Vila Tugendhat v Brně

První republika 1918-38 byla pro Brno šťastným obdobím. Město těžilo z blízkosti bývalého hlavního města monarchie Vídně. Z dob Rakouska-Uherska Brno dědí obrovský pracovní potenciál ve městě usazených Čechů i Němců a pokrokovou infrastrukturu textilního průmyslu. Brnu se již dlouho říká Moravský Manchester. Současně je město a okolí v té době střediskem strojírenství. 

Textilní továrny soustředěné na několika místech v Brně a dále například ve Svitávce (severně od Brna) vlastnila úzká skupina židovských podnikatelů, kteří pilným přičiněním získali obrovský kapitál. Díky bohatství si mohli dovolit utrácet za luxusní zboží a cestování. Samozřejmě, že také kupovali lukrativní nemovitosti. 

Manželům Tugendhatovým – Gretě a Fritzovi se díky tatínkovi nevěsty podařilo procestovat Evropu a stali se v Brně – Černých Polích majiteli velmi atraktivní parcely, která se svažuje k lužáneckému parku a má mimořádný výhled na město. Pod parcelou stála vila dnes nazývaná Löw-Beerova, kterou Gretin tatínek Alfred Löw-Beer pořídil r. 1913. Jako svatební dar pro dceru "odkrojil" horní část pozemku patřící k vlastní vile a na něm pak financoval stavbu nové vily. Manželům přitom nemluvil do jejich představ. Greta a Fritz si řekli, že chtějí mít nové bydlení odlišné od prostředí, v němž vyrůstali. Dalo se očekávat, že např. zdobnou secesí se nebudou inspirovat.      

R. 1927 ještě před svatbou budoucí manželé Tugendhatovi v Berlíně navštívili dům historika umění Eduarda Fuchse. Domem byli nadšeni. Zjistili jméno architekta a pak ho záměrně a cíleně navštívili. Byl jím Ludwig Mies van der Rohe, přičemž pro českou a moravskou veřejnost se jednalo o neznámou osobu. Prohlédli si jeho dosavadní realizace, mj. projekt pavilonu pro výstavu v Barceloně a roku 1928 mu zadali projekční práce. jiná verze téhož příběhu praví, že Tugendhatovi jeli do Berlína již napůl rozhodnuti právě pro Miese.    

Když se Mies dostavil na místo, byl nadšen polohou parcely. Než přijel do Československa, byl na pochybách, zda v novém státě sežene materiály a firmy pro stavbu. Byl pak překvapen vysokou úrovní českého stavebnictví, takže výrobní a stavební zakázku dostali Češi.   

Navrhl na svou dobu vysoce moderní vilu, která dodnes nenechá nikoho netečným a která stále a stále vyvolává reakce nadšené i odsuzující. Od investora měl volnou ruku k návrhu materiálů. Nebyl omezen žádným finančním limitem. Akce nakonec vyšla na 5 milionů tehdejších korun, za což se dalo pořídit 30 běžných rodinných domů. Část odborné veřejnosti, která se za první republiky zabývala sociálním bydlením, stavebníky odsoudila. Stavba se stala okamžitě známou i v zahraničí, kde v časopise Die Form se objevily názory, že v domě není možné bydlet, že je to pouze pavilon. Kritici vilu srovnávali s pavilonem, který Mies van der Rohe navrhl pro výstavu v Barceloně. Z fotografií dnes usuzujeme, že Tugendhatovi ve vile žili velmi šťastně. Ale pěkně popořádku. 

Architekt navrhl poměrně strohou stavbu, která zevně vypadá naprosto tuctově. Při pohledu z ulice připomíná stavby pozdějších venkovských samoobslužných prodejen  a lesku jí nedodává ani zprava stojící garáž. Ovšem při vstupu dovnitř je návštěvník ohromen použitím nejušlechtilejších materiálů své doby, mimořádnou prostupností budovy pro denní světlo a unikátním propojením interiéru se zahradou.      

