Hrad Pernštejn

Hrad Pernštejn byl vystavěn na skalnatém ostrohu nad řekou Nedvědičkou a jejími přítoky ve členitém terénu Českomoravské vrchoviny. Patří k nejzachovalejším hradům v Česku. Jeho gotickorenesanční podoba, jak ji zanechali v první polovině 16. století Pernštejnové, zůstala do dnešní doby takřka beze změn, neboť pozdější majitelé se neodhodlali z různých (nejčastěji finančních) důvodů k přestavbě. Za husitských válek byl střediskem kališníků, což byl pochopitelně důvod, proč nebyl terčem husitského dobývání.

Zatímco hrad je zachován takřka učebnicově, horší je to s listinami, které mají dokumentovat jeho minulost. Zmizely truhlice, ve kterých byla na hradě uchovávána spousta písemností a kronika rodu známa ještě za Josefa Jungmanna. V 19. století byly zničeny při skartacích úřední spisovny pernštejnských statků i rodinné písemnosti uložené v Pardubicích. A do toho všeho vstupuje vydavatel Moravského kodexu a výrobce nepravdivých listin Antonín Boček, jeden z prvních rodopisců Pernštejnů.

Jaké tedy jsou dějiny Pernštejna a jeho majitelů?

Zajímavá pověst praví, že muž jménem Věňava, který v kopcích Vysočiny pálil dřevěné uhlí, často nebyl doma a tak se do jeho chaloupky naučil chodit z blízkého lesa zubr. Sežral na co přišel, hlavně chleba. Jednou ho Věňava v chaloupce přistihl, uchopil ho za rohy, vrazil mu větev (houžev) do nosu a dovedl ho do Brna, kde zrovna byl král s družinou. Pochlubil se panovníkovi, jakého zloděje chytil. Král v údivu nad jeho siláckým kouskem chtěl muže obdarovat, ten ale požadoval jen svobodu a možnost pálit uhlí, načež před královými zraky zubra holou rukou sťal. Král pak Věňavovi a jeho potomkům daroval jako erb černou hlavu zubra na zlatém poli a Věňava dvůr, který založil, pojmenoval po prvním synovi Prštan.

Pověst je vybájena a výklad slova Pernštejn od Prštana také. Spíše se má za to, že Pernštejn je napodobenina německého Bärenstein, tedy Medvědí kámen, k čemuž svádí i název toku pod hradem (Nedvědička).

Ve skutečnosti byl hrad založen někdy mezi léty 1270 až 1285 na ostrožně, která byla velmi dobře chráněna prudkými svahy ze tří stran. Skála dnes prostupuje stavbou hradu až do 2. poschodí a již od doby založení je jedinečným způsobem začleněna do jeho obrany. Úzký hřbet od severu se mírně svažuje a pak zase zvyšuje a mohl být snadno v nejnižším místě přeťat valy nebo příkopy. A ještě jeden faktor se postaral o budoucí nedobytnost. V místě budoucí stavby byl ve skále nevysychající pramen, k němuž se ještě dnes dá sestoupit z hradního nádvoří.

Jádrem se stala okrouhlá věž, hradní palác a nádvoří chráněné hradbami. Tato původní dispozice je dnes překryta pozdějšími přestavbami, nad něž vyčnívá jen původní věž Barborka.

Jak není zřejmý přesný letopočet založení hradu, pak už vůbec není známo jméno zakladatele. Historicky doložen je jako osobnost Štěpán z Medlova, šlechtic a současně služebník markraběte Jindřicha Vladislava a Přemysla Otakara I. Byl současně purkrabím na Děvičkách, zakladatelem kláštera v Doubravníku a svědkem uvedeným na listinách v l. 1203-28. Rodový majetek držel v Medlově u Pohořelic.

Mohl to být on, kdo přenáší rodové statky z jižní Moravy na Vysočinu. Měl pro to několik důvodů: bylo to tehdy zvykem a udělalo to hned několik rodů - páni z Lomnice, z Kunštátu a z Boskovic. Chtěl se jako ostatní více vymanit z panovníkova vlivu a "ztracen" na Vysočině měl k tomuto úmyslu lepší podmínky. Mohl mít své poddanské vesnice a svůj pevný hrad. A konečně - založením kláštera nedefinoval jen svou zbožnost, ale především upevňoval majetková práva. 

Štěpánův syn Vojtěch se stal proboštem doubravnického kláštera a významným církevním hodnostářem a představuje spojení moci šlechty a církve. V listinách jsou o něm zmínky v letech 1228 - 1256. Vojtěch a jeho bratři Štěpán a Jimram se stále píší z Medlova, tedy o Pernštejnu není zatím zpráva. Ale roku 1285 vystupuje v listině olomouckého biskupa Dětřicha pro kostel v Olší (ten patřil k doubravnickému klášteru) Stephanus de Perenstein), patrně vnuk Štěpána z Medlova. Dále v dějinách ve 13. stol.  se rod z Medlova rozrůstá a další příslušníci rodu (Filip, Jimram, Štěpán, Bohuslav a Havel) se střídavě uvádějí z Medlova nebo z Pernštejna nebo uvádějí oba přídomky. Pojmenování z Medlova mizí až ve 14. století, stejně jako přídomek vedlejší větve Pernštejnů podle vsi Jakubova. A již roku 1297 vydává Jimram na Pernštejně první známou listinu.

Po vymření Přemyslovců a za vlády Jana Lucemburského se zajisté moc Pernštejnů upevňovala, i když o nich není dostatek informací. Karel IV. a markrabě Jan Jindřich je měli za tyrany, kteří se krále nebáli a nejraději by si království mezi sebe rozdělili. Koneckonců, činili tak. A zvládali do legálními cestami. Po r. 1375, kdy umírá Jan Jindřich a rozhořívá se ozbrojený střet mezi jeho syny Joštem a Prokopem, se hrady stávají základnou politických skupin a ozbrojených hord loupežníků. V čele pernštejnského rodu stojí Vilém I. (v listinách se objevuje v l. 1378 - 1422), který ve službách Jošta nebo na vlastní pěst loupí, vraždí, přepadává kupce a je schopen všeho. V pernštejnské posádce slouží drobní rytíři, poddaní z okolních vesnic i profesionální lupiči. Vilém přesto (nebo snad právě proto) zastává nejvyšší úřady v zemi. Je starostou znojemského hradu, komorníkem brněnského a olomouckého soudu a zemským hejtmanem. Na hradě pořádá večírky, na nichž dělí kořist "rovným" dílem - pro sebe polovinu, pro všechny ostatní druhou. R. 1421 vedl na čáslavském sněmu moravské pány. Za Viléma začala výstavba budov obklopujících hradbu a budovy jádra z vnější strany. Vnější hradba na severozápadě byla zesílena hranolovou věží s hladomornou a zbrojnicí a severovýchodní cíp hradeb stavitelé zajistili další věží s břitem. Nově byl vyhlouben příkop kolem vnitřního hradu i severozápadního předpolí. Vstupem  na toto předhradí se stala třetí brána. Na plochém sedle v předpolí hradu pak vzniklo vnější  předhradí.

Vilémovi synové Bavor a Jan se stali stoupenci husitů. Bavor bojoval proti křižáckému vojsku u Ústí a u Tachova a Jan byl jednou z hlavních opor husitství a vlády Jiřího z Poděbrad. Hrad tedy nebyl zničen, ale klášter v Doubravníku ano. Stalo se to snad při Žižkově výpravě na Moravu. Majetek kláštera připadl Pernštejnům, což byl jen další střípek do mozaiky o nich. Nestali se soupenci husitství z přesvědčení, ale z touhy po církevním majetku a po obohacení. Jan z Pernštejna poté věrně sloužil Jiřímu z Poděbrad, ale kromě toho vydržoval soukromé vojsko a s ním dobýval hrady Albrechta Rakouského jižně od moravských hranic. Zastával vysoké zemské úřady a za Vladislava Jagellonského byl jedním ze čtyř ředitelů země. Dosavadní državy rozšířil koupí nebo sňatkem, takže mu podléhal i Křižanov, Mitrov, Bystřice i Skály.

