Radnice a náměstí Svobody ve Valticích

Náměstí ve Valticích těsně sousedí se zámkem. Je příkladem prolínání různých stavebních slohů. Dominantní budovou je radnice, ale náměstí není pro pochopení dějin Valticka zajímavé z hlediska stavebního, ale z hlediska toho, jaké historické události se na něm odehrály. Nejprve se ale věnujme stavbám a architektuře.  

Radnice

Na místě dnešní školy stávala radnice již roku 1393, ale r. 1763 podlehla požáru. Nová budova byla postavena již roku 1764 na současném místě za vydatné materiální a finanční pomoci knížete Josefa Václava z Lichtenštejna. Stavba proběhla v létě roku 1878. Dnešní budova je postavena v historizujícím slohu a pochází z r. 1888 podle projektu vídeňského architekta Josefa Drexlera. Postavil ji Jan Drechsler. Je vysoká 38 metrů. Občané i vedení města do ní vstupovali dvěma neorenesančními portály, z nichž jeden je ozdoben městským znakem, jeden znakem císařským. Uvnitř radnice bývala také městská spořitelna, muzeum, soudní a berní úřad a jednací síň, ve dvorním traktu pak věznice a byty pro úředníky a tajemníka. Fasáda zaujme městským znakem a hodinami. Na věži opatřené ochozem často hrávali trubači slavnostní melodie. 

Patrně nejzajímavější místností radnice je obřadní síň vyzdobená památnými deskami, krbovými kamny a bohatě členěným štukem. 

Dům čp. 4

Tento řadový dům na východní straně náměstí je raně barokní, pochází z poloviny 17. století, ale majitelé v něm provedli v další době stavební úpravy. Dnes v domě sídlí muzeum. 

Tím výčet historicky a stavebně zajímavých domů na náměstí ve Valticích končí. Důvodem byly požáry, které roku 1763 a 1801 zachvátily téměř celé město a zničily 88 domů (při prvním požáru i tehdy jen jeden rok starou radnici). Domy, které byly postaveny nebo rekonstruovány na místě spáleniště, nedosahují dnes významné historické hodnoty. 

Morový sloup

R. 1679 obyvatelé města zažili morovou epidemii. Jako projev díků přeživší postavili r. 1680 na náměstí morový sloup, který je tvořen vysokým čtyřbokým pilířem zakončeným obláčky nesoucími sochu Panny Marie. Na podnožích jsou umístěny plastiky sochaře Mathiase Gunsta ze druhé čtvrtiny 18. století. Zpodobňují následující svaté: Šebestiána probodeného několika šípy, Františka Xavaerského v kanovnickém rouchu, Rocha se psem a Jana Nepomuckého. Podnože se sochami míří na hlavní světové strany. 

Socha sv. Jana Nepomuckého

Socha pochází z doby kolem r. 1777. Původně se tato hodnotná umělecko-řemeslná práce zhotovená z vápence nacházela před tzv. Lázeňskou hradební branou a měla symbolicky žehnat příchozím i odcházejícím z města. Když byly v l. 1841-42 zbořeny hradby i brána, byla přesunuta před dnešní drogerii (vjezd do náměstí z Mikulovské ulice), na dnešní místo se dostala r. 1995. 

Kašna

Potřebu vody pro město zabezpečovaly dvě kašny. První se nacházela a kostelem, druhá na náměstí. Obyvatelé na náměstí mohli nabrat denně až 180 hl vody. Původně měla kašna na náměstí jen středový sloup, později byla opatřena sochou nám neznámého vzhledu. Kníže Jan II. z Lichtensteinu nechal r. 1896 kašnu opravit a zadal sochaři Josefu Beuerovi, aby na její vrchol usadil symbolickou sochu dívky se džbánem v dobovém oděvu. Vodovod město nechalo vybudovat postupně po r. 1901.  