V l. 1929-30, bez ohledu na světovou hospodářskou krizi, probíhá po dobu rekordních 14 měsíců v Brně pod vedením firmy Mořice a Artura Eislerových stavba luxusní vily,  které se dostalo hned několika technických novinek. Autor poprvé v Československu použil k výstavbě princip ocelového nosného skeletu, jako hlavní stavební prvky zvolil ocel, sklo a beton. Nosnou soustavu tedy netvoří zdi, ale sloupy (29 ks), které jsou uvnitř obaleny chromovaným plechem. Zdivo uvnitř je cihlové. Řešením interiérů se architekt ve spolupráci s majiteli dostal o několik desetiletí napřed. Podlahy jsou  zhotoveny z italského palisandru, dveře sahají až ke stropu, dále je použit onyx z Maroka (ve skutečnosti je to aragonit), travertin z Itálie, exotické dřevo palisandr a makassarský eben z ostrova Celebes z jihovýchodní Asie. Dobu předstihlo taktéž řešení techniky,  jímž bylo teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění velkoplošných oken nebo fotobuňka u vstupu.      

Ačkoli materiály původem a provedením jsou skutečně luxusní, jejich umístění ve vile návštěvníkovi připadá normální, běžné až „obyčejné“, ale přitom vysoce estetické. A to i v případě, že nebyly vždy zrovna přírodní. Architekt proti tehdejšímu zvyku nepoužil v hlavní místnosti parkety z obavy, že by rozrušil ideu jednolitých linií. Na podlahu nechal položit bílé linoleum. O něm se Tugendhatovi později nechali slyšet, že je hodně nepraktické a je na něm vidět každé znečištění. Rovněž na dveřní křídla sahající až ke stropu měli investoři jiný názor než architekt. Greta Tugendhatová se bála, že dveře budou příliš těžké a architekt pohrozil, že pokud nebudou dveře zhotoveny podle něj, odchází. Paní Greta ustoupila. 

Vila je tvořena třemi patry. V horním patře přístupném z ulice je přijímací hala, oddělené ložnice manželů se sociálním zázemím a velkoryse řešenými koupelnami,  dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky s druhým sociálním zařízením a rozlehlou terasou.

Ve vile se nachází dvě ložnicové sekce – dětská a rodičovská. Z první mohly děti vyběhnout na terasu, z níž odkud se naskýtají krásné pohledy do zahrady a na město.  Mobiliář je účelný, s minimem dekoru a opět vysoce estetický. Překvapuje, že pokoj dětí je bílý. Terasy a schodiště jsou obloženy travertinovými obklady. K patru přiléhá byt správce a garáž pro 2 auta v samostatně stojícím objektu. V garážové sekci bydlela část služebnictva, především řidič a zahradník v jedné osobě. Přesouváme se o patro níž, do „minus jedničky“, o které návštěvník podle dojmu při pohledu z ulice nemá ani tušení.  

Hlavní místnost o rozloze 223 m² předčí veškerá očekávání o  obytných prostorech. Nejsou  tu žádné výrazné překážky, jen několik štíhlých sloupů a dělicí stěna z onyxu, pár kusů nábytku a fantastický výhled na město přes obří skleněnou stěnu s elektrickým zatahováním oken do podlahy. Stěnu tvoří sedm tabulí, stahovat bylo možno dvě. Tabule vyrobila firma Weimann v Chudeřicích u Teplic. Tím bylo možno obývací prostor propojit se zahradou.  Onyxová (tedy aragonitová) 7 cm tlustá (nebo spíš tenká) příčka má zvláštní propustnost světla, podle různého úhlu dopadu slunečních paprsků mění barvu. Tugendhatovi při stavbě jen za ni zaplatili 200 000 korun. Jídelní stůl s deskou z hruškového dřeva architekt navrhl jako segmentový, při připojení dalších dílů mohlo u něj zasednout až 15 osob. V zázemí bychom našli jednoduchou kuchyň a spižírnu, kam vniká světlo. 

