Pramen Vltavy

Matkou českých řek je Vltava. Je mezi nimi nejdelší a nejspíše také nejkrásnější. K jejímu věhlasu přispěla příroda i pracovití lidé na jejích březích a skladatel Bedřich Smetana se známou symfonickou básní. Řeka, která je na horním toku na Šumavě mladá a rozverná jako dítě, se v Praze ukazuje jako dospělá a u Mělníka jako hrdá žena. Snad prominula našim předkům, že na soutoku s Labem udělali těžkou chybu a pokračující vodní tok nazvali Labem, i když Vltava přivádí ke Mělníku více vody a je mnohem delší, pokud měříme vzdálenost od pramene k soutoku. 

Jen mírně uchlácholit nás může myšlenka, že i předci jiných národů se osudově při pojmenování řek na soutoku spletli. Když řeka Ob na Sibiři přijímá zleva Irtyš, je sice mohutnější než přítok, ale Irtyš má za sebou delší cestu od pramene. Pokračování řek po soutoku se jmenuje Ob.

I Američané mohou svoji Mississippi evidovat jako 4. nejdelší řeku světa jedině tehdy, když počítají jako zdrojnici její velmi dlouhý, na soutoku u St. Louis však méně vodnatý přítok Missouri.

Vraťme se do Čech a odpusťme i my našim předkům chybu, díky níž neexistuje Ústí nad Vltavou, nýbrž nad Labem a že Němci v Hamburku mají Elbe, nikoli Moldau.

A pojďme jen na Šumavu. Hlavní zdrojnice má Vltava dvě. Teplá Vltava pramení na východním svahu Černé hory u Kvildy a je hlavní zdrojnicí. Studená Vltava (Kalte Moldau) pramení na hřbetu Šumavy západně od Haidmühle. Teplá Vltava se stéká se Studenou Vltavou v rašeliništi Mrtvý luh (viz heslo Vltavský luh) a dále se tok jmenuje Vltava. Název nejspíše pochází ze starogermánského Wild-ahwa, tedy Divoká voda.

Na východním úbočí Černé hory můžete mít stejný pocit jako  v Krkonoších u pramene Labe. Stojíte na začátku velké řeky - tepny života.

Samotný pramen - jakkoli je hojně navštěvovaný a uctívaný, skutečným pramenem není. Do vyhloubeného místa, kamenné studánky, při lesní silnici asi 6 km jižně od Kvildy byla potrubím pod vozovkou svedena voda z vícero zdrojnic.

Jak už je v Čechách někdy zvykem, slavní lidé mívají neslavný život. A platí to i o místech. Pramen Vltavy a okolí má poněkud neslavné, až drsné dějiny.

V l. 1922-23 byla u pramene postavena jedna z prvních chat Klubu československých turistů. Její snímky si můžete prohlídnout např. zde. Za II. světové války (nejspíše od r. 1941) ale byla přeměněna na zajatecký tábor. Němečtí okupanti tu v krutých podmínkách využívali na práce v lese, na pilách a na polích vojáky přivlečené z bojů. Není divu, když většina z německých mužů byla povolána na frontu a proto na běžnou práci v zápolí chyběli. Zajatci byli Rusové, Ukrajinci, Poláci, Francouzi i další národnosti. Zajatecký tábor nebyl jediným svého druhu na Šumavě. Podobné existovaly na Knížecích Pláních i jinde. Podle poválečné výpovědi jednoho z dozorců údajně se z tábora na Knížecích Pláních část vězněných Rusů pokusila utéct, a proto byla potrestána přemístěním k prameni Vltavy.

Jisté je, že místní obyvatelstvo o zajateckém táboře dlouho vůbec nevědělo. Také poválečné pátrání po historii tábora bylo dosti složité. Zjistilo se, že chata u pramene Vltavy měla 4 místnosti, kamennou podezdívku, byla obehnána dvěma řadami ostnatého drátu ve výšce 3-4 metry a měla zamřížovaná okna. Po válce se ve dřevěné stěně chaty našlo šest azbukou psaných ruských jmen a pět jmen německých, která patřila patrně dozorcům. Někteří Němci, kteří zůstali i po r. 1945 na Kvildě a nebyli odsunuti ale vyprávěli, že mezi dozorci byly česky mluvící osoby. Podotkněme však, že šumavští Němci uměli česky obvykle dobře a mohli být nasazeni k Rusům, aby jim rozuměli.

Některým Rusům se údajně povedlo z tábora utéct. Vytvořili u plotu pyramidu z těl a přeskočili do volného prostoru. Samozřejmě, že jen někteří. Dle výpovědí místních je ale druhý den dozorci  našli a nechali je roztrhat psy. Další se údajně utopili v rašeliništi.

