Vodní pila v Peníkově

Nedaleko Českého Rudolce při modré turistické značce a taktéž na Graselově stezce se nachází technický klenot mimořádného významu: celodřevěná zachovalá a provozuschopná pila na vodní pohon. Její vybavení je původní a úplné a přitahuje jak běžné obdivovatele, tak odborníky na technickou historii. Nebýt technických nadšenců a sponzorů, možná by tato ojedinělá technická památka zanikla.

Není známo datum vzniku pily, spolehlivě je doložen jen rok 1865, k němuž se uvádí současné vybavení pily. Nejsou také známy motivy, které vedly majitele k zavedení vodního pohonu pro tento druh podnikání, když v době vzniku již nejspíše byl znám i parní pohon. Můžeme spekulovat o tom, že krajina okolo Českého Rudolce byla v tu dobu natolik odlehlá, že jiný než vodní pohon se místnímu obyvatelstvu nepoštěstilo poznat.

Jisté je, že voda přiváděná z rybníka na Peníkovském potoce poháněla pilu i mlýn až do druhé světové války a že konec provozu obou objektů nastal v 50. letech 20. stol. Mlýn byl přestavěn na rekreační budovu, přitom bylo zcela zničeno původní vybavení, náhon i kolo a také zanikla pochůzná lávka mezi mlýnem a pilou, na pile se příležitostně pracovalo až do 70. let. Pro pilu bylo štěstím, že se ji podařilo zachránit před likvidací. R. 1963 byla prohlášena za nemovitou kulturní památku. Opravy do opětovného provozuschopného stavu se dočkala zásluhou Okrašlovacího spolku Rudolecko, projektanta ing. Karla Janáka, sekerníka Josefa Kudrny (který provedl rekonstrukci technologie) a dalších.

Hlavním strojem je svislá rámová pila celodřevěné konstrukce. Její jeden list odřezával jeden kus řeziva. Manipulace s řezivem se dělá převážně ručně. Vedle této pily je technologický prostor vybaven ještě tzv. omítací pilou, která sloužila k odřezávání oblinek na dřevě. Na ní se prováděly rovnoběžné řezy (fošny a prkna). Měla malý výkon 3 až 4 m³ řeziva za den.

Obsluha na pile veškeré přípravné práce prováděla taktéž ručně. Jednalo se úpravy vnitřního pnutí pil vyklepáváním na kovadlině, nastavení rozvodu pily, což bylo nastavení vyklonění zubů pily střídavě na obě strany. Pilu bylo potřeba také brousit ostřím nebo brusným kamenem.

Důkladně vymyšlena  byla přeměna vodní energie na pohybovou energii pily. Voda z rybníka proudí vstupní částí náhonu a plní nátokovou skříň. Množství vody na kole se ovládá pomocí táhla a ramene uvnitř objektu. Náhon vede vodu na vodní kolo hlavního pohonu. Zpětný chod vozíku pohání pomocné vodní kolo na konci náhonu. Voda je ale do něj vedena až po dokončení řezu „automaticky“ se přepínající klapkou. Pohyb pilového rámu zajišťuje důmyslný klikový mechanismus ve spodním podlaží pily. I poměrně pomalé otáčky hlavního kola zajišťují dosti velkou řeznou rychlost rámové pily. Znalci mohou obdivovat pastorek, jímž je poháněna kliková hřídel a také dřevěný setrvačník, který zrovnoměrňuje chod pily.

Omítací pila má pohon řešen přes řemenice.

Na začátku 21. století byla pila rekonstruována do podoby, které odpovídá nejspíše stavu před 1. světovou válkou. Počet dílů, které bylo potřeba znovu vyrobit přitom nebyl nikterak velký. Nejedná se tedy o repliku, ale o skutečný doklad původního vybavení.

Průvodcovskou činnost a ukázkový pořez zajišťuje:. Slavonická renesanční, Na Potoku 629, 378 81 Slavonice, tel: 384 493 884

Otevřeno:  V až  X v sobotu od 15 hodin. VII - VIII ještě i ve středu a v neděli od 15 hodin. Návštěvu mimo uvedenou dobu lze dohodnout na +420 602 464 925 u paní Langové.

Podle:

Janák, K. (rok neuveden): Vodní pila Penikov, technická kulturní památka, leták, obec Český Rudolec.

http://www.ceskyrudolec.cz/technicka-kulturni-pamatka-vodni-pila-penikov/gs-4242/p1=3597, 21. 4. 2015