Popis

Když se koncem 19. století v Čechách a na Moravě začala uplatňovat nová umělecká generace, snažili se někteří malíři, architekti, hudebníci i další najít nové prostředky k zobrazení skutečnosti – a našli je v lidovém umění. Venkov se jim jevil jako ztracený ráj se vzpomínkami na pohádkové bezpečné dětství. Brno se stalo přirozeným centrem soustřeďování poznatků lidové kultury. Ve městě tou dobou žil a pracoval skladatel a příznivec folklóru Leoš Janáček a sběratelé lidových písní František Sušil a František Bartoš.

Dodejme, že mnohé vesnice na Moravě a zvláště pak na Slovensku na konci 19. století byly komunikačně zcela odřezané od světa a že v odlehlých místech se lidové umění drželo ve zcela specifických formách, je přitom lhostejné, který jeho druh nám přitom vytane na mysli, zda lidové pohádky, pověsti, hudba, písně, oblečení nebo architektura. Umělci často přicházeli na venkov a nalézali tu nevyčerpatelné zdroje inspirace.

V polském Zakopaném tehdy vznikl zásluhou Stanislawa Witkiewicze soubor hodnotných domů, který však jen víceméně lidové umění zkopíroval a o němž není známo, že by byl pro české umělce inspirací.  V Čechách a na Moravě vznikala živná půda pro folklorismus kvalitativně vyšších hodnot. Největší zásluhu na tom měl Dušan Jurkovič.

Dušan Jurkovič se narodil v Turej Lúke. Jeho otec Juraj byl významný slovenský vlastenec, maminka Emílie znalkyně lidového umění. Strýc J. M. Hurban byl myšlenkovým zakladatelem a tvůrcem slovenského národního obrození. Dědeček Samuel Jurkovič spoluzakládal Matici slovenskou a byl zakladatelem Spolku gazdovského v Sobotišti,   prvního úvěrového družstva v Evropě. Po absolvování nižšího gymnázia v Šoproni (dnešní Maďarsko) odchází Dušan Jurkovič studovat v roce 1884 stavitelský odbor Státní průmyslové školy ve Vídni. Jejím zakladatelem a ředitelem byl Camillo Sitte, který dával ve svém ústavu prostor všem novým myšlenkám.

Připomeňme, že tento Camillo Sitte v témže roce, kdy Jurkovič studia ve Vídni končí (1889), vydává spis Stavba měst podle uměleckých zásad (Der Städtebau nach seinen künstlerischen Grundsätzen). Kritizuje v něm bezohledné asanace historických center evropských měst, pompézní styly jako např. vídeňskou Ringstrasse a hledá způsoby, jak završit ducha předindustriální zástavby novodobými počiny tak, aby lidé ve městech byli šťastní a cítili se bezpečně. Tentýž Camillo Sitte jen o několik let později zasedá jako člen poroty, která vybírá návrhy na asanaci a přestavbu centra Brna.

Je zřejmé, že domácí slovenské prostředí a ředitel školy, největší evropský urbanista své doby, silně ovlivnily celý Jurkovičův profesní život.

Po studiích Jurkovič nejdříve krátkou dobu pracoval v Martině, kde se údajně setkal s lidovými tesaři z Oravy a pak pracoval 6 let ve stavební kanceláři architekta Michala Urbánka ve Vsetíně. R. 1891 navštívil Jubilejní výstavu v Praze. Velmi se zajímal o tzv. českou chalupu od Antonína Wiehla. Když se r. 1895 konala Národopisná výstava ve Vsetíně a také Národopisná výstava českoslovanská v Praze, neváhal a zčásti s Urbánkem, částečně samostatně vytvořil pro tyto akce stavby a expozice. Ani netušil, že tím mj. dal inspiraci pro mladého Bohumíra Jaroňka, který výstavu navštívil, a kde v jeho hlavě začal zrát myšlenka na založení Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Podotkněme že bratrům Jaroňkům se Valašské uzeum podařilo otevřít až roku 1925. Pak D. Jurkovič vyprojektoval zcela nový soubor turistických staveb (chaty Maměnka a Libušín) na Pustevnách u mýtické hory Radhošť. Zde se inspiroval dřevěnými lidovými stavbami z Beskyd, ale dal jim svébytnou podobu. I kdyby tehdy přestal tvořit, byl by už uveden v učebnicích architektury. Těmito prvními zakázkami si získal uznání a přicházely další objednávky.

Mezi nejvýznamnější body Jurkovičovy kariéry se stala objednávka z r. 1899, kterou podal František Mareš, ředitel brněnských dívčích škol Vesna. Požadoval zhotovení interiérového zařízení v internátu v Údolní ulici a vybavení dvou bytů pro ředitele školy. Motiv to byl tak silný, že Jurkovič se stěhuje do Brna.

Netvořil ale jen pro brněnské objednatele, jeho tvůrčí rozmach zasáhl do architektury lázní Luhačovice, projektoval na Slovensku, ve východních Čechách (např. vila na Rezku u Nového Města nad Metují) a v Praze. V Brně shromáždil kolem sebe celou řadu přátel, mezi nimiž nechyběli spisovatelé Alois a Vilém Mrštíkovi, prozaik a novinář Josef Merhaut, stavitel Antonín Tebich, hudební skladatel a kritik Jan Kunc a také továrník Robert Bartelmus, jehož dceru si vzal za manželku.

František Mareš dával Jurkovičovi další zakázky, hlavně na vybavení vlastního bytu, internátu, sborovny, pokojů učitelek Vesny. Sám architekt v té době bydlel v novém secesním domě od architekta Františka Pawlů na Veveří ulici č. 14. Z vybavení a nábytku, v němž Jurkovič spojoval folklórní prvky s vídeňskou a britskou secesí, se téměř nic dochovalo. Jejich podobu známe ale z fotografií.