Valtice, jak uvádíme výše, nemají obrovskou historickou hodnotu v architektuře centra města, ale v poučení z dějinných událostí, které zde probíhaly. 

Návštěvy významných osobností ve Valticích

Zámek ve Valticích téměř po 500 let vlastnil šlechtický rod Lichtenštejnů, který zaujímal vlivné pozice na císařském dvoře. Není divu, že zde byly hosty významné osobnosti vídeňského dvora, například králové Rudolf II., Matyáš, Ferdinand II. s manželkou (r. 1625), Josef II. téměř každý rok, František Josef I. (r. 1876). Samozřejmostí byly slavnosti, hony, opulentní hostiny a politická jednání. Rakušané považovali Valtice za "své" území a německy mluvících obyvatel byla ve městě drtivá většina. 

Poněkud jiné souvislosti měla "návštěva" Valtic kancléře Metternicha r. 1848. Když kancléř musel v té době utéct z Vídně, přístřeší mu poskytl Alois II. z Lichtenštejna. Prchající vídeňský starosta Czapka se na rozdíl od Metternicha neukrýval na zámku, ale v bytě jednoho ze zámeckých zřízenců. 

Starosta Karel Haussier

Ve druhém odstavci o radnici píšeme, že současná budova byla postavena r. 1887, tedy necelých 10 let po rekonstrukci předchozí budovy. Bylo to na svou dobu velmi odvážné rozhodnutí, které se stalo za prvních let starostování nového vedoucího činitele města Karla Haussiera, bývalého veterináře. Ten byl zvolen starostou r. 1885 a ve funkci vytrval 32 let, až do roku 1917. 

Proč chtěli valtičtí novou radnici, když "starou" měli nedávno obnovenou?

Renovace nepostihla důležitou věc. Valtice byly okresním městem se soudem a v budově byl i po přestavbě nedostatek místností. Valticím hrozilo, že budou jako okresní město zrušeny a přejdou pod nový okres Poysdorf. Spolu s nimi by podobný osud čekal 24 okolních obcí, např. Úvaly, Poštorná, Hlohovec, Frasenhofen, Falkenstein,...). Být či nebýt sídlo soudního okresu nebyla jen prestiž, ale návaznost na ekonomiku. 

Proto najednou ten spěch. 11. 7. 1887 se začíná bourat stará radnice č. 20 a vedle stojící dům č. 21. Již 17. srpna 1887 je položen základní kámen pro novou stavbu. Dne 16. srpna 1888 je nová radnice vysvěcena. Když se chce, jde všechno. 

Nejde ale jen o vůli. Podotkněme, že eminentní zájem na zachování soudního okresu měl kníže Jan II. z Lichtenštejna, který z celkové sumy 125 000 zlatých potřebných na výstavbu věnoval 50 000. Pozadu nezůstala ani městská spořitelna, která dala 20 000 zlatých. 

Vše se dělo pod vedením starosty Karla Haussiera. Jeho osobnost určovala dějiny Valtic po další léta. Mj. se zasloužil o vybudování meteorologické stanice r. 1909 v místní škole, v roce 1910 zavádí do Valtic telefon, r. 1914 otevírá kino a začíná stavět městskou elektrárnu. Jeho snahy přerušuje první světová válka, do níž odešlo 200 valtických občanů. Karel Haussier se jejího konce nedočkal, umírá r. 1917. 

Valtice po I. světové válce

Německy mluvící občané Valtic v l. 1914-18 velmi pozorně sledovali situaci na válečné frontě a drželi palce rakouským vojákům, mnozí posílali pro vojenské účely majetek nebo peníze. Chtěli, aby Rakousko válku vyhrálo, což se ale nestalo. Podotkněme, že Valtice se nacházely na rakouském území, nikoli na Moravě. Pro německy hovořící občany Valtic musely být obrovským šokem zprávy ze Saint Germain, kde se podepisovaly poválečné mírové smlouvy. Článek 27, odst. 6 mírové smlouvy, podepsaný 10. 9. 1919 přisuzuje Valtice a okolí Československu. Jednalo se celkem o 87,26 km² rozlohy území s obcemi Valtice, Úvaly, Hlohovec, Poštorná a Charvátská Nová Ves. Poslední tři jmenované obce se slovanským obyvatelstvem se na konci války k ČSR připojily dobrovolně a na mírovou smlouvu ani nečekaly. 

