Kostel sv. Jakuba v Brně

Pro německy mluvící osadníky města Brna, kteří se usadili kolem dnešní Běhounské ulice, byl počátkem 13. století založen gotický kostel svatého Jakuba. Jeho stavba se předpokládá v době vlády Vladislava Jindřicha, tedy v letech 1201-1222. V roce 1995 byl farní kostel náležící farnosti Brno jakožto jedna z nejvýznamnějších staveb ve městě prohlášen národní kulturní památkou.

Historie

Nejstarším letopočtem v kostele je označen malovaný erb abatyše oslavanského kláštera cisterciaček na klenbě presbytáře, který je datován rokem 1222. Připomíná událost vysvěcení původního, menšího románského kostela svatého Jakuba.

Roku 1340 je kolem kostela doložený hřbitov ve sklepě vedlejšího domu. Dům kostelu odkázal před smrtí místní vikář. Byla v něm zřízena kostnice. Hřbitov byl v následujících deseti letech postupně rozšířen. V l. 1352-1405 vzniklo kolem kostela několik kaplí – kaple Svatého Mořice, Těla Kristova, Svaté Voršily a Nanebevzetí Panny Marie., posléze tzv. Nová kaple, kaple svaté Trojice a na hřbitově kaple svaté Doroty. Kaple, mnohé oltáře uvnitř kostela i stavební náklady, jejichž hlavní tíži nesl cisterciácký klášter v Oslavanech, významně v minulosti dotovali také brněnští měšťané.

Stavba, dodnes zachovaná jako převážně pozdně gotický trojlodní kostel, začala již před husitskými válkami. Postaveny byly chórové části, pilíře a obvodové zdi. Roku 1473 byl stavebně ukončen presbytář. Jeho síťová klenba ze tří žeber kombinovaných v závěru s cípy hvězdy má patřit do okruhu švábských síťových kleneb. Za jejího autora je považován mistr Hans, který je na řezenském sjezdu kameníků v roce 1459 doložený jako „Meister zu Prunn“ (mistr z Brna).

Od roku 1502 se vedení přestavby ujal Antonín Pilgram. Jeho dílem je severní loď s portálem, dnešní kaple s Pietou a později zbořené točité kamenné schodiště u sakristie. Nadaný kameník, sochař a brněnský rodák Antonín Pilgram působil ve městě v letech 1500-1511. Mj. je autorem portálu na Staré radnici. Poté přešel do Vídně na stavbu dómu svatého Štěpána.

V dubnu 1515 kostel vyhořel, zřítila se střecha a zničeny byly všechny oltáře. Protože oslavanské cisterciačky již neměly dostatek peněz na financování nákladné opravy, převzalo město Brno roku 1532 nad kostelem patronát.

Ve 20. letech 16. stol. započala stavba kostelní hranolové věže a někdy patrně před rokem 1530 bylo provedeno zastřešení. Na novou měděnou střechu si město Brno půjčilo od augšpurských Fuggerů 550 zlatých. Trojlodí zaklenul až kolem roku 1570 brněnský kameník Pietro Gabri, Ital, který se ve městě usadil.

Roku 1592 zvýšil jeho bratr Antonio Gabri kostelní věž o část s hodinami. Její dokončení v podobě završení věže renesanční helmicí je dílem Šimona Štaucha. Výška věže je 92 metrů (podle některých zdrojů 94 metrů).

Husitské války kostel nijak nepoškodily.

Kazatelna, jejíž kamenné schodiště bylo dokončeno v roce 1526, byla do dnešní podoby upravena v roce 1669. Jsou na ní cenné barokní reliéfy z roku 1684. Z této doby pochází bohatě vyřezávané lavice a výzdoba bočních barokních oltářů od sochaře Ondřeje Schweigla a malířů Korompaye a Sterna. Z barokních památek má zvláštní místo za hlavním oltářem náhrobek Luise Raduita de Souchese, slavného obránce Brna proti obléhání Švédy.

