Železná opona
Popis
Roku 1948 se Komunistické straně Československa podařilo uchopit moc ve státě. Na dlouhých 40 let její představitelé nedopustili konání svobodných voleb, prohlásili se za vládnoucí stranu a obyvatele izolovali od vlivů "škodlivého" Západu. Podobně jako v tehdejším Československu se dostala (za podpory Sovětského svazu) k moci některá z podobných stran ve východní části Německa, v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii, Albánii, Rumunsku a Bulharsku.
Evropa se rozdělila na dvě části. Oblasti, které od nacistů osvobodili Američané, Britové a Francouzi, začaly rozvíjet demokratické systémy se všemi přívlastky, jimiž byly volný trh, svobodná ekonomika, svobodné volby, dodržování lidských práv, svoboda projevu a tisku. Samozřejmostí byla svoboda cestování.
Oblasti, které osvobodila Rudá armáda, se vyvíjely po r. 1945 pod vlivem Sovětského svazu. Jejich znakem bylo ukotvení řízené ekonomiky, bez možnosti svobodných voleb. Okleštěno bylo dodržování lidských práv. Svobodný tisk a svoboda slova přestaly existovat. Protože obyvatelé střední a východní Evropy ztrátu svobod začali silně pociťovat, uchylovali se k emigraci na Západ. To začalo vadit vládnoucím představitelům států střední a východní Evropy, které samy sebe začaly označovat jako lidově demokratické nebo socialistické.
Socialistické a lidově demokratické státy začaly na svém území v těsné blízkosti hranice se západními zeměmi budovat železnou oponu, systém ocelových plotů a zábran hlídaný ozbrojenými složkami. Propracovaná soustava měla oficiálně bránit průniku agentů ze Západu na Východ, ale ve skutečnosti bránila v emigraci občanů z Východu na Západ. Železná opona oddělovala Německou demokratickou republiku od Spolkové republiky Německo, odtud dále na jih oddělovala Československo od Spolkové republiky Německo a od Rakouska a pak pokračovala v Maďarsku a na jihu Albánie a na jihu Bulharska.
Železnou oponu tvořily obvykle tři (někdy jen dva) ploty. První asi 2 m vysoký byl tvořen z ostnatého drátu, druhým o výšce 2,5 m procházel po určité období existence opony elektrický proud, třetí nejblíže k hranici zabraňoval lesní zvěři, aby se dostala na dotyk s elektřinou. Pod dráty se nacházel pečlivě zoraný, asi 20 m široký pruh půdy, na němž byly dobře vidět stopy případných "narušitelů" hranice. U plotů bývaly i betonové zábrany tvaru tetraedru a minová pole. Opona kopírovala státní hranici stovky metrů až několik kilometrů od ní, ale před ní se nacházelo tzv. hraniční pásmo široké 4 až 10 kilometrů označené cedulemi se zákazem vstupu. Ploty železné opony kopírovaly hranici vcelku nekompromisně bez ohledu na terénní překážky a vodní toky, kde byly zbudovány také. Podél plotu na drtivé většině úseků vedly asfaltové silnice, tzv. signálky, které využívali vojáci pro rychlé přemisťování podél hranice. Na signálkách v horských terénech bývala ostrá stoupání a klesání. Plot a případný pohyb osob kolem něj kontrolovali příslušníci vojsk Pohraniční stráže, kteří k tomu měli určené ocelové pozorovací věže v hustých rozestupech mezi sebou.
Po silnici nebo po železnici ovšem bylo možno na Západ cestovat. V železné oponě existovaly hraniční přechody. Provoz na nich ale byl minimální (s velmi důkladnými kontrolami), protože povolení k výjezdu z Východu na Západ dostal málokdo a opačným směrem přijížděli jen občasní turisté, jimž Východ připadal něčím zajímavý, nebo diplomaté či obchodníci.
Tím vzniklo v Československu podél hranic se Západem území se zákazem vstupu, kam směli jen vojáci a vybraní občané (na propustku, např. myslivci, zemědělci, hajní), které činilo asi 1,5 % rozlohy země. A to nepočítáme vojenské výcvikové prostory uvnitř státu, takže svoboda pohybu byla narušena nejen ve smyslu cestování do zahraničí, ale i ve smyslu pohybu uvnitř vlasti.
Ještě je třeba si uvědomit, že v Československu jistá svoboda cestování existovala. Chtěli jste jet na výlet do Vysokých Tater? Nebyl to problém. Stačilo sednout do auta nebo na vlak a jelo se. Občan Sovětského svazu ani takové štěstí neměl. Chtěl-li jet z Moskvy na Krym, musel žádat o povolení a pak sehnat místenku na vlak, protože auta tam lidé většinou neměli.
A kdy vlastně železná opona existovala?