Důvodem připojení Valtic byla zejména skutečnost, aby železniční trať Břeclav - Znojmo nevedla územím jiného státu. Československé úřady požadovaly ještě k republice připojit území Moravského pole, tj. jižně od Břeclavi a západně od řeky Moravy s obcemi Cahnov, Bernardsthal a Reinthal, kde bylo početné slovanské obyvatelstvo, tento záměr ale nevyšel. 

Naopak valtická radnice v prosinci r. 1919 vydala Pamětní spis, v němž uvádí důležitost Valtic pro zásobování Vídně potravinami. Uvádí se v něm, že lichtenštejnský velkostatek dodával do hlavního města Rakouska měsíčně 45 000 litrů mléka, ročně pak 70 vagonů obilí, 160 ks hovězího dobytka, 500 vagonů cukrovky a velké množství ovoce, zeleniny a vína. I když spis dostala na stůl dolnorakouská vláda, byl to nulový argument oproti rozhodnutí ze St. Germain. 

Připojení probíhalo poměrně nenápadně a dlouho. Formálně k němu došlo až 31. 7. 1920. Někteří německy mluvící obyvatelé utekli do Rakouska a odvlekli s sebou vše, co se dalo. V některých domech, třeba v rolnické škole zůstaly jen holé zdi. 

Rakousko se sice nevzdalo, další jednání v Praze v lednu 1920 vedl velmi schopný kancléř dr. Karel Renner, rodák z Dolních Dunajovic a pozdější rakouský prezident, ale jeho mezinárodní pozice po válce byla velmi slabá. 

Československo se zavázalo všem bez rozdílu národnosti zaručit stejná práva, což dodržovalo. Bezprostředně po zabrání Valticka (definitivně v červenci 1920) se podíl Čechů začal zvyšovat. Stěhovali se sem úředníci, železničáři, učitelé, příslušníci finanční stráže a další osoby. 

Paradoxně se ale připojením k Československu Valtice zbavily politického vlivu ve státním uspořádání. Přestaly být okresním městem, jejich úlohu převzal Mikulov. 

Vliv německy mluvících obyvatel zůstal silný, ale po celé období 1921-38 zde obě národnosti žily v souladu. Čechům vůbec nevadilo, že měli po celou dobu německy mluvícího starostu (sami ho zvolili). 

28. června 1928 přijel do Valtic na návštěvu prezident Masaryk. Byl vřele uvítán jak česky, tak německy mluvícím obyvatelstvem - a to i s ohledem na skutečnost, že Němci znali Masarykův podíl na rozpadu Rakouska - Uherska. Opět se vnucuje známé: Když se chce, jde všechno. 

Pak se události začaly pod vlivem nastupujícího fašismu hroutit. Česši a Němci se sice na náměstí ve Valticích scházejí 21. 9. 1937 na tryzně za zemřelého Masaryka. R. 1938 již německy mluvící občané nepostavili do voleb rozumně uvažujícího dosavadního starostu Kippese, ale arogantního protičeského sedláka Leopolda Weise. Po pocitu křivdy Kippes umírá na srdeční mrtvici. 8. října 1938 na náměstí ve Valticích davy Němců vítají německé vojáky. Spolupráce obou národů je pohřbena. Na dřívější úroveň se dostává až po roce 1989. 

Podle: 

Stezky | doháje.cz (dohaje.cz), 9.6. 2021

[Město Valtice], 12. 6. 2021