V 15. až 17. století je Penštejn střediskem rozsáhlého panství s desítkami vesnic a hradem - pevností, která má důležitou úlohu ve všech vojenských taženích na Brno a na Moravu. Tomu odpovídá i proměna hradu. Byl vybudován důmyslný systém opevnění  s příkopy a hradbami kolem celého ostrohu. Věže byly vztyčeny na více  místech, především v liniových zlomech hradeb. Uvnitř hradu vyrostla mimo dosavadní budovy věž, zamýšlená jako poslední útočiště posádky v případě dobývání. Další nové budovy začaly vznikat na úkor dosavadního nádvoří a tak se stalo, že vzhledem k nedostatku místa hrad rostl do výšky a tím dostal dnes tolik obdivovanou impozantní podobu. Současně byl postupně zastavován severní ostroh, kde také vyrostl důmyslný systém opevnění, především vysoká půkruhová bašta, příkop chráněný mohutným barbakánem s tloušťkou zdí 3 m a se střílnami. Cesta přes příkop byla úzká a i kdyby se nepřítel dostal přes něj, musel by dobývat jediný úzký vchod vysoko nad zemí a pak se proplétat labyrintem uliček širokých sotva na chůzi dvou zbrojnošů. Před zavedením granátové střelby z děl byl hrad nedobytný.

Koncem 15. a začátkem 16. století Pernštejnové podobu hradu ještě jednou změnili. Přestavbu zahájil Janův syn Vilém II. (?1435 - 1521). Když se jeho dědeček Vilém I. skvěle dovedl pohybovat ve válečné době jako kořistník, Vilém II. nebývale rozhojnil rodový majetek v době míru. Od svého otce Jana s bratrem Vratislavem přejímá hrad Pernštejn a jeho panství plus pochybné nároky na několik dalších statků. Když umírá, odkazuje dědicům panství Helfštýn, Přerov, Hranice, Kojetín, Tovačov, Kunštát, Židlochovice, Pardubice, Kunětickou Horu, Týnec nad Labem, Potštejn, Litice, Rychnov, Hlubokou, takže trojnásobně majetkem převyšuje rožmberské dominium. Jak toho dosáhl?

Byl skvělým hospodářem, finančníkem a dokázal se prosadit v politice. Zasadil se o rozvoj rybníkářství, rozvoj dolů a obchodu. Měl tolik peněz, že půjčoval i králi a ten mu za to byl vděčný a odměňoval ho výsadami, ale hlavně mu král zastavoval své statky. Svoji dráhu zahájil u Matyáše Korvína, ale záhy pokračoval u Jagellonců a stal se nejvyšším hofmistrem Českého království. Dokázal se obratně pohybovat ve sporech mezi králem, šlechtou a městy a řešil je kompromisy. R. 1517 se přičinil o podepsání svatováclavské smlouvy, před níž hrozila zemi při sporu mezi šlechtou a městy občanská válka. V častých náboženských sporech mezi katolíky a nekatolíky nestál ani na jedné straně a soudil, že rozhodnout spor ve věrouce může jenom Bůh. Ke konci života varuje Moravany před separatismem, varuje před pronikáním cizinců a volá pro posílení královské moci. V očích Palackého je Vilém II. z Pernštejna přirovnáván ke Karlu IV.

Vilémovi synové Vojtěch a Jan zdědili statky i úřady a vedli si dobře, takže po vymření Jagellonců se uvažovalo o tom, že Vojtěch by měl být zvolen králem. Jak víme z dějin, králem byl nakonec zvolen Ferdinand Habsburský, který si na trůn činil i dědičný nárok, neboť jeho ženou byla Anna Jagellonská.

Jan z Pernštejna byl mladší, zastával vysoké úřady na Moravě, měl dobrý vztah k Ferdinandu Habsburskému, ale proti jeho snahám o centralizaci vystoupil jako luterán a poslal mu dopis, v němž volal po zemské a  náboženské svobodě. I když Ferdinand nakonec s papežem podobojí uznali jako právoplatné a Jan na svých statcích podporoval náboženskou svobodu, ekonomický vrchol již Pernštejnové opouštějí.

Vilém II. přestal bydlet na Pernštejně a pobýval u pražského dvora nebo v Pardubicích. Nicméně hrad nechal přestavět v důstojné reprezentační sídlo, které ovšem charakter hradu neztratilo. V závěti poručil dědicům, aby na troskách kláštera v Doubravníku postavili kostel, v němž si přál mít uloženy své ostatky. Vilém i Jan rozšířili hrad o nové reprezentační sály (např. Rytířský sál z r. 1522) a tam, kde nebylo možné posunout zdi, postavili krakorce, takže hrad má ve vyšších podlažích větší plochu půdorysu než v přízemí. To je další nezapomenutelná vlastnost siluety hradu. Vstupní prostor byl překlenut nádhernou a odvážnou diamantovou klenbou a původní věžní kobky se proměily v obytné místnosti. Materiál k přestavbě Pernštejnové měli v nedalekých mramorových lomech (mramor vozili i na stavbu kostela v Doubravníku) a ideje čerpali patrně od italských řemeslníků (které samozřejmě zaměstnávali).

R. 1548 Jan umírá a statky dědí tři synové. Jaroslav téměř celý svůj díl během krátkého života promarnil, Vojtěch držel hrad do své smrti r. 1561, Vratislav sloužil třem císařům a stal se nejvyšším kancléřem Království českého. Byl zvyklý pohybovat se v nejvyšších kruzích a tomu odpovídal i lesk jeho života. Vydržoval si v Praze i ve Vídni 50 lidí jako "dvůr", kupoval obrazy, budoval knihovny a parky, ale nic z toho nevynášelo potřebný zisk. Skončil s obrovským zadlužením. Sice za svého života udržel věřitele na uzdě, ale po jeho smrti nastává soumrak rodu Pernštejnů. Z 20 dětí ho přežili jen dva synové a 5 dcer. Z nich vynikla hlavně Polyxena, manželka Viléma z Rožmberka a pak Zdeňka z Lobkovic. Mladší z bratrů, Maxmilián, byl duchovním a starší Jan nakonec po rozprodeji panství prodává r. 1596 i hrad Pernštejn. Měl několik dětí, z nichž Vratislav Eusebius zahynul jako voják r. 1631 při šarvátce se Švédy a jeho sestra zdědila Litomyšl a zde umírá r. 1646.

Koncem 16. a začátkem 17. stol. se na Pernštejně vystřídalo několik majitelů. R. 1645 hradní posádka spolupracovala s Brnem obleženým Švédy. Ani město ani hrad nebyly dobyty. I v dalších dobách válek byl hrad bezpečným útočištěm vlastníků i okolního obyvatelstva. Stavební ráz hradu se v 16.-18. století neměnil, byly provedeny jen drobné vnitřní úpravy, kolem roku 1700 byla provedena v podání Giacoma Corbelliniho štuková výzdoba Rytířského sálu a v 60. letech 18. století rokokové malby v ložnici a v čínském salónku. Kolem hradu začaly růst hospodářské a správní budovy a také byla postavena nová kaple s malbami Františka Řehoře Ecksteina, přičemž o umístění staré kaple se neví nic. Park založený nejspíše Vratislavem z Pernštejna (jiné zdroje tvrdí, že ho založili až majtelé Schröfflové z Mannsbergu) dostal empírovou úpravu a plastiky v něm umístil Ondřej Schweigl.

R. 1818 přechází sňatkem a koupí hrad do vlastnictví Mitrovských z Nemyšle. Ti v něm sice nebydleli, ale o stavbu pečovali dobře. Například provedli úpravu portálu Rytířského sálu (r. 1828). Vladimír a Jan Nepomuk Mitrovští na hradě vybudovali knihovnu, do níž přiváželi svazky ze zrušených klášterů, doplnili je soudobou literaturou na celkový počet asi 13 000 kusů, z toho jeden byl prvotisk a 36 bylo rukopisů. Knihy Mitrovští doplnili sbírkou rytin, fotografií a 2320 kreseb. Romantická úprava hradu publikovaná r. 1888 se neuskutečnila. Mitrovským hrad patřil až do r. 1945, kdy byl zestátněn.

R. 2005 na Pernštejně vyhořela sýpka (depozitář), která pak byla do roku 2009 opravována.

Hrad Pernštejn patří k nejlépe zachovaným hradům České republiky a současně je dokladem života vysoké šlechty, zejména v období pozdní gotiky.

Pro návštěvníky je přístupný jeden základní prohlídkový okruh, jeho zkrácená verze nebo verze pro děti, při níž se návštěvníkům v projekci zjeví Bílá paní. Nádvoří je také přístupné, ale po zaplacení vstupného.

Otevírací doba: IV.-X. So, Ne 10-15, V,,VI a IX. Út - Ne 10 - 16, VII.-VIII. Út - Ne 10 - 17

Základní vstupné do hradu je 180 Kč, vstup na nádvoří je za 50 Kč.

Podle:

Hosák, L., Zemek, M. a kol. (1981): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava, Svoboda Praha, s. 185

https://www.hrad-pernstejn.eu/cs, 6. 3. 2017