Metternich, Klement

Rakouský kancléř, vítěz nad Napoleonem, pro české dějiny kontroverzní postava, pro Evropu udržitel míru

Datum a místo narození
1773-05-15, Koblenz
Datum a místo smrti
1859-06-11, Wien

Popis

Celým jménem Klement Václav Lothar Nepomuk kníže Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly. Zásadním způsobem ovlivnil podobu života v našem tehdejším státě a v celé Evropě. Patří k velikánům zahraniční politiky 19. století.

Klement se narodil roku 1773 v Koblenzi. Mládí prožil v Trevíru, kde jeho otec sloužil jako diplomat tamního arcibiskupského dvora. Studoval ve Strasbourghu – ve stejné době, kdy tu vojenské vzdělání získával také Napoleon. V roce 1794 však rodina prchá poté, kdy celé Porýní obsadili Francouzi. Metternichové odcházejí na své panství Kynžvart v západních Čechách. Finanční situace rodiny po útěku z Porýní není příliš dobrá, navíc jsou v Čechách (a dokonce i v Rakousku) považováni za cizince.

Mladý Klement má ale štěstí. R. 1795 se žení a bere si ve svých 22 letech Eleonoru, vnučku dlouholetého kancléře a významného českého politika 18. století Václava Antonína Kounice. Svatba se konala na zámku ve Slavkově. Tím se stává finančně nezávislým. Díky stykům Kouniců se mladý Metternich zapojuje do nákladného vídeňského dvorského života. Přes své mládí navíc získává značné zahraničněpolitické zkušenosti. V roce 1801 byl jmenován císařovým velvyslancem u dvora saského kurfiřta v Drážďanech, o dva roky později pak velvyslancem u pruského dvora v Berlíně a konečně od roku 1806 v Paříži. Mezitím ale musel "na dálku" skousnout hořkou porážku Rakouska a Ruska v bitvě u Slavkova. Ano, u téhož Slavkova, kde se deset let předtím ženil. V té době je Napoleon na vrcholu, Metternich jakožto nepříliš známá osoba  daleko před ním. Roku 1809 po porážce Rakouska v bitvě s Napoleonem u Wagramu (těsně severovýchodně od Vídně, příměří je podepsáno ve Znojmě) je Metternich, v té době šestatřicetiletý, povolán do funkce ministra zahraničních věcí. Vyjednávání o Schönbrunnské mírové smlouvě se však ještě neúčastní, Rakousko v ní ztrácí Solnohradsko, Západní Halič, Tarnopol, Terst a Chorvatsko na jih od Sávy, to se stává v podobě integrální součástí Francie.

Po této potupné porážce se Metternich snaží spolupracovat s napoleonskou Francií, prosadil například (úspěšně) sňatek rakouské arcivévodkyně Marie Louisy s Napoleonem. Rakouské oddíly pak jsou součástí Napoleonovy armády při tažení do Ruska, po Napoleonově porážce v roce 1812 však Metternich nejdříve vyčkává, ale pak přechází ke koalici vedené Ruskem, Británií a Pruskem, aby společně dokonali Napoleonův pád v bitvě u Lipska (1813).

Vídeňský kongres

Pád Napoleona byl nejzářivější chvílí habsburské monarchie v 19. století. Ve Vídni probíhal kongres, který měl za cíl určit rozložení sil na dlouhá léta dopředu. Účastnili se ho ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král  Friedrich Vilém III. Na Vídeňském kongresu vznikla Svatá aliance těchto panovníků, jež si kladla za cíl potlačit revoluce v různých částech Evropy, obhajovat monarchie. Svatá aliance skutečně také „zakročila“ proti revolucím na Apeninském poloostrově a ve Španělsku.

Od Vídeňského kongresu r. 1815 do r. 1853 (Krymská válka) byl díky Metternichově prozíravé myšlence na kontinentu nastolen mír. Metternich totiž prosadil postupné zapojení Francie do systému velmocí. Poražená země neměla být dle Metternicha ponížena a zadupána do země, naopak mělo s ní být nakládáno jako s partnerem. Jak správně kancléř předpokládal, Francie pak dlouhou dobu nekladla požadavky na revizi Vídeňského kongresu. Evropa si skutečně na dlouhou dobu oddychla od válek, takže zbyl čas na budování památníků oslavujících konec napoleonských válek. Takový památník ve tvaru obelisku je např. v Brně.

Kancléř a vnitřní politika

Ve funkci ministra zahraničí působí Metternich až do roku 1848, v roce 1821 se navíc stává i kancléřem. Ve své funkci po celou tuto dobu působí jako lodivod mocnářství ve vodách mezinárodní politiky, kdežto v domácí politice si uchovává až do své smrti značný vliv císař František I. To se mění s rokem 1835 a nástupem nového císaře Ferdinanda I., který je nucen na vládnutí v podstatě rezignovat a plnit pouze reprezentační úkoly. V domácí politice Metternich neúspěšně usiluje potlačit nacionalismus, zejména německý, a vnitřně posílit říši. Potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii, protože pro něj stát byl nadřazeným národu.  Revoluční rok 1848 však pro něj znamená konec ve funkci kancléře a odchod do exilu v Anglii a posléze do Bruselu. V roce 1851 se vrací do Vídně, kde občasně radí novému císaři Františku Josefovi I. a kde v roce 1859 ve věku 86 let umírá. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.

Osobní život

Po smrti své první ženy Eleonory Kounicové r. 1825  se znovu oženil r. 1827 s Antoinette Leykamovou, baronkou von Beilstein, která byla o víc jak třicet let mladší (jemu bylo tehdy 54 let, jí 21 let). Antoinetta ale zemřela pouhé dva roky po svatbě. Již koncem roku 1830 si Metternich bere  26 letou hraběnku Melánii Zichy-Ferraris z uherské magnátské  rodiny Zichyů, se kterou udržoval dlouhá léta přátelské styky. Melánie zemřela po 23 letech manželství roku 1854. Metternich přežil svou třetí ženu o pět let. Se svou první ženou měl sedm dětí, ale svého otce přežily jen dvě – dcera Leontina a Hermína. S druhou ženou měl syna Richarda a s třetí ženou dceru Melánii a syny Pavla a Lothara. Metternich byl znám také mnoha svými milostnými skandály (jeho milenkou byla mj. v době Vídeňského kongresu kněžna Kateřina Vilemína Zaháňská) a je velmi pravděpodobné, že měl i několik nemanželských dětí.  

Podle:

http://www.cevro.cz/cs/cevrorevue/aktualni-cislo-on-line/2010/4/226399-metternich-architekt-stabilit... ,12. 9. 2012

http://cs.wikipedia.org/wiki/Klemens_Wenzel_von_Metternich, 12. 9. 2012

Přispěvatelé:

Jan Harmata
Vytvořeno:
Naposledy upraveno: