Wiehl, Julius
Vysoce uznávaný odborník-lesník, který působil v okolí Adamova na přelomu 19. a 20. století
- Datum a místo narození
- Není k dispozici
- Datum a místo smrti
- 1917-02-01
Popis
Julius Wiehl absolvoval vyšší reálku v Praze a lesnický ústav v Bělé pod Bezdězem R. 1866 nastoupil jako taxátor na schwarzenberských panstvích, o 2 roky později byl lesním u hrběte Lützowa, od r. 1872 vedoucí úředník panství Fuchsova Huť. Od r. 1879 učí lesnické nauky na lesnickém ústavu v Bělé pod Bezdězem. Od r. 1884 je lesmistrem a ředitelem panství Thurn-Walsasini.R. 1895 nastupuje na lichtensteinské panství jako zkušený lesník. Jeho úkolem je v adamovských lesích vyřešit vleklou krizi. Skončila totiž jedna epocha, kdy lesy zásobovaly převážně bukovým a habrovým dřívím výrobny dřevěného uhlí a tím dále železárny, sklárny atd. Údolím Svitavy se po nové železnici začalo do krajiny v okolí Adamova dovážet uhlí kamenné. Tím upadl zájem o dřevo i jako o palivo. Začal vzrůstat zájem o dřevo pro stavebnictví, pro dřevařskou výrobu a pro nové obory průmyslu. Wiehl toto vše velmi dobře věděl. Na adamovském lesním úřadě, který obhospodařoval zhruba plochu lesů dnešního Školního lesního podniku Křtiny, se opíral při uskutečňování svých záměrů o vedoucího úřadu Oswalda Schatta. Spolu zajistili vysokou odbornou úroveň obhospodařovaných lesů a budování lesní dopravní sítě. Wiehl musel zavést pěstování dřeviny, která roste rychle a která je vhodná pro zpracování ve stavebnictví či pro zpracování na pilách. Takovou dřevinou je smrk, ale tou dobou s jeho pěstováním nebyly žádné zkušenosti. Co je však pozoruhodné, že v době, kdy neexistovaly žádné znalosti o ekologii, neexistovala lesnická typologie, se Wiehl rozhodl správně, že nezavede pěstování smrkových monokultur. Wiehl chtěl, aby jím obnovované lesy jednak produkovaly zákazníky žádané dřevo, ale současně byly zabezpečeny proti škůdcům všeho druhu a proti větrným kalamitám.
V lesích Wiehl zavedl zcela novou soustavu vyrovnaných věkových tříd a nově prostorově roztřídil všechny lesy na oddělení rozlohy průměrně 16 ha, maximálně 29 ha. Oddělení popsal jako jednotky pěstebního plánování, kde hodlal usměrňovat skladbu porostů. Jediné, co se Wiehlovi při prostorovém dělení lesa nepodařilo (a ani se při tehdejší úrovni vědy nemohlo podařit), byla skutečnost, že jednotlivá oddělení vykazovala značné stanovištní rozdíly. Nebyla tedy ekologicky jednotná, a proto se zásahy (obnovní seče) někdy míjely účinkem. Nutno poznamenat, že Wiehlova koncepce rozdělení porostů adamovských lesů vydržela neuvěřitelně dlouho. Nově dělení bylo provedeno až r. 1983, kdy byly uplatněny zásady přírodovědně-technologického pojetí lesa na základě ekologické a těžebně dopravní klasifikace. Podle zásad J. Wiehla bylo v adamovských lesích v l. 1898 – 1921 vybudováno 141 km lesních cest.
Při nutnosti docílit hospodářského výnosu a – řečeno dnešní terminologií – ekologické stability lesů. Wiehl nezakládal smrkové monokultury, jako to učinili např. u Jedovnic na majetku Salmů nebo na polesí Řečkovice v majetku Schönburg-Hartensteinů. Wiehl zakládal smíšené porosty – smrk 50%, buk 25%, borovice 12,5%, modřín 12,5%. Na poměrech se striktně netrvalo a bral se ohled na místní stanovištní podmínky. Byla ale i místa, kde se podle předchozích zkušeností smrku nedařilo, např. ve skalních terénech. Přeměna druhové skladby porostů se Wiehlovi podařila, i když smrk není v nižších nadmořských výškách přirozenou dřevinou. To ale Wiehl nemohl vědět.
Wiehlovou zásluhou také r. 1900 vzniklo lesnicko-lovecké muzeum pro zemi moravskou v Úsově.
Během svého působení v adamovských lesích v l. 1895-1917 Wiehl nalezl správný poměr mezi lesem hospodářským a přírodním. Zásadně odmítá monokultury a vylučuje holoseč jako postup pro obnovu lesa. Jeho hospodářská soustava vyrovnaných věkových tříd je zlatým pokladem české lesnické vědy.
Julius Wiehl má v adamovských lesích v údolí Padochov pamětní desku. Při rozcestí Kalečník u Pozořic je po něm pojmenována studánka.
Podle: Truhlář, J. (1998): Po stopách Julia Wiehla, MZLU-ŠLP Křtiny