Mucha, Alfons

Popis

Tři česká města se dodnes hlásí k osobnosti muže, který ve své době očaroval svět. Přestože byl všestranně umělecky nadaný, ve světě zazářil a je obdivován především za malířský, ilustrátorský a grafický nadčasový odkaz.

Ivančice, Moravský Krumlov, Praha. A kdybychom šli do zahraničí, pak bychom se ve stopách Alfonse Muchy vypravili přes Mnichov do Paříže a také bychom se plavili do USA. Jak už to v životě slavných osobností bývá, k úspěchu mu pomohla nejen vlastní pracovitost, ale i souhra šťastných náhod.

Alfons Mucha se narodil v rodině soudního zřízence v Ivančicích. Ve městě se občané hrdě hlásí ke dvěma svým rodákům - vedle Muchy je to ještě Vladimír Menšík. Po obou je pojmenováno místní muzeum, po Muchovi též rozhledna.

Z otcova prvního manželství měl Alfons nevlastní sourozence Augusta, Aloisii a Antonii. Všichni zemřeli na tuberkulózu. Ze druhého vztahu pocházely jeho vlastní sestry Anděla a Anna.

Alfons byl umělecky nadaný a angažoval se již od dětství. Zpíval v kostele na kůru, hrál na housle, kreslil a později byl činný v ivančickém ochotnickém divadle jako herec, režisér a výtvarník.

V jedenácti letech odchází studovat do Brna na Slovanské gymnázium. Odtud byl ale vzhledem ke studijním neúspěchům vyloučen. Podal přihlášku na Akademii výtvarných umění v Praze, avšak tam ho nepřijali pro údajný nedostatek talentu. Ponechme stranou, jak hluboce se přijímací komise mýlila a dodejme, že krátce nato r. 1879 Mucha odchází do Vídně a začíná působit jako malíř divadelních dekorací. Když ale ve městě podlehla požáru budova Ringtheateru, firma pro kterou Mucha pracoval, přišla o značnou část objednávek. Malíř dostává výpověď, stěhuje se do Mikulova, kde ho potkává první životní náhoda. Všiml si ho hrabě Eduard Khuen-Belasi a najímá ho k výzdobě svých nemovitostí. Spolupráce obou mužů dospěla tak daleko, že Eduard, bratr hraběte, se rozhodl začínajícího Muchu finančně podporovat. To vše v malém provinčním Mikulově. Trvalo ještě dlouhých deset let, než umělec Mucha začal opravdu dobývat svět.

S finanční podporou začal Mucha studovat r. 1885 na akademii v Mnichově a pak r. 1887 odešel do Paříže. Byl si přitom vědom faktu, že prosadit se v tak obrovském městě, v nebývalé konkurenci, bude nesmírně složité. Už jen proniknout do kruhu umělců, kteří mohli vystavovat na oficiálním Salonu, bylo velmi těžké. Vstupenkou bylo absolvování École des Beaux-Arts. Tuto školu z Čechů v minulosti absolvoval jen Vojtěch Hynais. Mucha zvolil pro své zviditelnění cestu jinou. Přitom ho přestal podporovat hrabě z Mikulova, a tak Mucha přijímá zakázky na ilustraci knih a časopisů. Jedna z ilustrací se dokonce objevila na Salonu. Mucha byl sice rád, že se na Salon dostal, ale jeho snem bylo tam vystavovat velké dílo - a samostatně. Nyní přihlášku na výstavu podal nakladatel, na něhož udělaly Muchovy ilustrace silný dojem.

Přestože Mucha byl mimořádně pilný a pracoval údajně až 14 hodin denně, žádnou velkou slávu mu jeho tvorba nepřinášela. Až přišla další náhoda.

V 90 letech 19. století se začaly různé firmy více zajímat o propagaci. K dispozici měly mimo jiné možnost nechat si vyrobit plakát. Existovaly sborníky se vzory, k nim se přidalo logo firmy nebo i dívka držící v ruce například sklenici vína nebo lahev likéru. Někdy si movité firmy přímo najímaly malíře, aby jim plakát vytvořil přímo na zakázku. Nebyla to ale svobodná tvorba, podobu plakátu diktoval zadavatel. Malíř dokonce nebyl označen za autora, tím byl zcela samozřejmě také zadavatel. Určoval námět, formát, kvalitu barev, druh písma a také cenu.

O Vánocích roku 1894 Mucha slíbil příteli Kadárovi, že za něj v tiskárně provede korekturu obtahů. Na druhý svátek vánoční prý do tiskárny zavolala známá pařížská herečka Sarah Bernhardt a chtěla zhotovit plakát pro obnovenou premiéru představení Gismonda. Plakát měl být hotov (řečeno dnešními slovy) v expresním termínu, protože představení se mělo konat již začátkem ledna. Všichni umělci trávili svátky mimo Paříž, jen Mucha byl ve městě a dokonce byl na pracovišti. Ředitel tiskárny de Brunoff požádal o zhotovení plakátu Muchu. Jak víme, ten měl k divadlu blízko, vytvářel ilustrace scénografických návrhů a kostýmů, dokonce Sarah již jednou nakreslil v roli Kleopatry. Tentokrát vycítil životní příležitost.

