Žákova hora

Vrchol Žákovy hory ve Žďárských vrších je poněkud neobvyklý. Většina okolních kót je tvořena skalami, někde jsou skály mohutné, někde jejich ostrůvky jsou i mimo vrcholy. Téměř nikde ve Žďárských vrších se nedochovaly původní lesní porosty. Převažují smrkové monokultury. Žákova hora je výjimkou.

Na Žákově hoře skály nejsou. Pokud podložní horniny vystupují na povrch, tvoří jen malé výchozy. Vrchol je oblý a lze říci, že bez skal i poněkud nudný. Ale přesto sem lidé chodí zhlédnout unikát. Zasloužili se o něj lesníci a majitel pozemku (Zdenko Radslav Kinský), kteří se už r. 1933 (podle autora knihy Československé pralesy M. Vyskota r. 1929) rozhodli, že část zdejších lesních porostů ponechají přirozenému vývoji. Už tehdy tu rostl bukový les s vtroušenými dalšími druhy, od doby počátků ochrany buky zmohutněly, lesáci do vývoje v podstatě nezasahují, takže na Žákově hoře můžeme mluvit o pralese, i když přirozenému vývoji je rezervace z hlediska biologického ponechána "krátce". 

Jsme asi 1,5 km severovýchodně od obce Cikháj. Geologické podloží tvoří ruly, migmatity a amfibolity, tedy přeměněné horniny, na nichž se vytvořily různé půdy. Chudší jsou v okolí rezervace, kde rostou jen smrky, bohatší na živiny jsou v rezervaci, kde je půda sycena opadem z listnatých stromů. Chladné podnebí (průměrná roční teplota 5°C, roční úhrn srážek 900 mm, počet dní se sněhovou pokrývkou 80 - 100) a poměrně vysoká nadmořská výška není příznivé pro většinu rostlinných druhů, takže tu žijí jen některé. Výjimku tvoří ojedinělá prameniště, která poskytují lepší podmínky pro život rostlin. 

V lese tu převažuje buk lesní (Fagus sylvatica), přimíšen je javor klen (Acer pseudoplatanus) a javor mléč (Acer platanoides), místy smrk ztepilý (Picea abies). Ojediněle jsou vtroušeny také olše lepkavá (Alnus glutinosa), jilm horský (Ulmus glabra), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Jedle bělokorá (Abies alba) byla kdysi vedle buku jednou z přirozených vůdčích dřevin pralesa,vymizela vlivem změn v ovzduší a dnes je známa jen mladými exempláři z části rezervace.

Pastvou pro oči je na Žákově hoře jaro v bylinném podrostu pralesa. Kvetou rostliny, které v okolních smrkových monokulturách nejsou, např.  kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), svízel vonný (Galium odoratum), dymnivka dutá (Corydalis cava), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)  a samorostlík klasnatý (Actaea spicata).

Ve vlhčích místech a kolem pramenišť roste např . kapraď samec (Dryopteris filix-mas), bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), čarovník alpský (Circaea alpina), rozrazil horský (Veronica montana), ojediněle i bledule jarní (Leucojum vernum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) a podbílek šupinatý (Lathraea squammaria).

Žákova hora je nesmírně bohatá na nižší rostliny, rostou tu např. lišejníky Parmelia physodes, Parmelia sulcata, Parmeliopsis ambigua, Cladonia fimbriata, Pyrenula nitidula aj. Z mechů jmenujme alespoň kriticky ohrožený dvouhrotec zelený (Dicranum viride). Atmosféru pralesa dále vytvářejí choroše, houby a mnoho živočichů, kteří jsou navázáni na životní podmínky pralesa. Jsou to střevlíci, mravenci, obojživelníci, jeden druh netopýra a mnoho ptáků.

V minulosti byl prales několikrát narušen lidskou činností, nikdy však fatálně. Ještě před začátkem rozvoje turistiky zde místní uhlíři toulavou sečí těžili dřevo, které pak zpracovávali v milířích na dřevěné uhlí nebo ho vozili do nedalekých sklářských hutí jako topivo. Možná vytěžili cenné jedle. Při rozvoji nových technologií začaly okolní průmyslové podniky používat černé uhlí a pak i zemní plyn a potřeba těžit dřevo na Žákově hoře ustala. Prales se začal obnovovat. Jen kolem roku 1900 lesníci v pralese provedli jednu holoseč a zalesnili ji smrkem. Dodnes je pruh smrkové monokultury uprostřed pralesa vidět na leteckých snímcích. Táhne se východním úbočím hory v poledníkovém směru. Dalším malým narušením byla výstavba lesní asfaltky na západním úbočí r. 1938.

R. 1946 byl na vrcholu zřízen jeden ze základních bodů trigonometrické sítě v Československu. Současně začaly na vrchol proudit davy návštěvníků,  a proto tu byla v 80. letech 20. století vybudována naučná stezka, která měla jejich pohyb usměrnit.  To se splnilo, dnes návštěvníci vidí jen okraj rezervace, ale i tak si učiní dostatečnou představu o vegetaci v lese, který dlouho zůstal ušetřen lidských zásahů. 

Dnes je prales často poškozován větrem, námrazou, hnilobnými procesy  a imisemi. Hniloba a imise často napadají místa na stromech, která předtím okousala jelení zvěř.

Přesto je prales na Žákově hoře výjimečnou ukázkou porostu se všemi stadii vývoje od malých stromků po živé velikány a odumřelá torza. Na Žákově hoře jsou zcela učebnicově vyvinuta všechna lesní patra - mechy, lišejníky, keře a stromy. 

Na červené značce při příchodu od Cikháje je instalována velká naučná tabule, na východním úbočí na křižovatce značených cest najdete pomník z r. 2009 zakladatelům rezervace, jimiž byli Zdenko Radslav Kinský a jeho choť Eleonora Schwarzenberková, rozená  Clam–Gallasová.

Při zelené značce jihovýchodně od vrcholu pramení ve Stříbrné studánce potok, který je často označován jako počátek Svratky. Není tomu tak, je to jen jedna ze zdrojnic Svratky, skutečný pramen této řeky najdete od vrcholu asi 1,6 km téměř na jih při modré značce. Ale Stříbrná studánka je kouzelné místo i bez geografické lokalizace pramene významné moravské řeky a jeho význam podtrhuje skutečnost, že zde roku 1970 ochránci přírody vyhlásili CHKO Žďárské vrchy a že u toho byl přítomen prezident republiky Ludvík Svoboda, který přímo u studánky výnos o zřízení CHKO podepsal. Událost připomíná kamenný památník.  

Na Žákově hoře není možnost úkrytu před deštěm a nepohodou. Pokud však na křižovatce zelené a červené značky půjdete k severu a odbočíte doleva první lesní cestou, zakrátko dojdete k půvabné lovecké chatě Eleonorka, kde na verandě lze krátkodobou nepřízeň živlů přečkat a navíc se občerstvit z pramene, důvěřujete-li mu.  

Podle: 

http://drusop.nature.cz/portal/, 1. 12. 2017

Vyskot, M. (1981): Československé pralesy, Academia Praha, s. 190