Schwarzenberský kanál

Schwarezenberský plavební kanál je unikátní vodní dílo, umělý tok, který na Šumavě překračuje hlavní evropské rozvodí.

Jedná se o největší a nejdokonalejší, z velké části zachovanou technickou památku. 

Kanál začíná v Rosenauerově nádržce na úbočí Třístoličníku na Šumavě. Voda v něm teče takřka po vrstevnici k osadě Jelení vrchy, kde vstupuje do 389 m dlouhého tunelu. Pak pokračuje opět malým spádem po severním úbočí šumavských hor Plešivec, Koňský vrch a Bulík. Jeho vody opouštějí povodí Vltavy a úmoří Severního moře a vstupují do povodí Dunaje a Černého moře, kanál vede přes hlavní evropské rozvodí. Na území dnešního Rakouska se dostává u osady Sonnenwald, teče Rakouskem, pak se nakrátko na české území zase vrací a definitivně (už ale nikoli jako kanál, ale jako potok) vstupuje do Rakouska jihovýchodně od obce St. Oswald bei Haslach. Kanál v minulosti posiloval tok říčky Zwettlbach. 

Byl vybudován na základě potřeb hlavního města císařství Vídně. Přepravovalo se v něm palivové dřevo. 

Myšlenku na stavební propojení jižních Čech v povodí Vltavy  a Horního Rakouska v povodí Dunaje vodní cestou již měl Karel IV. Ale uskutečnění odvážného díla nastalo až na konci 18. století. 

Tehdy se ve Vídni začal projevovat nedostatek palivového dřeva, jeho cena začala stoupat a majitel lesů na Šumavě Josef Adam Schwarzenberg si uvědomoval možnost obrovského výdělku z prozatím netknuté Šumavy. Do lesů nevedly ani žádné pořádné cesty. Roku 1775 pověřil tehdy čtyřicetiletého ing. Josefa Rosenauera (1735-1804), aby nakreslil projekt spojení Šumavy s Vídní. Rosenauer, tehdy zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského majetku se sídlem v Českém Krumlově, předkládá již rok poté projekt vodního kanálu. Podotkněme, že titul ing. tehdy označoval technika, který zastával vysoce zodpovědné místo, nebyl to titul získaný studiem na vysoké škole. Návrh byl schválen r. 1779, ale se stavbou se muselo ještě deset let počkat. 

Roku 1789 totiž skončilo právo plavit dřevo po rakouské řece Mühl pasovskému biskupství a až od tohoto letopočtu mohli Schwarzenbergové navázat novostavbou kanálu, která průtok řeky Mühl posílila. Pro stavbu si Schwarzenbergové pronajali pozemky kláštera Drkolná, protože naplánovaná trasa nevedla přímo jejich územím. 

Kanál byl budován ve směru proti proudu od Růžového vrchu. Stavba postupovala velmi rychle, některé úseky byly v provozu již za dva roky. První rok bylo postaveno 29,3 km kanálu od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka, roku 1791 byl kanál doveden k Jezernímu potoku, takže Plešné jezero, z něhož tento potok vytéká, se stalo důležitou zdrojnicí vody pro plavbu. Stavební část byla dlouhá 31,645 km a dále proti proudu se nepokračovalo, protože dodávky dříví pro Vídeň se ukázaly jako dostatečné. Rosenauer také prověřoval, zda vodní toky, které nechal zaústil do kanálu, budou postačovat množstvím vody. "Starý kanál" takto fungoval až do roku 1821.

Až 17 let po Rosenauerově smrti se přistoupilo k prodloužení toku kanálu proti proudu. Zásluhu na tom mají hlavně ředitel panství Arnošt Mayer a inženýři Josef Falta a Jan Kraus. Oproti Rosenauerovým plánům stavbu o 19 km zkrátili a pod Jelenskou horou nechali vybudovat tunel. Prosloužení bylo postaveno v l. 1821-23. Tím se délka kanálu ustálila na hodnotě  44,3 km. Celkem ale i s trasou po řece Mühl polena plula vodou 89,7 km. To je čistá délka hlavního toku. K němu se připojovaly smyky, které si představme jako boční kanály vedené z akumulační nádrže v poměrně prudkém spádu. Používaly se na napájení hlavního toku vodou, ale i pro plavbu polen. 

Byl to Jelení smyk z Jelení nádrže o délce 1,3 km, dále Jezerní smyk z Plešného jezera dlouhý 0,9 km a smyk Říjiště (Rossbach) v délce 1,4 km. 

