem města. Pak vydal obsáhlý cestopis Sedm let v Africe a spoustu odborných pojednání a článků do odborných i zábavných časopisů. V té době žil hlavně ve Vídni v rotundě v Prátru. Zde se seznamuje s Rosou, pozdější manželkou Růženou. 

Na další cestu se r. 1883 vydává z Hamburku již s ní a také se šesti členy doprovodu. Nazývá je sluhy. Vybral je při náročném konkursu ze stovek uchazečů. Cesta tentokráte byla financována ze sbírky, kterou podpořil i císař. Vybavení se naskládalo do 164 beden. 

Expedice byla postihována mnoha nepříjemnostmi. Angličané v Holubovi viděli vyslance Rakouska-Uherska, jediné velmoci, která neměla kolonie a podezřívali ho, že se na sever od Zambezi bude snažit pro svou zemi zabrat dosud neprobádaná území. 

Výprava po zaplacení obrovského cla mohla postoupit Afrikou od jihu na sever. Za zbytek peněz Holub koupil koně, osly a povozy. Většina zvířat ale zemřela po konzumaci jedovaté trávy ve Shoshongu. V září r. 1885 výprava dorazila do Pandamatence v těsné blízkosti Viktoriiných vodopádů, což Holub využil k jejich průzkumu a mapování. Dostal ale tady malárii. Jeho organismus ji zvládl, ale zemřel na ni průvodce Josef Špíral. Na bahenní zimnici o několik dní později zemřel další člen výpravy Karel Bukač. Chůze v močálech dělala velké problémy Antonínu Haluškovi, tak ho Emil Holub raději poslal s částí nashromážděných sbírek zpět do Evropy. 

V červnu 1886 Emil Holub a spol. překonávají řeku Zambezi. Na severním břehu se jim jen s obtížemi daří získat nosiče, protože výprava míří na území obávaného kmene Mašukulumbů. Holub si nedal rozmluvit původní plán a nechtěl jejich území obejít. Naopak - jako první běloch v historii tam vstupuje. 

Dne 2. 8. 1886 výprava u Galulongy svedla nerovný boj s domorodci. Těm se už předtím podařilo výpravu rozdělit. Jedna část (bez manželů Holubových) byla přepadena, jeden z průvodců zemřel a další dva museli ustoupit. Nálezy byly rozkradeny nebo zničeny, nenávratně se ztraltilo 32 Holubových cestovních deníků. 

Naštěstí k dalším zničujícím událostem už nedošlo a Holub výpravu mohl dokončit, ale víceméně se vracel na jihoafrické pobřeží. Rakouský výbor pro podporu dr. Holuba mu poslal 10 000 zlatých a císař 5000 zlatých. Koncem srpna 1887 se Holub se zbytkem přátel nalodil v Cape Townu a plul zpět do Evropy. Hned po návratu Holub napsal knihu "Druhá cesta po jižní Africe".  Vyšla r. 1890.

Roku 1891 (od května do října) Holub uspořádal rozsáhlou výstavu svých sbírek ve Vídni. Shlédlo ji přes 175 000 návštěvníků. Ještě objemnější výstava se konala následující rok v Praze ve Stromovce v tehdejším Průmyslovém paláci. Sbírkové předměty do Prahy přicestovaly v 82 železničních vagonech. Největší pozornost poutaly expozice domorodých vesnic v měřítku 1:1. 

Přesto, že výstavu shlédlo přes 188 000 lidí, skončila ztrátou. Holubův dluh najednou činil přes 100 000 zlatých. Cestovatel musel ojedinělou kolekci rozprodat. Tak se předměty dostaly do 586 muzeí, ústavů a škol. 

Z Holubových nálezů je patrně nejcennější sbírka skalních rytin, které Holub vytesal a které se podařilo udržet pohromadě. Nacházejí se v Museum fur Völkerkunde ve Vídni. 

