Cajthaml-Liberté, František

Popis

Život

František Cajthaml-Liberté žil své mládí v době, kdy se stále silněji zvedaly hlasy pro národní a sociální svobodu a hlasy, které kritizovaly dění v Rakousku-Uhersku. Patřil ke generaci, která bojovala za práva pracujících, např. za osmihodinovou pracovní dobu, za právo slavit 1. máj, za rovnoprávnost žen, za volební právo, za českou školu v pohraničí a za svobodu. Žil v době, kdy se vylidňoval venkov, kdy řada lidí odcházela za prací do měst a dokonce až do Ameriky a kdy nebylo dobré vždy svobodně říkat své názory, protože vládla policejní zvůle a cenzura. 

Na konci 19. století se ale rakouské policii a cenzorům nedařilo svobodomyslné názory držet na uzdě, protože jich bylo obrovské množství. Od 70. let byly prezentovány v dělnickém tisku, v ochotnických divadlech, v tiskovinách, časopisech, kalendářích. Autoři si dali za cíl poukazovat na vykořisťování žen a dětí, na zaostalost a bídu, na chudobu inteligence.

Na stránkách dělnického tisku se v té době můžeme velmi často setkat se jménem František Cajthaml-Liberté. Pro svůj pseudonym si zvolil heslo francouzské revoluce: Viva la Liberté - Ať žije svoboda.

Narodil se v chudé rodině cementárenského dělníka a vyučil se krejčím. Vandrování za prací ho zavedlo na český sever, mj. do Litoměřic, kde nejprve působill jako krejčovský dělník, později jako úředník pojišťovny v Teplicích.

F. C. Liberté jako zastánce dělníků

Tehdy hnán svým svědomím vstupuje do literatury jako "bard severu". Vydal se po cestě svých předchůdců, kteří emigrovali nebo byli umlčeni v rakouských vězeních - byli to Leopold Kochman, Antonín Macek, František Hlaváček. Ve svých pracech vykreslil barvitý obraz severočeské hnědouhelné pánve. Psal o osudech těch, kteří emigrovali do Ameriky, napsal rozsáhlé pojednání o Josefu Peckovi Strahovském, o Františku Chourovi a o předákovi Mikulandovi, kteří zemřeli při sklizni tabáku v Americe. Sbíral pověsti, věnoval se mládeži, obětavě sepisoval obecní kroniky devatenácti obcí (!) na Berounsku a Teplicku. Ovládal německý jazyk, v němž psal kroniky pro obyvatelstvo německy hovořících obcí. Psal prózu i verše, velmi srozumitelně, úderně, bez příkras.

Ke dráze úderného spisovatele jistě přispěla i zdánlivě banální příhoda, kdy se ještě mladý František v době svého vandru setkal 11. 3. 1889 s rakouskou "spravedlností" a byl zatčen kvůli údajnému tajnému spolčování. Stalo se to za jeho krejčovského působení v Litoměřicích. Ve vězení strávil dva měsíce a mj. se od spoluvězňů naučil německy.

Sám F. C. Liberté píše o sobě, že do vězení šel jako bezstarostný jinoch, za dva měsíce se vracel jako zralý muž. To už byl silně angažován pro sociálně-demokratické myšlenky.

Osobou, která na něj měla obrovský vliv, byl učitel Merhaut, který si pro každé dítě našel místo ve svém srdci a nedělil své žáky na chudé a bohaté. Mladého Františka naučil lásce k literatuře. Dalším vlivem, který cítil, byli jeho rodiče. Bylo mu líto přepracovaného tatínka, který se sedřel v cementárně, i maminky, která dělila chleba tak, aby na všechny děti zbylo.

F. C. Liberté jako básník

Při krejčovském povolání se rozhodl vždy stát na straně utlačovaných. Chtěl jim to sdělovat verši, pro něž tehdy lidé měli daleko lepší cit a sluch než dnes. Cajthamlovi byli vzorem Erben, Čelakovský, Sládek, Kollár, Vrchlický, ale hlavně Karel Hynek Mácha. Jeho osud jej tak přitahoval, že v Litoměřicích k jeho hrobu nosil květiny přesto, že policie hrob hlídala a za každé položení květin dávala pokuty. Po studiu pramenů (často dosud neznámých) o Máchovi došel k názoru, který publikoval. Domníval se, že po požáru, který Mácha pomáhal hasit, básník nezemřel na zápal plic, jak se tehdy tradovalo. Cajthaml objevil lékařskou zprávu o úmrtí, kde se praví, že příčinou smrti byl zvratný průjem, jak se tehdy nazývala cholera. Cajthaml r. 1933, kdy článek vyšel, správně (!) došel k názoru, že průběh nemoci spíše ukazoval na otravu zkaženým masem, které při nedostaku jiné potravy Mácha snědl. Cajthaml byl velmi blízko pravdy, dnešní historici se přiklánějí k tomu, že Mácha zemřel na otravu ze zkažené vody. Cajthaml i dnešní historici se ale shodují v tom, že druhou příčinou byl fakt, že ze strachu z domnělé cholery se k básníkovi netroufal nikdo přibližovat a pomoci mu, a to dokonce ani pronajímatelé jeho bytu.

