Sgrafito

Popis

Sgrafito je výtvarná a omítkářská technika pro plošné členění a výzdobu vnějších stěn budov užívaná zejména v renesanci a také v novorenesanci. Někdy se v běžné mluvě za sgrafita neoznačuje technika (tedy prostředek k dosažení cíle), ale samotné cíle, tedy výtvarná díla na vnější stěně budovy. 

Omítka pro sgrafito má dvě vrstvy. Při prvním, nejčastěji užívaném způsobu, zedníci nanesli první omítku tmavou. Pro zabarvení použili popel z dřevěného uhlí a vznikla spodní omítka šedá nebo černá. Při použití jiných barviv vznikla spodní omítka hnědá. Pak se nanesla svrchní bílá omítka a ještě za vlhka se části bílé omítky seškrábaly na tmavý podklad. 

Při druhém způsobu zedníci nanesli první omítku světlou a druhou tmavou a částečným oškrábáním vzniklo tzv. kontrasgrafito (obrácené sgrafito). 

Třetím způsobem, nejméně často používaným je nanesení dvou stejnobarevných vrstev a jejich dodatečné částečné oškrábání a nabarvení. 

Sgrafita mají buď psaníčkový vzor, mohou mít charakter koberce, mohou na něm být ornamenty nebo figurální výjevy. 

Zatímco autory renesančních sgrafit často vůbec neznáme, v novorenesanci již vystupují konkrétní jména. Například v Praze se o novorenesanční sgrafitovou výzdobu domů zasloužili Vojtěch Ignác Ullmann (1867, budova Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ul.), Josef Schulz (1870, rekonstrukce Schwarzenberského paláce) a Antonín Wiehl (dům v Poštovské ul. č. 1035, dále Mikovcova 5, Karolíny Světlé 17, Zborovská 42, Na Poříčí 18 aj.)

Podle: 

Herout, J. (1978): Slabikář návštěvníků památek, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, s. 222
     https://cs.wikipedia.org/wiki/Sgrafito, 29. 10. 2019