Plitvička jezera

Národní park Plitvická jezera je jedním z nejkrásnějších území Chorvatska. Také jedním z nejvíce navštěvovaných. 

Soustava malebných jezer oddělených travertinovými hrázemi s vodopády vždy přitahovala milovníky přírody. Už roku 1949 bylo území jezer vyhlášeno prvním národním parkem v Chorvatsku. Od roku jsou Plivická jezera na Seznamu světového dědictví UNESCO. Po rozšíření hranic roku 1997 zaujímá národní park plochu asi 300 km². Asi 81 % rozlohy tvoří lesy, 15 % louky a travní porosty, 3 % plochy ovlivněné lidskou činností a kulpodivu jen 1 % tvoří vodní plocha. 

Soustava jezer je v podstatě rozdělena na Horní a Dolní jezero. Horní se dále člení na 12 menších: Prošćanské, Ciginovac, Okrugljak, Batinovac, Veliko jezero, Malo jezero, Vir, Galovac, Milinské, Gradinské, Burgeti a Kozjak. Dno jezer tvoří dolomit. Jsou prostornější, členitější a mají poměrně mírně se sklánějící břehy. 

Dolní jezera jsou členěna na: Milanovec, Gavanovec, Kaluderovac a Novaković Brod. Tato jezera jsou v kaňonu se strmými svahy. Jejich dno tvoří vápenec. 

Systém jezer končí impozantními vodopády Sastavci. Pod nimi začíná řeka Korana. 

Historie objevování jezer není dlouhá.

Oblast nebyla dlouho veřejnosti vůbec známa. Chyběly tady silnice i cesty, dlouho sem nikdo nejezdil kvůli častým válkám. První zaznamenanou návštěvou byla až výprava saského krále Fridricha Augusta II. roku 1845. Král navštívil jezera a vstoupil na horu Lička Plješivica. Osobně zhotovil několik kreseb s motivy jezer. 

Roku 1861 místní činovníci nechali postavit nad jezerem Kozjak Turistický dům. Byl to hostinec a ubytovna pro vzácné návštěvy, které sem dorazily. Přišli i první stálí obyvatelé, kteří na vodopádech postavili mlýny a pily. Lesy začali kácet, aby získali půdu pro zemědělství. 

Přicházeli i cestovatelé. Jedním z prvních byl Adolf Veber Tkalčević, který r. 1860 napsal cestopis Cesta na Plitvice. Roku 1877 vychází článek Cesta k Plitvickým jezerům od Dragutina Hirce v časopise Vienac. Po četbě článků začínají přicházet turisté přesto, že k jezerům nevede žádná pořádná cesta. První byla vybudována až koncem 19. století. Když měla přijet r. 1888 princezna Stephany, byla vybudována soustava stezek na Horních jezerech. Totéž se opakovalo na Dolních jezerech r. 1890 před návštěvou arcivévody Josefa. Na počest jeho dcery Marie Dorothey cestu místní pojmenovali Dorotheina stezka. 

Roku 1893 byla v Záhřebu založena Společnost pro úpravu a zkrášlení Plitvických jezer. Působila až do II. světové války, soustřeďovala významné osobnosti své doby a sehrála hlavní roli při výstavbě silnic, cest a ubytovacích kapacit. Již roku 1925 její členové zahájili kroky k vyhlášení oblasti národním parkem. 

Roku 1896 se podařilo dokončit stavbu hotelu Plitvice. Pak nad jezerem Kozjak vzniklo několik soukromých vil. Roku 1890 vznikl hostinec a pila na Labudovaci. Roku 1896 tento majetek koupil profesor Gustav Janeček (1848 - 1929), klíčová postava místních dějin. 

Profesor Gustav Janeček byl významný česko-chorvatský chemik, farmaceut, filozof a lékař, jehož hlavní zásluhou byl rozvoj moderní chemie a farmacie v Chorvatsku. Současně byl  vášnivým milovníkem přírody a hlavní postavou zvelebení Plitvických jezer. Farmacii studoval na Univerzitě Karlově v Praze, později filozofii a medicínu ve Vídni. Od roku 1879 působil na Univerzitě v Záhřebu, kde se stal profesorem chemie, děkanem a dokonce rektorem. Založil Farmaceutický vzdělávací kurz a stál u zrodu firem Kaštel (později Medika a Pliva), které se staly základem chorvatského farmaceutického průmyslu.