Spodní patro bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí. Byla jím strojovna vzduchotechniky, kotelna, strojovna pro elektrické spouštění oken, prádelna, fotokomora a místnost pro kožichy. 

V horním a spodním patře fungovalo běžné vytápění radiátory, ale prostřední, reprezentativní patro bylo vytápěno teplým vzduchem. Ohřátý vzduch byl nejdříve smísen s čerstvým vzduchem, který byl přiváděn průduchem z technické terasy. V létě byl míchán s chladným vzduchem z chladící místnosti. Smíšený vzduch pak procházel olejovým filtrem, poté "voňavým" filtrem z cedrových hoblin a pak byl vehnán do středního patra průduchy v podlaze a ve stěnách. 

Zahradu navrhla brněnská architektka Markéta Müllerová, která ji koncipovala jako volný prostor se stromy na svahu, který končil až u parcely Gretiných rodičů, jejich dům dnes zvaný Löw-Beerova vila stál na jejím konci.

Fritz Tugendhat byl vášnivým fotografem. Jeho snímky z výstavby vily se zachovaly, takže v pozdější době měli památkáři snazší cestu při rekonstrukcích a napodobování technologických postupů. Také často v hlavní hale sledoval filmy. Tento zvyk přejalo město Brno. Pokud budete mít štěstí a včas se zaregistrujete do rezervačního systému, můžete se promítání filmu ve vile zúčastnit. 

O to více překvapuje, že majitelé si nedali na stěny žádné obrazy ani fotografie. Tak moc ctili funkcionalistickou účelnost před výzdobou. Dnes v rámci prohlídkového okruhu uvidíte jen 4 nostalgické snímky a malou výstavu fotografií v technickém podlaží. 

Tugendhatovi pobývali ve vile jen krátkých 8 let. R. 1938 utekli před nacisty do zahraničí. Jistě by je jakožto osoby židovského původu čekala smrt. Bezpečný domov se syny Ernstem a Herbertem našli ve Venezuele. Dcery Daniela a Ruth již měly místo narození v Jižní Americe. 

Během II. světové války se vila stala německým majetkem, bydlel tu mj. Willy Messerschmitt (se ženou a třemi dětmi), který zde zřídil konstrukční kancelář. Tehdy dohlížel na provoz plzeňské škodovky a brněnské zbrojovky. Na sklonku války vilu citelně poškodil pobyt Malinovského armády s rumunskou jezdeckou brigádou. Koně byli ustájeni nejen v zahradě, ale podle některých zpráv i v interiéru. 

Po válce se Tugendhatovi do Československa nevrátili. Fritz zemřel r. 1958, Greta r. 1969 navštívila Brno a na přednášce vysvětlovala odborníkům okolnosti stavby vily. Roku 1970 ale umírá.  Na svou vlast ale Tugendhatovi nikdy nezanevřeli a vždy zdůrazňovali, jak moc si vážili prezidenta Masaryka. Ve vile mezitím působili odborníci rehabilitačního střediska blízké dětské nemocnice. Děti, kterým se ve vile dostalo vynikající péče, na své procedury a cvičení rády dodnes vzpomínají. Jindy zde fungovalo reprezentativní ubytovací zařízení a baletní škola. V l. 1982-85 vila prošla rekonstrukcí.

R. 1992 se sešli ve vile a v parku Václav Klaus a Vladimír Mečiar, tehdejší vítězové voleb. Při jednání dohodli rozdělení Československa. 

Mezitím se konala řada jednání s potomky Tugendhatových o možném navrácení vily původním majitelům. Ti nakonec o vilu nestáli, protože by v ní nejspíše nebydleli a při svém životním stylu by ji ani nepotřebovali. Podotkněme, že v době těchto jednání z pěti sourozenců žili už jen tři a všichni měli zajištěnu existenci v zahraničí. Někteří o vilu nejevili zájem vůbec. 