V Brně před I. světovou válkou prožívá Jurkovič významné tvůrčí období. Podílel se na stavbě Pomologického ústavu v Brně-Bohunicích r. 1901, přičemž mezi historiky nebylo dlouho stoprocentně jisté, kdo je opravdu autorem rozhodujících prvků stavby. Na začátku 21. stol. sídlila v budově střední zahradnická škola, avšak její zřizovatel Jihomoravský kraj ji zrušil a škola se musela odstěhovat. Při vyklízení půdy se zcela náhodou našly původní Jurkovičovy plány a historici měli jasno. 

Pak dostal objednávku na výstavbu lázeňských domů v Luhačovicích. kterou chtěl pojmout jako středisko slovanství a která byla dodnes uskutečněna jen částečně. Přesto v lázních bylo v letech 1901-1903 postaveno několik pozoruhodných domů - Janův (dnes Jurkovičův) dům, Chaloupku či Sluneční lázně považujeme za jeden z vrcholů Jurkovičova osobitého zpracování folklorního základu.          

R. 1904 se podle Jurkovičova návrhu staví dvorana Spolkového domu ve Skalici. Figurální výzdoba štítu je zde dílem Mikoláše Alše. Dům, ačkoli působí na první pohled stavebně složitě, je ve skutečnosti velmi jednoduchého základu. V téže době dostal Jurkovič zakázku na realizaci výstavních prostor Klubu přátel umění, pojal ji jako odkaz na řešení výstavních prostor vídeňské Wiener Werkstätte.

Pro svůj dům koupil velkou parcelu na území dnešní brněnské městské části Žabovřesky a vyprojektoval zde dům, později známý jako Jurkovičova vila. Ten se záhy po dokončení r. 1906 stal velmi obdivovaný. V Žabovřeskách byl široko daleko v této oblasti prvním. Jurkovičovi přátelé z Klubu přátel umění zorganizovali krátce před nastěhováním v domě neobyčejný podnik, který nazvali Výstava architektury a uměleckého průmyslu. Jurkovičova vila je skvělým příkladem spojení stylizovaných lidových prvků a zahraničních vzorů z Vídně a Velké Británie.

To už přichází období, kdy je Jurkovič vyhledáván objednateli, kteří chtějí výjimečné stavby nebo rekonstrukce. Byli jimi  Jan a Luisa Náhlovští v Praze-Bubenči (1907), majitel skláren Benedikt Škarda v Brně v dnešní Dvořákově ulici (1908), velkostatkář a majitel zahradnictví Jaroslav Veselý v Molitorově u Kouřimi (1908-1911). Česká veřejnost zná velmi dobře zámek v Novem Městě nad Metují. Jeho přestavbu Jurkovič vyprojektoval, uskutečněna byla v l. 1908-13 pro  textilního průmyslníka Josefa Bartoně z Dobenína.V exteriéru byly provedeny především restaurátorské práce, novým prvkem se stala zahrada s originálním přemostěním.

První světovou válku Jurkovič strávil v polské Haliči, kde se podle jeho návrhu uskutečnily stavby vojenských hřbitovů v lidovém stylu. V tomto období mohl navázat na zkušenosti, které v letech 1903-13 získal při tvorbě návrhů křížové cesty na Hostýně.

Po válce se stal jedním z obdivovatelů nového Československa. Není divu. S jedním jeho ideologů, M. R. Štefánikem, se osobně znal. Pocítil nutnost pomoci Slovensku, dům v Brně, kde strávil pouhých 14 let, prodává. Od roku 1919 pracoval na různých postech v památkové péči a ze svého titulu se např. přimlouval za novou výstavbu požárem zničené obce Čičmany.  Ve městě si postavil novou vilu (dnešní ulice Lermontova 23).  Ihned poté připravil monumentální oslavný památník, pro který vybral horu z krajiny svého dětství – vrch Bradlo nad Myjavou. Stavba se jmenuje mohyla Milana Rastislava Štefánika (M. R. Štefánik zemřel r. 1919). Její odhalení proběhlo v září roku 1928.

V této době byla již Jurkovičova tvorba ovlivněna funkcionalismem. V jeho duchu proběhla stavba Kochova sanatoria v Bratislavě. Již před válkou navrhoval kromě staveb pro zámožné objednatele i dělnické kolonie v Hronově (1907) a v Brně-Novém Lískovci (1909), i když uskutečnění se dočkala jen druhá. Po roce 1919 tak architekt opět mohl zúročit dřívější zkušenosti a navrhl například kolonii domků Hohenaj u Dynamitky v Bratislavě, v níž stály domky montované ze dřeva nebo stavěné z cihlových prefabrikátů. Byly mu zadávány  i různé technické stavby, k nimž se řadí i jisté ikony Slovenska, např. stanice lanovky na Lomnický štít (1936-1937. V roce 1928 vystavoval na Výstavě soudobé kultury v Brně, projektoval víkendový dům Vojtěcha Houdka v Ostravici (1927) a nábytek pro srub Petra Bezruče, rovněž v Ostravici (1935). Ve starším věku se aktivně zúčatňoval oborových setkání a konferencí a byla mu udělena řada ocenění doma i v zahraničí.

Během druhé světové války stál v ústraní nebo navrhoval památníky.  Zemřel 21. prosince 1947 v Bratislavě. Pohřben je v Brezové pod Bradlom.

Podle:

http://www.moravska-galerie.cz/jurkovicova-vila, 15. 1. 2016

http://www.jurkovic.cz/, 16. 1. 2016