Kanál byl komisionálně převzat a od 5. května 1824 se plavilo dříví v celé délce. 

Pro plavbu se používala jen kvalitní a rovná polena o délce 3 stopy (asi 90 cm), která se těžila v létě. Před vložením do vody se nechávala vyschnout. Plavení začínalo v březnu nebo dubnu. Dřevo zaměstnanci házeli do toku rovnoměrně, aby nedocházelo k ucpávání koryta. Podél toku chodilo až 200 osob. Tito lidé dohlíželi na plynulý tok polen a případně řešili provozní potíže. K tomu byli vybavení dlouhými háky. Denně se takto přepravilo v přepočtu na délku asi 1,8 km polen. 

Když někdy byl nedostatek dřeva k plavení, vozilo se ke kanálu i z dalších schwarzenberských panství, třeba z Vimperka. 

Od 60. let 19. století se začalo v topení prosazovat uhlí a do krajiny u Vídně pronikla železnice. Majitelé panství dostávali stále méně objednávek na plavbu. Zato se navyšovaly objednávky na přepravu stavebního dřeva délky až 19,5 m. Z toho důvodu byly na kanále upraveny poloměry oblouků. Velké kusy stromů potřebovaly minimální plavební hloubku 45 cm. Kvůli tomu byly vybudovány dvě akumulační nádrže: Říjiště a Rosenauerova. Stoupl zájem o dříví na české straně. Proto byl r. 1887 vybudován Želnavský smyk dlouhý 3,9 km, vyložený nejdříve dřevem, pak kamennými deskami. Díky němu se dřevo z kanálu dopravilo do Želnavy (pozdější název osady byl Nová Pec). Odtud se od roku 1892 převáželo dále do Českých Budějovic vlakem. Roku 1891 zanikla plavba do Vídně zcela. Právo plavby do Haslachu se udržovalo pro případ změny poměrů. Naposledy se plavba dřeva konala od Růžového vrchu do Haslachu r. 1916. Na rakouském území používal koryto k plavení ještě po této době velkostatek kláštera v Drkolné (Schlägl). Roku 1935 kanál jako souvislá plavební dráha zanikl.

Za II. světové války na něm byla prováděna jen nejnutnější údržba. Po ní se většina kanálu ocitla za železnou oponou, stát neměl potřebu do něho investovat peníze, oprava ale proběhla r. 1958, dříví se plavilo k Želnavskému smyku a překládalo se na vlaky až do r. 1961. V následujících letech pak plavba probíhala jen pro výukové účely budoucích lesníků. Po celou dobu socialismu byl kanál do jisté míry, ale jen v části úseku provozuschopný. 

Celé dílo bylo napájeno z 27 potoků, tří umělých nádrží a z Plešného jezera. Bylo na něm vybudováno 87 mostků, 80 propustí a 22 stavidel. 

Na Schwarzenberském kanálu si ceníme nejen jeho technickou hodnotu, ale i společensko-ekonomický přínos. Přinášel zisky majitelům, ale současně práci i peníze prostým zaměstnancům na chudou Šumavu. Po roce 1989 byly některé úseky uvedeny do provozuschopného stavu a probíhají na nich ukázky plavení dříví. Při rekonstrukcích se například z koryta odstraňovaly stromy, které vyrostly ze semínek, ale měly pak průměr až 70 cm. 

Zajímavá místa na kanále, kilometráž odshora dolů:

0,0 Rosenauerova nádrž

0,14 Rosenauerův pomník

2,1 Stocký potok

9,7 Hučina, potok

11,4 Tunel Jelení vrchy, horní portál

11,8 Tunel Jelení vrchy, dolní portál

11,9 Osada Jelení vrchy

12,1 Ústí Jeleního smyku zleva, muzejní expozice

13,6 Stavidlo na Hučici

14,2 Rosenauerova kaplička

14,4 Ústí Jezerního smyku zprava

18,1 Rossbach, akvadukt nad Koňským potokem

19,8 Odbočení silnice do Nové Pece

23,0 Klápa, odbočení Želnavského smyku

26,6 Bývalý Huťský dvůr

27,7 Josefův Důl, bývalá sklárna

29,3 Zadní Zvonková, muzeum

30,8 Pestřice, kanál vstupuje na území Rakouska

42,8 Iglbach-Ježová, kanál vstupuje opět na území Česka

44,3 U Korandy, bývalý Růžový Vrch, konec kanálu, začátek prudkého spádu do potoka Světlá - Zwettlbach

45,4 Ústí do potoka Světlá - Zwettlbach