Kontaktní informace
recepce@tatramuseum.cz
Třicátá léta 20. století jsou často oslavována jako plodné období naší novodobé historie. Za první republiky se rozvíjela věda a technika, muži prý byli galantní a ženy svůdné, ačkoli zbytečně nedávaly veřejně na odiv své krásy. V technice se nejelegantnější kráskou stal železniční motorový vůz Slovenská strela.
Do první světové války měla železniční doprava výsadní postavení. Parní lokomotivy v podstatě neměly konkurenci, ale po roce 1918 se situace mění. Začíná se rozvíjet doprava autobusy, někteří bohatší lidé si kupují auta, na delší vzdálenosti bylo možno cestovat letadlem. Na tuto konkurenční výzvu odpovídá podnik Tatra Kopřivnice, součást koncernu Ringhoffer, r. 1936 výrobou dvou prototypů rychlíkových motorových vozů vysoké elegance. Podotkněme, že ministerstvo železnic vozy objednalo 17. 5. 1934 a požadovalo po dodavateli uvedení do provozu r. 1935.
Červená karoserie byla navržena na tehdejší dobu futuristicky. I dnes budí dojem dobře odvedené designérské práce. Uvnitř na pohodlných sedadlech se mohlo přepravovat 72 cestujících, tehdy rozdělených na kuřáky a nekuřáky.
Tým konstruktérů vedl Hans Ledwinka, pozdější technický ředitel závodů Tatra Kopřivnice. Na vývoji dále pracovali Aurel Erdös, znalec pevnostních výpočtů a p. Woller, bývalý šéf konstrukce ve Studénce. Konstruktérem unikátního elektromechanického přenosu výkonu z naftového motoru byl vsetínský elektrotechnik Josef Sousedík, jemuž přezdívali Valašský Edison. Ten umístil do podvozku spalovací motor, stejnosměrný generátor a elektromotor velmi šikovně, takže výkonové parametry Slovenské strely dodnes vzbuzují respekt a jízda přitom byla hospodárná. Vynález Josefa Sousedíka byl r. 1936 patentován. Vůz využíval při rozjezdu vysoký točivý moment elektromotoru, ke kterému se přidával postupně mechanický přenos. Od rychlosti 85 km/h výše byl přenos jen mechanický. Díky tomu vůz dokázal zrychlit z nuly na stovku za 2 minuty. Maximální provozní rychlost 130 km/h vlak dosáhl za 3 minuty po ujetí 4,5 km. Tehdejší italská chlouba Littorine na stejnou rychlost akcelerovala za 6 minut po ujetí 10 km. Superlativy zaslouží i tehdejší řešení kotoučových brzd, které dokázaly vůz z rychlosti 105 km/h zastavit během 25 sekund na 400 metrech.
Avantgardně byla řešena konstrukce vozu i jeho interiér - skříň byla svařena z tenkostěnných trubek. Architektonické řešení, tj. barevné ladění a použité materiály navrhoval Vladimír Grégr. Reliefní státní znak na čelech vozu byl dílem sochaře Nušla.
Topení vozu obstarávaly dva kotlíky na koks. Uprostřed vozu byla malá kuchyňka s elektrickým vařičem na 24 V o výkonu 1200 W a s ledničkou, teplou vodu personál získával z bojleru na 220 V, který bylo možno připojit zásuvkou i na venkovní síť. Jídlo dostávali cestující přímo na své místo.
Při zkouškách vůz velice dobře uspěl při testování aerodynamického odporu ve vzduchovém kanále Vojenského vědeckého ústavu. Naopak tvůrcům se nelíbila hlučnost naftového motoru, proto urychleně vyvinuli jiný motor benzinový. Ve voze instalovali dva zážehové, vodou chlazené, benzínové šestiválce Tatra o výkonu 165 koní s nucenou cirkulací vzduchu ventilátorem. Termín dodání - rok 1935 nebyl dodržen, ale od r. 1936 se mohlo jezdit.
Slovenská strela byla zavedena jako expres mezi Prahou a Bratislavou. Jezdilo se přes Českou Třebovou. Jak známo, rychlá trať přes Havlíčkův Brod tehdy ještě neexistovala. Impozantně působila jízdní doba, neboť meziválečná Slovenská strela zvládla trasu Praha – Bratislava zvládnout r. 1936 za 4:51 hod. a v roce 1938 se ještě zlepšila na 4:18 hod. Tento rekord překonalo až po 70 letech Pendolino časem 3:47 hod.
Obě motorové Slovenské strely jezdily až do okupace r. 1939, pak byly odstaveny hlavně kvůli nedostatku pohonných hmot. Po válce sloužily pro přepravu vládních delegací, např. z Prahy na Norimberský proces.
Vývoj socialismu ale koncepci těchto motorových vozů nepřál. Tehdejší železnice potřebovala přepravovat obrovské množství cestujících na poměrně dlouhé vzdálenosti, a to levně. Provoz a údržba dvou prototypů se přestaly vyplácet. První vůz byl odstaven r. 1953 a pak r. 1960 shořel, údajně od jiskry z parní lokomotivy. Vůz s označením M 290.002 byl z provozu vyřazen r. 1960 a pak byl předán do muzea v Kopřivnici, kde stojí dodnes.
Vystavená Slovenská strela v Kopřivnici dokumentuje designérský a technický um našich předků a vrací nás coby nejúžasnější motorový vůz na českých kolejích do atmosféry 30. let.
V l. 2019-2021 proběhla generální oprava Slovenské strely, která se poté stala znovu funkční.
Slovenskou strelu si můžete prohlédnout v depozitáři Muzea Tatra Kopřivnice. Depozitářem se v tomto případě rozumí vysoce moderní prosklená budova postavená speciálně pro prezentaci tohoto železničního motorového vozu. Prohlídky jsou buď individuální bez možnosti vstupu dovnitř nebo komentované s průvodcem, které zahrnují i prohlídku interiéru.
Podle:
Rubeš, V. (2018): 1936, 100 let spolu, Slovenská strela, In: ČD pro Vás, leden-únor, str. 12 – 13
http://parostroj.net/vozidla/M290/M290.htm, 7. 2. 2018 (zde je mj. podrobný technický popis)
Depozitář Slovenské strely | TATRA MUSEUM, 15. 2. 2023
Umístění
49°35'58.270"N, 18°8'36.126"E
Adresa
Kopřivnice 742 21- Katastrální území
- Kopřivnice
- Nadmořská výška
- 320 m.n.m.
- Základní číselné údaje
- Slovenská strela byla vyrobena r. 1936 ve dvou prototypech, které byly označeny M 290.001, M 290.002. Uvnitř bylo 72 míst k sezení. Vůz má hmotnost 36 tun. Jeho maximální rychlost je 148 km/h, maximální provozní rychlost byla 110 km/h, průměrná cestovní rychlost 92 km/h. Nádrže obsahovaly 440 l paliva.
- Kategorie chráněného území
- Národní kulturní památka