Pojem se začal používat od 5. března 1946, kdy jej poprvé ve svém projevu ve Fultonu na universitě Westminster College použil Wiston Churchill. Západním státům bylo po skončení II. světové války zřejmé, že se Sovětským svazem nebude možné navázat mírovou spolupráci. Československo se snažilo v diplomacii hrát karty na obě strany, na Západ i na Východ. Když však USA nabídly Evropě poválečnou obnovu hospodářství, tzv. Marshallův plán, východní část Evropy jej pod tlakem Sovětského svazu odmítla. V Československu se tak stalo 10. července 1947. Uchopení moci komunisty v únoru 1948 bylo "jen" dalším krokem odklonu od Západu. Když začali poté lidé hromadně opouštět Československo, komunisté se pustili do budování železné opony. Začali již r. 1948, ale hranice se stala neprostupnou až v l. 1952-53. Mezitím v červenci r. 1951 Národní shromáždění schválilo vznik Pohraniční stráže, i když ta de facto existovala již půl roku předtím. R. 1953 byla do drátů na hranicích puštěna elektřina o vysokém napětí. Mnoho civilistů i vojáků tady při neopatrném pohybu přišlo o život, někteří také tím, že šlápli na minu. Miny často vybuchovaly i samy od sebe, proto se r. 1957 přestaly používat.
V letech 1953 - 59 byly fyzicky zlikvidovány všechny vesnice, které zůstaly v hraničním pásmu a byly většinou neosídleny, protože jejich němečtí obyvatelé museli po válce Československo opustit. Nebo v nich bydleli novoosídlenci, kterým bylo lhostejné, že se budou stěhovat. Šlo o další krok o ztížení případného útěku z Československa. V krajině bez sídel se hůře dalo ukrýt.
Mezi oběma německými republikami železná opona byla vybudována později, neboť politické směřování obou částí rozdělené země se profilovalo později než v Československu. Jak známo, na čtyři sektory byl rozdělen i Berlín, hlavní město. Západní část náležela Francii, Velké Británii a USA, východní část Sovětskému svazu. Hranice mezi východní a západní částí Berlína představovala jediný možný volný průchod z Východu na Západ. Komunisté ale roku 1963 západní část města obehnali zdí (železný plot by nestačil), čímž byl proces oddělení Západu a Východu završen.
Roku 1968 nastalo jisté uvolnění, ale po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy byla železná opona spuštěna nanovo. Podmínky na ní sice nebyly tak drastické, smrtící vysoké napětí už v plotech nebylo, ale hranice byla neprostupná z jiného důvodu. Pokud se někdo plot snažil překonat, nízké napětí v něm poslalo signál hlídce vojska Pohraniční stráže, která na místo v rámci poplachu urychleně přijela. Vojáci měli rozkaz po dvojím varování střílet na každého, kdo by se pokusil překonat hranici. A také tak činili. Na hranici zemřelo v l. 1948-89 asi 450 civilistů, při přestřelkách zemřelo 10 pohraničníků, mnohem více - 654 - jich zemřelo při neopatrné manipulaci se zbraní, s výbušninou, nebo je omylem zastřelil kolega nebo spáchali sebevraždu. Československá čísla pravděpodobně nikdy nebudou zcela přesná, protože komunistům se těsně po převratu podařilo mnoho dokumentů o dění na hranici zlikvidovat.
Nebylo by ovšem správné, kdybychom si pohraničníky představovali jako bandu krvelačných ďáblů, kteří číhali na převaděče a narušitele a s radostí po nich stříleli. Naopak. Většina z nich se případného střetu bála, většina z nich přestřelky vůbec nezažila a pokud ano, nesli si tito hoši z nich psychické následky celý život. Chybu hledejme jinde. Byla v systému, který jim rozkazoval zabíjet lidi, kteří se snažili dostat se za svobodou. A také je pravda, že většina z nich službu na hranici má spojenu s jistou romantikou pohybu v přírodě a s výcvikem služebních psů, kteří vojákům zpříjemňovali dva roky života.
Doplňme ještě, že komunisté měli velice dobře propracovaný systém hlášení podezřelých osob v blízkosti státní hranice. Čím víc se běžný občan blížil ke státní hranici, tím bylo více pravděpodobné, že si ho všimne "aktivní" civilista. Mohl to být řidič autobusu, hajný, výpravčí, předseda místního národního výboru (=dnešní starosta), atd., který měl povinnost pohyb "divné" osoby hlásit vojákům. Do vlaků, které svoji jízdu končily na státní hranici, nastupovaly již hluboko ve vnitrozemí hlídky vojska Pohraniční stráže a kontrolovaly doklady "podezřelých" osob. Například na trati Kostelec u Jihlavy - Slavonice hlídka nastupovala v Dačicích.
Roku 1989 železná opona padla. Bylo zajímavé sledovat v prosinci 1989 vojáky na hlídkových věžích. Nevěděli, co mají dělat, protože v návalu svobody si je chodili prohlížet lidé z vnitrozemí. Nestříleli. Nechávali "turisty" si železnou oponu prohlédnout. Roku 1990 již po železné oponě existovaly jen její terénní zbytky v podobě širokých pásů v krajině. Ty začaly brzy zarůstat, ale nikdy nezmizí úplně. A ještě dlouho bude trvat, než pojem železná opona zmizí z psychologie lidí.
Dnes si zbytky železné opony můžete prohlédnout na několika místech. Např. v Čížově na Znojemsku byla opona na délce asi 350 metrů ponechána jako muzejní exponát a na Bučině na Šumavě si ji můžete také prohlédnout. Tam ale není nainstalována v původní trase.
Po roce 1989 nebyl nikdo z vysokých představitelů komunistického režimu za hrůzy na železné oponě odsouzen.
Podle:
Usmrcení na československé hranici (zelezna-opona.cz), 6. 7. 2022
Železná opona – Wikipedie (wikipedia.org), 6. 7. 2022