Na Plitvicích byl 35 let místopředsedou Společnosti, o níž píšeme výše. Na jeho počest v Záhřebu existuje Janečkova ulice, u jezera Milanovac byla r. 2009 odhalena jeho pamětní deska a schody k vodopádu Veliki slap nesou název Janečkovy schody. 

Další významnou osobností byl Dragutin Franić, profesor, publicista, spisovatel a horolezec, který r. 1910 sepsal všechny dostupné záznamy o jezerech v knize Plitvická jezera a jejich okolí. Dodnes je jeho dílo nevyčerpatelnou studnicí dobových poznatků. 

Mezi světovými válkami se pro rozvoj cestovního ruchu udělalo mnoho práce, ale jen v proklamacích a na papíře. Správu oblasti někdy kolem r. 1926 přebírá Královské ředitelství lesů v Sušaku. Bylo postaveno několik soukromých vil, často za necitlivého použití betonu. Tehdy se akademik Ivo Peválek snažil dopisy adresovanými ministerstvu hornictví a lesů upozornit na chamtivost těžařů travertinu a na kácení krásných lesů. Kupodivu v té době byla jezera vyhlášena národním parkem, ale jen na jeden finanční rok 1928-29. Přesto, že do oblasti nebyla postavena žádná železniční trať (a nevede tam dodnes), každoročně si k jezerům našlo cestu 20 000 turistů. Konec rozvoje nastal roku 1939, kdy vyhořel hotel Plitvice. Následně se oblastí prohnalo několik různých armád ve 2. světové válce. Veřejné i soukromé budovy byly vypáleny. 

Dne 8. 4. 1949 byla oblast Plitvických jezer vyhlášena národním parkem o tehdejší rozloze přes 19 000 ha. Nová restaurace Kozjak byla postavena také roku 1949 a nový hotel Plitvice v l. 1954-58.  Dnes je v něm 51 pokojů. Stále byl a je respektován požadavek na výstavbu: zásadně podlouhlé budovy, žádná honba za výškovými rekordy. Důraz se klade na použití přírodních materiálů. Na jezerech byly vybudovány mosty, od r. 1977 návštěvníci využívají lodní dopravu a silniční vláčky. 

Od roku 1979 jsou Plitvická jezera zapsána na Seznam světového a kulturního dědictví UNESCO. Roku 1975 navštívilo park 763 000 turistů, z toho asi 3/4 cizinců. Jezera se stala silným motorem ekonomiky, neboť řada místních se začala věnovat ubytování v soukromí a pohostinství. 

Válka v letech 1991 - 95 zastavila plány na další rozvoj oblasti. Během té doby nepřicházeli žádní návštěvníci a infrastruktura se zanedbávala. 

Ale pak následoval strmý růst. Roku 2017 navštívilo park 1,72 milionu turistů. To vedlo k regulaci návštěvnosti na počet 1200 osob na hodinu. 

Kromě jezer jsou chráněnými kulturními statky také některé starší hotely, lesácké chaty, vodní mlýn a pila ve vesnici Korana, jeskynní vodní elektrárna Burget. Součástí architektonického dědictví jsou také ruiny katolického kostela sv. Petra a Pavla v Prieboji a pravoslavného kostela Nanebevzetí Nejsvětější Matky Boží ve Vrelo Korenički. V oblasti Národního parku Plitvická jezera je několik cenných dokladů hospodaření s vodou, tj. studny, cisterny a nádrže. Většina z nich je ale už mimo provoz. 

Nejvýznamnější lidové produkty jako med, sýry, alkoholické nápoje, např. místní brandy a likéry, dřevěné výrobky, produkty z vlny, konopí a lnu, dřeváky a další výrobky seženete ve vesnicích Korana, Gornji a Dolnji Babin Potok a Vrelo Koreničko. Také se můžete kochat lidovými zvyky, písněmi a tanci. 

Otevírací doba: celoročně, v letní sezoně od 7 do 20 hodin

Elektrické lodě a vyhlídková vozidla jezdí v intervalech obvykle 30 minut. 

Vstupné se pohybuje podle sezony od 10 do 40 euro na osobu. 

Podle:

Nacionalni park "Plitvička jezera" (np-plitvicka-jezera.hr), 7. 2. 2021