Původně francouzský hugenot, který bojoval v bitvě proti katolíkům u La Rochelle, se vyznamenal jako vojenský velitel města Brna v boji se Švédy roku 1645. V té době zuřila již téměř 30 let v Evropě válka a vítěznému vojsku Švédů patřilo celé území Moravy. Po dobu 16 týdnů, tedy 4 dlouhé měsíce, vzdorovalo Brno pod jeho chytrým vedením s pouhými 1476 muži dvacetinásobné přesile 30 000 vycvičených švédských vojáků. Obráncům hradeb města přidělil Raduit de Souches úseky podle věku a cechů. Rozčlenil je také na muže mladé, staré a měšťany. Bylo hrdostí obránců svůj úsek hradeb nenechat dobýt. Raduit de Souches poté úspěšně vojensky sloužil ještě mnoho let. Zemřel ve Vídni a vděční Brňané jeho tělo přenesli sem. Náhrobek mu postavili potomci podle jeho poslední vůle. Je dílem brněnského kovolitce Kerbera z roku 1722. Zůstavitel píše: „To žádám nikoli z plané dychtivosti po slávě, nýbrž na poděkování a čest Pánu Bohu – a svým dědicům a potomkům na upamatování. Proto jsem také toto své lože posmrtné dal zřídit v královském městě Brně a v jeho farním chrámu. Mámť naději, že se slavní páni stavové, obyvatelé markrabství moravského a zvláště všechna obec města Brna rozpomene na dobré služby, které jsem ve službách jeho císařského veličenstva z milosti a z pomocí Boží prokázal tomuto městu a jeho pevnosti Špilberku a také jinde, a že si na mne někdy vzpomene otčenášem.“

Varhany z roku 1692 jsou dílem varhanáře Jakuba Ryšáka z Opavy. Řezbářské ozdoby s akantovým dekorem včetně Davida s harfou a dvěma hrajícími anděly zhotovil Antonín Riga.

V letech 1750-1766 byla provedena barokizace interiéru. Hřbitov kolem kostela byl roku 1784 zrušen a s ním postupně zanikly i vnější tři kaple. K násilné regotizaci kostela došlo pod vedením Heinricha Ferstela v letech 1871-1879. Bylo zbořeno a odstraněno vše, co „nepřispívalo k ozdobě kostela“. Vyměněny byly z větší části rovněž kamenné fiály, kraby, rozety a kytky. Dílem H. Ferstela je hlavní oltář. (Ferstel je autorem Českobratrského evangelického chrámu Jana Amose Komenského v Brně, lidově řečeného  „Červený“ kostel, ve Vídni pak Univerzity a Votivního kostela). V letech 1900-1901 vznikla u kostela novogotická fara.

Zajímavosti stavby

Stavba chrámu má délku 54 metrů a šířku 22 metrů. V kostele bylo umístěno několik náhrobních kamenů. Dnes je jich šest. Jedním z nich je náhrobek brněnského rychtáře Kryštofa Čerta, který se podílel na opevňování Vídně. Je zdobený znakem brněnského rodu Čertů od Albrechta Dürera. Vedle divého muže s loveckým rohem je znázorněna Pythagorova věta c² = a² + b² . Dalším je náhrobek Jana Jiřího Metzgera (1643-1698), primátora, poštmistra a diplomata na vídeňském dvoře za tureckých válek. Nese nápis „Prchni poutníku, hle za tebou je kůň plavý a jméno toho, kdo na něm sedí, je Smrt“.

Mramorová křtitelnice od Martina Hübla, pokračovatele vedení stavby po Pilgramovi, je z počátku 16. století.

Interiér kostela zdobí obraz „Černé Madony“. Jedná se o kopii „Gemma Moraviae“, která, jak lidé věřili, zachránila Brno před Švédy.

Z nejstaršího románského kostelíku je dřevěný polychromovaný krucifix. Je z konce 13. století a jedná se o nejstarší dřevěnou plastiku v Brně.