Pro herečku tehdy padesátiletou vytvořil plakát neobvyklého formátu. Výsledek byl úzký, dva metry vysoký, Sarah na něm byla vyobrazena jako éterická bytost téměř v životní velikosti. Pověst o novém díle se šířila Paříží nebývalou rychlostí. Sběratelé i obyčejní lidé chtěli mít populární Sarah doma a údajně brali lepičům plakáty dřív, než se ocitly na veřejných místech. Sarah i jiní byli okouzleni tak, že výsledkem byla pětiletá smlouva o spolupráci známé herečky s neznámým umělcem. Po Gismondě tak Mucha vytvořil pro Sarah Bernhardt ještě 6 plakátů, které mu otevřely cestu ke světové slávě. Jako součást kostýmu pro hru Médea Mucha pro herečku navrhl tzv. hadí náramek, zobrazil ho na plakátě a náramek se pak začal vyrábět i komerčně. Mucha pak navrhoval též kostýmy a další výtvarná řešení pro pařížská divadla. Vazby mezi Sarah a Muchou se utlumily po odjezdu herečky na turné do USA.  Muchu Spojené státy lákaly také.

Na přelomu století měl Mucha mimořádně plodné tvůrčí období. Navrhl interiér obchodu Fouquetova klenotnictví, výzdobu pavilonu Bosny a Hercegoviny v Paříži na světové výstavě, navrhoval šperky, plakáty a dekorativní velkoplošná panó. Jeho výtvarným projevem se stalo zobrazování žen v dlouhých oděvech na podélných úzkých formátech s přebujelou dekorativností obvykle z květin.,

Do USA Mucha dorazil v dubnu 1904. Díky plakátům pro Sarah byl v zemi známý. Byl oceňován i v novinách. R. 1908 vyzdobil v New Yorku Německé divadlo. Škoda, že budova se nedochovala, zbořena byla jen nedlouho po Muchově počinu. Důležitější než samotná tvorba ale pro Muchu bylo setkání s podnikatelem Charlesem Richardem Cranem - třetí základní náhoda umělcova života. Crane v USA finančně zajišťoval ruské umělce a podporoval Ruský symfonický orchestr. Později se Crane velice zajímal o Československo a jeho syn se v nové republice stal prvním americkým velvyslancem. Cranovu dceru pojal za manželku Jan Masaryk, druhou Mucha portrétoval. Ano, to je ta dáma na první československé stokoruně, na portrétu pro banku Slavia a ve vitráži ve chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Ale nepředbíhejme. Jsou teprve Vánoce 1909. Crane slíbil Muchovi, že bude financovat tvorbu Slovanské epopeje.

Do českých zemí se Mucha vrací roku 1910. V jeho ateliéru se vystřídaly namísto francouzských dam slovanské ženy, obvykle v lidových krojích. Po vzniku Československa se vrhl na tvorbu bankovek a také téměř 20 let na zámku Zbiroh tvořil Slovanskou epopej - cyklus dvaceti velkoformátových obrazů z národních a východoevropských dějin. Před započetím díla podnikl několik studijních cest do Ruska, Bulharska, na Blakán a do Cařihradu, aby výsledné dílo zachycovalo dějiny co nejvěrněji. Slovanskou epopej věnoval Československu zdarma a bez nároku na honorář vypracovával návrhy tvorby vyjadřující soucit se strádajícími lidmi.

V tu dobu ale současně nastupuje avantgarda mladých umělců, kteří tvořili v duchu expresionismu a kubismu. Vůči nim se mohl Mucha někomu zdát jako zastaralý. I proto z původně obrovské zakázky na výzdobu Obecního domu v Praze zůstala nakonec jen objednávka na výzdobu jen jednoho sálu. Ale v zahraničí měl Mucha úspěch vpravdě fenomenální. Počátek jeho Slovanské epopeje r. 1921 v Brooklynském muzeu zhlédlo 400 000 návštěvníků, podle jiných pramenů až 600 000.

R. 1928 Mucha věnoval Epopej republice a městu Praze za podmínky, kterou mu nadiktoval americký mecenáš. Ve městě se musela najít důstojná výstavní prostora.  To se ale nestalo, ačkoli předávacímu aktu byli přítomni ministr školství a národní osvěty Milan Hodža a pražský primátor Karel Baxa. Právě účast cizího sponzora byla mnohým trnem v oku. Jak se ukázalo, zvítězila buď česká závist nebo nevděk. Slovanská epopej se vystavovala ve Veletržním paláci v Praze, na Výstavišti v Brně, ale r. 1933 byla plátna srolována a uložena v depozitáři.

Mucha r. 1939 umírá po výslechu na gestapu a plátna nenalezla důstojný výstavní prostor ani po smrti autora. Za války je ukryla malířova rodina. Po II. světové válce od roku 1963  do roku 2011 byla vystavována jako zápůjčka na zámku v Moravském Krumlově. Po pravdě řečeno, byl to hlavní turistický bod pro návštěvníky tohoto města, jinak by sem turisté pravděpodobně vůbec nezamířili. Když si město Praha po městu Moravský Krumlov plátna vyžádalo zpět, nesli na to v  jihomoravském regionu jeho představitelé velmi těžce. Dnes je Slovanská epopej k vidění ve dvoraně Veletržního paláce v Praze. Dne 9.12. ale Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že Slovanská epopej Praze nepatří. Rozsudek zatím není pravomocný. 

Místo posledního umělcova odpočinku je na Slavíně v Praze na Vyšehradě.

Podle:

Šeborová, S. (2016): Čech, který okouzlil svět, In: Tajemství české minulosti, č. 50, 29. 4. 2016, s. 18

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfons_Mucha, 10. 5. 2016