R. 1994 vilu převzalo město Brno. Zavedlo zde turistický prohlídkový provoz a připravilo generální obnovu objektu. Ta proběhla v l. 2010-12 při diskusích, jak moc byla úspěšná předchozí "socialistická" rekonstrukce. Památkáři se svých dřívějších kolegů a restaurátorů zastali. Rekonstrukce z 80. let 20. století je pokládána vzhledem k technologickým a finančním možnostem Brna za socialismu za zdařilou. Vila tehdy byla zachráněna. Musíme si samozřejmě odmyslet detaily. Například nebylo v technologických možnostech československého sklářského průmyslu zhotovit obří okenní tabule. Nezvládla by to ani největší sklářská vana v Teplicích, takže tabule nakonec byly slepeny z více dílů. 

Nad rekonstrukcí v l. 2010-12 bděli odborníci z několika zemí. Jejich čestnou předsedkyní  byla nejmladší dcera stavebníků vily Daniela Hammer-Tugendhatová, faktickým vůdcem skupiny byl její manžel Ivo Hammer.
Projekt zcela vycházel z pojetí Ludwiga Miese van der Rohe. Jako subdodavatelé byli osloveni špičkoví restaurátoři.

Opraveny byly technologie a rozvody – izolace, vnitřní a vnější kanalizace, vodoinstalace, elektroinstalace, výměníková stanice. V hlavní hale se nemuselo obnovovat opláštění sloupů, nebylo třeba renovovat onyxovou stěnu. Obojí bylo jen pečlivě očištěno. 

Problém nastal se dveřmi, o nichž víme, že sahají až ke stropu. Nebylo možné je vysadit, proto je řemeslníci museli před prachem ochránit pečlivým zabalením. 

Zbourány byly dodatečně postavené zdi a příčky. Naopak v největší možné míře byly zachovány původní omítky z r. 1930. Mnohé původní prvky byly nalezeny – podlahové krytiny DLW (Deutsche Linoleum Werke), izolační desky zn. Torfoleum, elektroinstalace, kusy původního skla….

Když řemeslníci znovu lepili linoleum DLW (nově vyrobené podle původní receptury), použili stejně jako jejich kolegové z r. 1930 Sorrelův cement. Zrekonstruovány byly technologie spouštění oken a větrání zimní zahrady.

Zvláštním potížím čelili restaurátoři při nové výrobě okenních tabulí.  Původní tabule zničili spojenci při náletu r. 1944. I když se podle úlomků původního skla podařilo zjistit jeho chemické složení, nebylo jej možno současnými technologiemi zcela přesně vyrobit. Přesnou kopii s příbuzným chemickým složením nakonec zhotovila firma v Belgii. Když se skla přepravovala do Brna, při prvním pokusu praskl přepravní rám a skla dorazila s uštípanými okraji. Při druhém pokusu v Rakousku skla měli tamější řemeslníci vytvarovat do tvaru lichoběžníku, ale vyrobili obdélník. Až napotřetí dorazily správně zhotovené tabule. Jen podotkněme, že skla jsou jednoduchá, nikoli dvojitá, vila Tugendhat rozhodně v době vzniku nepatřila mezi nízkoenergetické stavby. 

V menze právnické fakulty se podařilo objevit části rozřezaných makassarských dýh. Němcům je nejspíše prodal bývalý Fritzův osobní řidič. Okupanti jimi obložili prostory fakulty, když zde zřizovali r. 1940 služebny gestapa. Po více než 70 letech se dýhy vrátily zpět do vily díky pozornému kunsthistorikovi Miroslavu Ambrozovi, který byl v právnické menze ve správný čas na správném místě, 

Rekonstrukcí prošla i garáž, do níž v rámci turistických prohlídek byl umístěn naleštěný vůz Tatra 75 vypůjčený z Národního technického muzea. 