Strop je zdobený řadou cechovních znaků, erby šlechtických rodů a několika monogramy.

Spor mezi kostely sv. Jakuba a sv. Petra

Ze středověku je u kostela známa škola, která se pyšnila bohatou knihovnou. Nejvzácnější svazky byly propůjčeny ve 30. letech 20. století do péče Archivu města Brna. Jedná se o 125 iluminovaných rukopisů, z nichž 18 je brněnského původu, a 200 kusů prvotisků a vzácných knih.

Připomínkou sporů o školu a farníky mezi kostely svatého Jakuba a svatého Petra, které řešil i papež, je na vnější straně kostelní věže středověká figurka neslušného mužíčka „Nehaňby“. Podle pověsti holý zadeček, který vystrkuje ke svatopetrskému kostelu, je výsměchem stavitele chrámu svatého Jakuba, který vyhrál sázku, druhému kostelu, že kostel dostaví dříve.

Skutečností je, že na Petrově zastávali mínění, že škola má být pouze při svatopetrské farnosti, avšak městský farář od Jakuba spolu s městskou radou hájili právo na školu při hlavním farním městském kostele svatého Jakuba. Ve škole, která zanikla za husitských válek, se vyučovalo psaní, jednoduché počítání, správné a úhledné písmo (knihy nebyly), církevní zpěv a náboženství. Ve škole se učilo česky. Původně německé obyvatelstvo z okolí sv. Jakuba už bylo s českým promícháno. Po husitských válkách chtěla obec, tedy přesněji řečeno katolíci v Brně, školu obnovit a papež Pavel II., jako odpůrce tehdy vládnoucího "husitského" krále Jiřího z Poděbrad, žádosti rád vyhověl.

Po protestu svatopetrské kapituly k olomouckému biskupovi byl na kostel svatého Jakuba uvalen interdikt. Jinak řečeno, na školu biskup "sáhnout" nemohl, proto se alespoň "pomstil" kostelu. Jednalo se o zákaz všech bohoslužebných úkonů, kdy farář a kaplan byli vyobcováni z církve. Obec hledala pomoc u papeže. Mluvčím při řízení před papežskou kurií se stal oltářník u kostela sv. Jakuba, Jan Thabraer (Tábrér), který za vítězství v této rozepři dostává roku 1471 patnáct dukátů. Thabraer předtím absolvoval vysokou školu ve Vídni a v Bologni. Dochovaly se jeho knihy s citově roztouženými českými poznámkami („Pomni na mne, milá Maruško!“), opisy písní pijáckých a hanlivých proti církevní vrchnosti a nepořádkům v církvi. Svoji knihovnu odkázal po smrti roku 1480 kostelu u svatého Jakuba, nyní je v péči Archivu města Brna.  

Při poslední opravě v roce 1939 bylo objeveno, že Neslušný mužíček je plastika, která má dvě hlavy, dvě těla a čtyři ruce. Mužíček vystrkující směrem k Petrovu holou zadnici, byl vytesán v objetí s „neslušnou ženuškou“. Kamenický mistr tedy na církevní budovu umístil odvážný žert.

Kostel bývá v denní době běžně otevřen a kromě doby konání bohoslužeb je možné jej volně navštívit.

Podle:

Církevní památky Brna (1998), Magistrát města Brna, autor brožury neuveden

Poznámky k vycházce městem Brnem, osobní pozůstalost Jaroslavy Vrbické, rukopis, nedatováno

Harmatová, Z. (1994): Utváření vztahu k rodnému místu, diplomová práce PedF MU, Brno

Čapka, F., Santlerová, K. (1995): Procházka Brnem, MC nakladatelství, Brno, s. 53

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Jakuba_Star%C5%A1%C3%ADho_(Brno), 3. 7. 2014

http://www.svatyjakubbrno.wz.cz/DATA/hlavni/jakub.php?stranka=historie.html, 3. 7. 2014