Železniční stanice Nötsch

Mezi rakouským Villachem a italským Tarvisiem vede známá dálnice, po níž jezdí řada středoevropských turistů na návštěvy Benátek i dalších známých míst. Jeden z posledních exitů na rakouském území 20 km jižně od Villachu nese směrovku na Hermagor. Silnice k němu vede širokým, typicky alpským údolím řeky Gail, které je lemováno nádhernými vápencovými velehorami. O silnicích ale v tomto článku řeč nebude. Do údolí vede také železnice, jejíž historie je nejenom zajímavá, ale také poučná. Zvlášť, uvážíme-li, že při proslulém rakouském fandovství pro kolejovou dopravu se při modernizaci trati r. 2019 povedlo snad úplně všechno až na dvě podstatné záležitosti. Pojďme se podívat na "exkurzi" na Gailtalbahn nebo též Sasaka expres, jak se této jednokolejné elektrifikované místní trati říká, a speciálně do stanice Nötsch.

Stavbu inicioval Felix von Mottony z Arnoldsteinu. Licence k výstavbě byla udělena 11. 6. 1893. Bylo vydáno 2500 ks akcií, přičemž stát Korutany jich převzal 1000 kusů. Dále byla stavba financována z dluhopisů s úrokem 4 %. 

Během stavby nenastaly žádné problémy, a proto železnice byla celkem rychle od udělení koncese otevřena (11. srpna 1894). Trasování měla poměrně jednoduché. V Arnoldsteinu odbočovala jednokolejná lokálka z hlavní trati, tzv. Rudolfsbahn k řece Gail, kterou překonala 60 m dlouhým mostem a pak se klikatila údolím řeky až do Hermagoru (Nötsch je první stanicí počítáno od Arnoldsteinu).

Za I. světové války se v nedalekém průsmyku Plöckenpass (italsky Passo di Monte Croce Carnico) odehrávaly těžké zákopové boje. Vojáci na obou stranách rakousko-italské fronty umírali nejen střelbou z pušek a děl, ale také, že na ně padaly laviny. Občas je ale vyvolala záměrná dělostřelba válečného protivníka. Obě bojující strany měly své zásobovací linie a na rakouské straně jí byla železnice z Arnoldsteinu, která byla r. 1915 prodloužena západně od Hermagoru do městečka Kötschach -Mauthen. Ale až od 1. 6. 1918 sem začaly jezdit i osobní vlaky. 

Pak se dlouhých 100 let na trati nedělo nic zvláštního. 

Od r. 1993 sice byl provoz na trati řízen dálkově z Hermagoru, ale to nebylo nic proti tomu, co se odehrálo v 10. letech 21. století. Nejprve byl 10. 12. 2016 pro někoho možná překvapivě zastaven provoz na západním úseku trati Hermagor - Kötslach-Mauthen (ano - to je ten "válečný" kousek tratě, u kterého ale mezitím vyrostlo proslulé lyžařské středisko Nassfeld, jehož dolní stanice hlavní lanovky stojí jen 1,5 km od železniční zastávky Tröpolach). S motorovými vozy typu push-pull i s historickými soupravami se naposledy svezly stovky místních obyvatel a další desítky mávaly v okolí trati. 

Původně se plánovalo opuštěnou trasu rozebrat anebo prodat. To se naštěstí neuskutečnilo, takže železniční svršek s kolejemi dosud existuje. Trať je zahrnuta do programu využití v případě živelných katastrof. 

Úsek mezi Arnoldsteinem a Hermagorem byl v l. 2018 - 2019 revitalizován a elektrifikován. Stačily na to dvě zhruba půlroční úplné výluky. Při jedné z nich byl vyměněn i 60 m dlouhý most přes řeku Gail. Pokud si někdo myslí, že politikaření a slibování při významných stavbách je výsadou České republiky, mýlí se. V Rakousku zelený krajský radní Rolf Holub slíbil, že do r. 2021 bude veškerý železniční provoz v Korutanech elektrický. Na tratích, kde se to nepodařilo, byl provoz zastaven. Také řešení, že?

Ačkoli stavba stála 61 milionů eur, kritici jí vytýkají dvě věci: ÖBB (rakouské spolkové dráhy) a stát Korutany trasu nenechali napřímit, takže na 31 km dlouhé železnici se dnes svezete rychleji jen o 6 minut oproti dřívějšku. Z toho 1,5 minuty činí odstranění pomalých jízd na kříženích se silnicemi a 4,5 minuty nasazení nových vozidel s lepšími vlastnostmi při rozjezdu a brzdění. A největší chybou je, že železnice nevede k dolní stanici lanovky střediska Nassfeld a také, že nákladní dopravu do Hermagoru musejí obstarávat dieselové lokomotivy, protože na konečné stanici nejsou pod trolejí všechny koleje, hlavně ta, která vede na vlečku místní pily. 

Malé odbočení.

Když se pozorně podíváte na mapy měst Pisa a Bologna v Itálii, zjistíte, že tam úspěšně vyřešili problém spojení letiště a hlavního nádraží speciálními vláčky na samostatném tělese. V Korutanech chybí z Hermagoru k zastávce Tröpolach asi 7 km a pak chybí 1,5 km přes pole. V Rakousku to "nedomysleli".

Konec odbočky. 

Ale pokud si tyto dvě chyby odmyslíme, musíme uznat že nová trať působí sympaticky. Pojďme se na ní podívat například v železniční stanici Nötsch. 

Stará nádražní budova zůstala stát, ale neslouží původnímu účelu. Hned první věc, která vás při příchodu na nádraží upoutá je, že tu není obsluha. Jízdenku si cestující koupí v automatu pod přístřeškem, tratě a jízdní řády prostuduje na přehledném schématu a starou budovu může využít jen pro úkryt před nepohodou, pokud by cestujících bylo víc. Od budovy na nástupiště ale nevstoupíte, cestujícím v tom brání plot, který jako jediný nepůsobí na novém pojetí nádraží sympaticky. Před nádražím můžete na rozsáhlém prostoru zaparkovat kolo, motocykl nebo auto. Vstup na ostrovní nástupiště se dvěma staničními kolejemi je vhodný i pro vozíčkáře. Nádraží zcela správně postrádá podchod, k vlaku se dostanete úrovňovým přechodem přes první kolej. Tak se jen můžete těšit na červenobílou soupravu push-pull typu 4744 nebo 4746, kterou zde ÖBB nasazují. 

Podle:

Gailtalbahn – Wikipedia, 29. 7. 2021