Brzy nato F. C. Liberté vydává v l. 1894 - 1904 své první básnické sbírky, které většinou neměly úspěch ani u čtenářů, ani u kritiky, avšak Cajthaml se nedal odradit. Tentokrát si za vzor vzal Petra Bezruče a píše podobně úderné verše (na rozdíl od Petra Bezruče je autorem prokazatelně Cajthaml), které kritizují především nadvládu peněz a mamonu. Vylíčil v nich drsné poměry v dolech, kritizuje všechny, kteří je způsobili a všechny, kteří s nimi jen naoko něco hodlají udělat. Po několika letech si básně Františka Cajthamla našly čtenáře a  kladnou odezvu u kritiky. V Cajthamlových verších se mimo jiné dozvídáme o  katastrofě (vniknutí vody  do chodeb) na dolu Jupiter u Mostu. Cajthaml z poměrů na českém severu viní důlní šlechtu, které jde jen o zisk. Přitom také ale dokáže lyricky opěvovat krásu severočeské krajiny, a to i ve městech.

R. 1890 Cajthaml přichází do Teplic, kde získal práci. Krátce poté se seznamuje s brněnským Josefem Hybešem a přispívá do Rovnosti. Josef Hybeš je nadšen přílivem nových informací o dělnictvu na českém severu. Cajthaml píše prózu, soubory povídek (V zápasech života, Z pera dělníkova) a novinových článků, kolportuje do dělnických rodin díla některých spisovatelů, např. Čechova Lešetínského kováře nebo Písně otroka. Sám rediguje v l 1897 - 1921 časopis Severočeský dělník. V r. 1899 opouští řemeslo krejčího a stává se až do r. 1930 úředníkem nemocenské pojišťovny v Teplicích. Práce mu dávala další příležitosti k poznání dělnických osudů. Od r. 1909 žil s rodinou v malém domku v Bystřanech u Teplic.

F. C. Liberté jako sběratel črt z historie dělnického hnutí v Americe

Cajthaml se pokusil prostudovat dělnické hnutí v USA v práci "Kus historie českého hnutí anarchistického v Americe" (1870 - 1910). Dopisoval si obsáhle s řadou osob v Chicagu, Texasu, Clevelandu, shromáždil deníky a zápisové knihy dělnických chicagských jednot. Mnohé dopisy adresované Cajthamlovi obsahují unikátní materiál popisující život mnoha Čechů, kteří odešli do USA, např. o Josefu Boleslavu Peckovi-Strahovském, Leopoldu Kochmanovi a dalších. 

F. C. Liberté jako autor knih o hornících a jako sběratel dokumentů a pověstí

Cajthaml na vrcholu své tvorby napsal knížku "Severočeští havíři" r. 1926. Věnoval ji zejména prostým horníků, kteří "v podzemí konají tu nejtěžší práci lidskou, aniž by za ni sklidili tolik odměny, aby mohli také lidsky žíti".

Poté vydává knížku "Požár v dolech příbramských dne 31. května 1892", která je předstupněm pozdější literatury faktu a která vyšla nejprve r. 1931 a pak podruhé r. 1932 s "Hornickým názvoslovím". Mj. přesně líčí průběh požáru, udává seznam zahynulých horníků a obviňuje vedení dolu ze zločinu. Obviňuje také předchozí autory z neznalosti poměrů a z přílišného popouštění uzdy fantazii. Popírá dřívější názor, že požár je dílem dělníků-teroristů.

Cajthaml historikům posloužil jako skvělý dokumentarista. Mj. jiné shromáždil sbírku nikde nepublikovaných dokumentů, zejména soudních spisů s dělníky a se socialisty. Některé použil jako podklad pro svoje práce, jiné zůstaly v pozůstalosti.

Dalším okruhem zájmů činorodého Cajthamla bylo sbírání pověstí. Vybíral je ze starých časopisů nebo podle ústního podání a vydával je v časopise Severočeský dělník.

Závěr života

Život spisovatele, který byl naplněn prací pro druhé, pro dělnickou a národní svobodu, vyhasl krátce před půlnocí 3. 5. 1936.

Pohřbu se účastnilo asi 1000 lidí, prostí lidé, delegace Dělnické tělovýchovné jednoty, zástupci sociální demokracie. Nekrolog vedl dělnický poslanec a politik, dr. František Soukup, předseda Senátu Národního shromáždění. Zmínka o úmrtí a pohřbu vyšla následující den ve 32 titulech denního tisku.

Schránka s popelem Františka Cajthamla Liberté je uložena v pomníku v jeho rodné obci Suchomasty. Rodný dům je označen pamětní deskou.

Zdá se, že odkaz a práce F. C. Liberté není dosud doceněna. Komunisté v letech 1945 - 89 o něm příliš nepsali, ač - nutno uznat - obec Suchomasty se pečlivě starala o jeho pomník a nenechala ho chátrat. Po revoluci vyšel Cajthamlův odkaz od Zdeňky Vaněčkové-Štěpánkové, kde jsou zachyceny některé Cajthamlovy práce a jeho Paměti a kde je Cajthamlovo dílo velmi dobře souhrnně uvedeno a zhodnoceno.

Podle: 

Vaněčková-Štěpánková Zdeňka, Ehnert Pravoslav (1996): Cajthamlův odkaz, Praha