Šumavu na konci dubna 1945 a v květnu osvobodila americká armáda. Její příslušníci našli u pramene Vltavy 70 zbědovaných rusky mluvících mužů. O jejich jménech, hodnostech a dalším osudu se neví nic.

Na paměť existence zajateckého tábora byla 22. 8. 1948 z podnětu vimperských komunistů pod Černou horou postavena mohyla.  Komunisté z dobrovolných prostředků a vlastní prací památníček vybudovali a při slavnosti ho předali do péče pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB). Mohylu představoval žulový kámen s textem „Věčná paměť vojákům a důstojníkům sovětské armády, kteří v létech 1943-1945 byli Němci – jako váleční zajatci – v těchto místech v trestním táboře popravováni a umíral na následky hladu a nelidského zacházení“.

Jenže dějiny se ubírají dál. Brzy po roce 1948 komunisté utváří pohraniční pásmo, je postavena železná opona a pramen Vltavy se stává pro běžného občana nepřístupný. Bývalá chata Klubu československých turistů byla r. 1953 zbourána. Co by tomu asi řekl skladatel Bedřich Smetana a někdejší předseda Klubu československých turistů Jiří Guth-Jarkovský?

Tuto situaci změnil až rok 1989. Hned poté jsou v oblasti pramene Vltavy vyznačeny turistické trasy, ale chata už obnovena není. I mohyla, památka na zajatecký tábor, je bůhvíproč r. 2001 odstraněna. Na Šumavu se ale blíží další těžká rána.

Šumavské smrky začíná ohrožovat lýkožrout, další ránu jim dávají mraky kyselých dešťů a stromy také hynou ve větrných kalamitách. Okolo pramene Vltavy je postupně více stromových pahýlů než přírodní zeleně. To se píše zhruba rok 2008. Vše se přiostřuje ve sporech mezi zastánci těžby a přívrženci myšlenky, že s přírodními i lidskými katastrofami si nakonec les bude vědět rady sám. Ani jedna strana se ale například nešla podívat do polských Krkonoš, kde v tuto dobu po všech kalamitách smrkový les úspěšně sám od sebe zmlazoval.

A přišel ještě jeden trapas. Byl menší, ale výmluvný.

V červenci 2010 správa národního parku vedená Františkem Krejčím otevřela 120 m dlouhý chodník na kůlech od silnice k jednomu ze skutečných vývěrů Vltavy na svahu Černé hory. Sláva to byla obrovská. Televizní redaktoři se například ujišťovali u šéfů kartografických vydavatelství, zda se budou překreslovat turistické mapy a ti rozpačitě odpovídali, že ano.

Stavbu chodníku ale právně napadl František Talián, majitel hotelu Alpská vyhlídka na Bučině. Všimněme si, že povolení či nepovolení vjezdu automobilů k hotelu vydává správa národního parku. Do hotelu Alpská vyhlídka se dodnes (r. 2017) hosté nedostanou autem po příjezdové komunikaci volně, jen v některé denní časy. Jisté je, že Správa NP ani sama pro sebe nedokázala zajistit potřebná povolení, chodník v srpnu 2012 poničily popadané stromy a proto představitelé národního parku v září 2012 tentokrát beze slávy  rozhodli o jeho rozebrání.

A jak vypadá pramen Vltavy nyní?

Má podobu kruhové, sotva metr hluboké studny, která při normálním stavu vodu má, v období sucha (např. srpen 2015) nikoli. Ze studny odtéká Matka řek v podobě asi dvacet centimetrů širokého potůčku. Lidé Matku obšťastňují házením mincí do vody. Nad pramenem symbolicky bdí  dřevěná plastika dívky s klíčem od Davida Fialy, která vznikla na řezbářském sympoziu na Kvildě r. 2004.

Poblíž pramene Vltavy se za nepříznivého počasí mohou turisté schovat v přístřešku.

Okolní lesy se postupně vzpamatovávají z kalamit, takže spíš mají pravdu zastánci přirozeného vývoje.

A kde je vlastně pravý pramen Vltavy? Neexistuje. Teplá Vltava vzniká soutokem více zdrojnic ze svahu Černé hory a navíc do ní přitéká voda z blízkého rašeliniště, které je částečně vidět ze silnice.   
      

Podle:

http://www.lipno-online.cz/2009040011-chata-u-pramene-vltavy-za-2-svetove-valky, 14. 1. 2017

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pramen_Vltavy, 14. 1. 2017

http://www.sumava-modravsko.cz/ostatni/prameny-vltavy/chata-kcst/cs_CZ-191469.html, 14. 1. 2017