Z původního vnitřního vybavení se mnoho kusů nedochovalo, některé dokonce byly předmětem sporů mezi potomky rodiny a zástupci muzea. Mies van der Rohe navrhl pro vilu vnitřní vybavení společně s Lilly Reichovou a Sergiem Ruegenbergem. Tvůrci netušili, že svými návrhy budou inspirovat nábytkářský průmysl na mnoho let dopředu a že některé jejich designérské postupy se budou používat i v 21. století. Bylo vyrobeno křeslo Tugendhat s ocelovou konstrukci a plochými profily v chromu a s koženým čalouněním. Sedací nábytek tvořily židle nazvané jednoduše  Brno, u nichž také byla použita ocelová trubková konstrukce, křesla i sedačky Barcelona (autor určitě myslel na světovou výstavu v tomto městě), odpočinkové lehátko a židle M.R. s opěrou. Sedací nábytek byl tehdy vyroben především v Německu ve firmách Berliner Metallwerke Josef Müller a Bamberg Metallwerkstätten, vestavěný nábytek a část solitérů vyrobila firma Standard Bytová Společnost architekta Jana Vaňka. Pokud při rekonstrukci  nebyly k dispozici originály, současné firmy vyrobily kopie podle Fritzových snímků. Například  firma Tecta vyrobila dvě dětské samonosné židle, stejné zde byly i původně. 

Svítidla zakoupili Tugendhatovi z běžné sériové výroby, podle fotografií je nyní vyrobila česká Preciosa. 

Velmi obtížné bylo zhotovení umyvadel. Z původních se nedochovalo ani jedno. Designér Daniel Piršč se mnohokrát podle fotografií snažil vyrobit správný tvar, ale až po 40 pokusech nalezl odpovídající podobu. Kdo někdy tvořil s keramickým jílem nebo s porcelánem, ten ví, že při vypalování se nedá dobře odhadnout díky různému smrštění objem hotového výrobku a velmi těžko se odhaduje barva glazury po druhém vypálení.

Vila volně inspirovala britského spisovatele Simona Mawera (nar. 1948) k napsání románu Skleněný pokoj. Stalo se tak r. 2009. S potomky rodiny Tugendhatových autor nekonzultoval svůj úmysl inspirovat se jejich životem. Děj si z větší části vymyslel, naštěstí čtenáři vše pochopili a neberou knihu jako historické svědectví, Tugendhatovi ale jsou autorovým postupem šokováni.  Knize nicméně musíme přiznat, že se stala bestsellerem. Městské divadlo Brno podle ní připravilo divadelní hru, v přípravě k premiéře na rok 2019 je film Skleněný pokoj s hvězdným obsazením českých i zahraničních herců. 

Vila i zahrada jsou otevřeny pro návštěvnické prohlídky celoročně obvykle od úterý do neděle od 10 do 18 hodin. Zatímco do zahrady se dostanete po zaplacení vstupného volně, do vily doporučujeme rezervaci na webu a trpělivost, neboť čekací doby jsou dlouhé. Pro jednotlivce jsou to 3 - 4 měsíce, pro skupiny nad 5 osob ještě déle (stav r. 2018). Základní vstupné činí 300 Kč, okruh s technickým zázemí je dražší - 350 Kč (stav r. 2018). 

Zájem o návštěvu vily vzrostl po zapsání na seznam UNESCO jakožto jediné moderní památky na území České republiky. Vysokému kreditu také pomáhá informace, že vila je řazena mezi čtyři stavby svého druhu, které ovlivnily světovou architekturu. Vedle Brna se na tento pomyslný seznam řadí také dům Robbie od Franka Lloyda Wrighta v Chicagu, Steinerova vila ve Vídni od Adolfa Loose a  vila Savoy v Poissy navržená Le Corbusierem. A konečně zajímavou skutečností je i to, že ve světě všechny ostatní stavby Ludwiga Miese van der Rohe již byly zbourány. 
      
Podle: 
Vila Tugendhat dává na odiv nezkrocený prostor, in: Brněnský metropolitan, březen 2012
https://bydleni.idnes.cz/vila-tugendhat-01g-/architektura.aspx?, 16. 11. 2018
http://www.tugendhat.eu/, 18. 11. 2018
https://cs.wikipedia.org/wiki/Simon_Mawer, 18. 11. 2018
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig_Mies_van_der_Rohe, 18. 11. 2018