Saint-Valery-en-Caux

Městečko v Normandii obklopené křídovými útesy


Saint-Valery-en-Caux je městečko v Normandii na břehu Lamašského průlivu. Je obklopeno křídovými útesy, které mu činí krásnou kulisu. Ve 13. až 17. století bylo Saint-Vallery-en-Caux rušným rybářským přístavem. 

Roku 1940 se tady za II. světové války část britských a francouzských jednotek vzdala Němcům. Nic jiného jim ani nezbývalo, protože jejich evakuace do Británie se nezdařila. Zatímco do Dunkerque zamířily stovky evakuačních lodí, sem žádná. Obec byla osvobozena 11. září 1944.

Dnes  je základem prosperity města cestovní ruch. Je tady krásná pláž, která sem láká jak Francouze, tak návštěvníky z Britských ostrovů. Na místním nádraží se stala na konci války 17. ledna 1945 děsivá nehoda, kdy tady vlak plný amerických vojáků narazil do staniční budovy. Zahynulo 89 osob. Dodejme, že trať Motteville - Saint-Valery-en-Caux je úzkokolejná (rozchod odhadujeme na 1000 mm, Saint-Valery je konečnou stanicí s hlavovým uspořádáním kolejí a že od r. 1990 je na ní zrušen provoz).

Nejzajímavější památkou ve městě je hrázděný Dům Jindřicha IV. (Maison Henri IV.). Stojí na levém břehu řeky blízko jejího ústí do moře. Díky majiteli z poloviny 16. století se nám odkrývá zajímavá část dějin Francie a Brazílie. Na domě jsou totiž instalovány vyřezávané dřevěné sošky s neobvyklými výjevy. Je tu muž, který kácí strom, muž s odhalenou hrudí s peřím ve vlasech, světec, který chrání odvážné cestovatele a tváře bohů, kteří foukají vítr do plachet námoříkům hledajícím štěstí v neznámých krajích. 

Situaci si vysvětlíme.

Jak známo, Amerika byla objevena r. 1492, objev způsobil na evropské pevnině poprask a každá z velmocí se snažila co nejrychleji z nové pevniny rychle ukořistit něco pro sebe. Portugalci si od r. 1500 činili nárok na území indiánských kmenů v dnešní Brazílii. Ale obyvatelé Normandie nezůstávali pozadu a vysílali lodě do téže oblasti. 

Byli zdatní obchodníci. Neusilovali o to, aby indiány pokořili silou, tj. vojensky. Stačilo jim za levné evropské zboží přivážet po domluvě s domorodci kůže, exotická zvířata, bavlnu a ...... Trochu odbočme.

Když se Francouzi poprvé setkali s domorodci, nesmírně je zaujalo, že se natírají červeným barvivem. Červená barva byla tehdy velmi módní u šlechty, na královském dvoře i u vyšších vrstev nešlechtického původu. Vyráběla se ze dřeva dováženého z Indie. Jen připomeňme, že lodí se z Francie do Indie dalo jet jedině okolo jižní Afriky, což je zhruba 19 000 km a cesta trvala 4 měsíce. Z Francie do ústí Amazonky je to "jen" 7000 km, cesta trvala 4 týdny. Když Francouzi našli na pobřeží nového kontinentu strom, který červené barvivo obsahuje, začali jeho dřevo ve velkém dovážet do Evropy. Strom se jmenuje Caesalpinia echinata a barvivo z něj získané brazilin. Víme tedy, odkud se vzal název nově objeveného území. Občan Saint-Valery-en-Caux William Ladiré zvolil pro styky s indiány skvělou přátelskou taktiku. Jeho lidé neváhali naučit se indiánské jazyky a domorodci nadšeně pomáhali Evropanům plnit lodě brazilskými produkty, hlavně dřevem. Ladiré pohádkově zbohatl, takže si mohl r. 1540 dovolit stavbu nového domu s krásnými dřevořezbami, který zdobí centrum městečka Saint-Vallery-en-Caux a dnes je v něm muzeum. Od roku 1980 je obecním majetkem.

Důsledkem obchodních styků bylo i to, že evropští muži zůstávali v Americe, zamilovali se do místních dívek a měli s nimi děti. Někteří indiáni naopak cestovali do Evropy. Indiáni byli nadšeni z evropských loveckých psů a chutnala jim tepelně upravená evropská drůbež. Občas se ale stalo, že nazlobení Portugalci, jimž Francouzi kazili koloniální politiku, přepadli francouzskou obchodní loď a převážené zboží z ní ukradli. 

A ještě jedna pikantnost. Některé indiánské kmeny byly kanibalské. K místnímu bontónu tedy patřila i skutečnost, že pokud se Evropané chtěli mírově k dění v Americe přidat, museli se kanibalských hostin účastnit. Prý se stávalo, že na takových hostinách byli snězeni nenávidění Portugalci. 

Portugalcům se nakonec podařilo Francouze po 100 letech ze "svého" území vytlačit, ale ti nehořekovali. Začali organizovat obchodní a dobyvatelské mise do nového teritoria - Nové Francie, tedy do Kanady. 

Strom Caesalpinia echinata se postupně při intenzívní poptávce po červené barvě stal v Brazílii tak vzácným, že dnes přežívá jen ojediněle v zahradách a parcích. 



Podle:

Saint-Valery-en-Caux – Wikipedie (wikipedia.org), 11. 1. 2024

Dům, který postavili kanibalové v Saint Valery en caux (normandythenandnow.com), 11. 1. 2024

Caesalpinia echinata - wikiital.com, 11. 1. 2024






Umístění

GPS souřadnice

49°52'6.521"N, 0°42'39.368"E

Adresa

Saint-Valery-en-Caux 76460

Google Maps | Mapy.cz

Nadmořská výška
0 m.n.m. - 60 m.n.m.

Přístup

Příjezd vlakem

Jeďte do žst Dieppe, dále můžete pokračovat jen pěšky nebo autobusy, frekvence spojů je ale na pobřeží velmi nízká. 

Příjezd jinou hromadnou dopravou

Do města lze přijet pouze z Hautot-sur-Mer nebo z Fécampu. Pokud byste chtěli jet z Dieppe, musíte v Hautot přestoupit. 

Příjezd osobním autem, parkování

V Saint-Valery-en-Caux lze zaparkovat na několika místech, ale pokud chcete mít v letní sezoně klidnou prohlídku města, pláže a okolních útesů, pak zaparkujete jedině na okraji města nebo přijeďte až navečer. 

Přístup pěšky

Město i dům Henri IV. najdete velmi snadno.

Doporučujeme pěší putování po útesech po stezce GR 21 s přespáváním v kempech. Začít může např. v Tréportu a skončit v Le Havre (celkem 180 km). Nevyzkoušeli jsme to, ale má se jednat o výjimečný zážitek. 

Příjezd na kole, parkování kol

Město Saint-Valery-en-Caux a okolí není příliš nakloněno cyklistům. Cyklostezky, jinde ve Francii běžné, v Dieppe nejsou. 

Poznámky pro vozíčkáře

Centrum je pro vozíčkáře přátelské, vážné překážky pro pohyb na nábřeží a v ulicích jsme nepozorovali. Vstup do moře na pláži pro vozíčkáře upraven není. 

Přispěvatelé:

Jan Harmata
Vytvořeno:
Naposledy upraveno:
Datum poslední návštěvy redakce v terénu