Roku 1894 vyrazil dr. Holub na turné do USA, později objížděl s přednáškami Moravu, což mu pomáhalo zlepšovat finanční situaci. Malou penzi od císaře obdržel až v pozdním věku. Za svého života obržel 33 vysokých vyznamenání evropských panovnických dvorů. Za I. světové války je Růžena Holubová vyměňovala za potraviny. 

Dr. Holub zemřel r. 1902 na následky nemocí prodělaných v Africe. Pohřben je na čestném oddělení vídeňského ústředního hřbitova. Růžena Holubová zemřela až roku 1958. 

Záhy po Holubově smrti rozhodli představitelé města o umístění pamětní desky na cestovatelově rodném domě, tehdejší radnici. Díla se chopil tehdy mladý Jan Štursa, k odhalení došlo až r. 1909. Při bourání radnice byla deska sňata a umístěna v pozdějším muzeu. Další pamětní desku má Holub v Praze v Nerudově ulici v domě, kde bydlel v l. 1866-72. Pamětní desku najdeme i na budově školy ve Starých Holicích, kterou dr. Holub navštěvoval a v Pátku, kde Holubovi bydleli. R. 1949 byl za přítomnosti p. Holubové na náměstí v Holicích odhalen pomník jejího manžela. Autorem byl Jaroslav Soukup. Nyní pomník stojí po přemístění před poštou. O Holubovi vyšla řada knih, nejvýznamnější o něm napsal jeho obdivovatel Ctibor Votrubec - Jihoafrické cesty Emila Holuba. František Běhounek napsal o Holubovi román pro mládež Na sever od Zambezi. Ani filmaři nezůstali stranou. Roku 1952 byl uveden do kin hraný snímek Velké dobrodružství. Zhlédlo jej dva miliony diváků. Africké exteriéry si režisér Miloš Makovec obstaral na Žitném ostrově u Bratislavy. Tehdy si ve filmu zahráli všichni černoši, kteří žili v Československu. 

Zajímavé bylo, že k odkazu slavného cestovatele  se v padesátých letech plných čistek a nespravedlivých soudních procesů příznivě postavila komunistická moc, zvláště pak hlavní kulturní stranický ideolog Václav Kopecký.  

Roku 1947, kdy se připomínalo 100 let od cestovatelova narození. se poprvé začalo uvažovat o vybudování Afrického muzea. Vhodné prostory ale tehdy nebylo možné sehnat, a tak se holičtí rozhodli nejdříve r. 1956 využít místní faru. Po úmrtí Růženy Holubové se sbírky rozrostly o nábytek a osobní předměty, které odkázala městu. Ale tou dobou již probíhala výstavbakulturního domu a vedle stojící pamětní síně. R. 1964 sem byly památky na život dr. Holuba přestěhovány. Velkou zásluhu na zřízení muzea měl ředitel kulturního domu Miloslav Kment a vlastivědný znalec a archivář František Ottmar. Pak se ku pomoci přihlásilo Národní muzeum v Praze se slibem dodání preparátů afrických zvířat. Také se podařilo získat figuríny z filmu Velké dobrodružství. Muzeum bylo otevřeno r. 1966. Do roku 2010 jím prošlo 1,5 milionu návštěvníků.

Dnes v muzeu můžete vidět upomínky na život Emila Holuba a Růženy Holubové, překrásné makety afrických vesnic a preparáty zvířat, mapy s trasami Holubových cest a některé předměty, které slavný cestovatel z Afriky přivezl. Část expozic je věnována dalším osobnostem, například Danu Přibáňovi a jeho výpravám do exotických končin s auty zn. Trabant.

Muzeum není jen vystavovatelskou institucí. Pořádá programy pro děti, přednášky a sympozia.  

Otevírací doba:

IV., IX.-X. 9-12, 13-16

V.-VIII. 9-12, 13-17

Základní vstupné je 60 Kč (stav r. 2024).

Podle:

Hladík, P. (2012): Africké muzeum dr. Emila Holuba Holice, Kulturní dům města Holic, nestránkováno