Rudolfinum v Praze

Rudolfinum v Praze známé též pod dřívějším názvem Dům umělců je významným kulturním stánkem, který přesahuje hranice města i státu. Budova je pojmenována podle korunního prince Rudolfa a již od počátku byla stavěna jako konzervatoř, obrazárna a koncertní síň, kulturní určení je tedy u ní zamýšleno již v projektu.

Na počátku stály peníze a nápad zřídit prestižní víceúčelovou kulturní budovu na pohledově exponovaném místě. Myšlenka vznikla v Böhmische Sparkasse, České spořitelně, nejstarším peněžním ústavu na českém území, který byl založen již r. 1825. Banka koupila parcelu na dohled od Pražského hradu a oslovila nejvýznamnější architekty své doby - byli to například A. V. Barvitius, J. Benischek, V. Lunch, G. Niemann, O. Thienemann, V. I. Ullmann, A. von Wiellemans, J. Zítek a J. Schulz. Čekalo se, jak si vítěz soutěže poradí s místem nevábné pověsti, naproti sídlu českých králů totiž stávala káznice, Broscheova chemická továrna a nakonec pila podnikatele a rytíře Lanny. Budovu nakonec navrhli stejní architekti jako Národní divadlo (Zítek a Schulz), obě budovy nesou podobné novorenesanční rysy. Budova Rudolfina ale na rozdíl od Národního divadla není prostorově zcela jednotná, architekti ji rozdělili na funkční části galerijní a koncertní. Průčelí koncertní části orientovali architekti na jih (dnes se prostor jmenuje náměstí Jana Palacha) a opticky jej rozdělili jónskými sloupy a nahoře zakončili balustrádou zdobenou vázami a kamennými sochami významných hudebníků, mj. Mozarta, Beethovena, Bacha, Haydna, Händela, Schuberta, Webera. Čeští tvůrci chybějí, což je velmi překvapivý prvek. Vůbec, jak uvidíme dále, národnostní otázka hýbala dějinami Rudolfina i později a dokonce velmi výrazně.

Shodná výzdoba fasády je použita i na galerijní část budovy s monumentálními nárožními věžemi, tím jsou obě části budovy vizuálně sjednoceny. Z nábřeží, tj. od západu se vchází do slavnostní dvorany Rudolfina, jejíž monumentální prostor lemuje 25 arkád. Do  galerijní části budovy se vstupuje slavnostním schodištěm. Galerijní sbírky byly promyšleně osvětleny přirozeným světlem přes stropy.  

Slavnostní otevření se mělo konat v lednu 1885, ale korunní princ Rudolf se pro nemoc nemohl zúčastnit ani odloženého aktu. Přijel až v dubnu. Nicméně i bez něho se otevření další významné budovy po Národním divadle stalo velkou událostí. Zúčastnili se oba architekti, vedení banky, pražská honorace, zazněla skladba Svěcení domu od Ludwiga van Beethovena. Všimněme si, jako první nebyl uveden český autor. 

Není divu, že český tisk reagoval poněkud zdrženlivě. Vyzdvihoval sice krásný palác a monumentální budovu, slabá účast českých umělců na slavnostním zahájení mu ale vadila. 

Národnostní spory vyvrcholily roku 1891, kdy byla vyhlášena soutěž na výzdobu dosud prázdných polí dvorany. Významní česky mluvící malíři uváděli, že spořitelna měla oslovit pouze je, a vadilo jim, že v porotě bylo příliš mnoho profesorů vídeňské Akademie. Soutěž bojkotovali. Návrhů nakonec došlo čtrnáct, tři byly vybrány jako vítězné, ale nedošlo k jejich realizaci. Pole dvorany jsou bez umělecké výzdoby dodnes. 

V Rudolfinu po otevření sídlila Obrazárna (zřízená Společností vlasteneckých přátel umění, což byl předchůdce Národní galerie), hudební konzervatoř (pod péčí Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách) a Uměleckoprůmyslové muzeum (zřizovatelem byla Obchodní a živnostenská komora). Se všemi třemi provozovateli uzavřela Böhmische Sparkasse jakožto majitel budovy smlouvu o bezplatném užívání prostor, pokud budou sloužit podpoře umění. V Rudolfinu se také konaly každoroční expozice Krasoumné jednoty, a výstavy německojazyčných výtvarných spolků.   

Po roce 1918 bylo třeba najít důstojné prostory pro vedení nového československého státu. Adaptace budovy na nové využití pro Národní shromáždění probíhala s přestávkami v letech 1919 až 1932. Akce vedli především architekti Václav Rozšlapil a Rudolf Kříženecký. Je zřejmé, že předělat koncertní a výstavní prostory pro poslanecké účely znamenalo citelné zásahy do interiérů.  Pódium bylo zarovnáno s koncertním sálem, byly odstraněny varhany. Úpravami prošly lodžie, galerie, vestibul i foyer. Kromě hlavního jednacího sálu muselo být zprovozněno i veškeré zázemí pro poslance včetně jídelny, což bylo obvykle vyřešeno vestavbou příček do sálů a místností v galerijní části Rudolfína.

Němci za okupace se k Rudolfinu zachovali zdánlivě paradoxně dobře. Přestavěli budovu opět pro kulturní využití a umístili do něj Německou filharmonii. A proč paradox jen zdánlivý? Okupanti nechápali Protektorát Čechy a Morava jako svébytný státní útvar, proč by tedy podporovali budovu jeho dřívější politické reprezentace?

Architekti Bohumír Kozák a Zítkův žák Antonín Engel tehdy nejen obnovili funkci a výzdobu koncertního podia a sálu, ale také zlepšili jeho akustiku a vytvořili malý koncertní sál v přízemi zvaný Sukova síň. 

V letech socialismu v Rudolfinu sídlila Česká filharmonie, Akademie múzických umění a hudební konzervatoř, komunisté se tedy vrátili k původnímu určení budovy. Jen si dovolili malý architektonický škraloup. Aby mohly děti z konzervatoře trénovat, byla Dvorana přestavěna na tělocvičnu.

V l. 1989 - 92 proběhla v Rudolfinu generální rekonstrukce, která si pod vedením architekta Karla Pragera dala za cíl maximálně vrátí budově podobu a určení, které jí dali zakladatelé a architekti v 19. století. Je až s podivem, že Karel Prager, autor betonových kolosů budovy Federálního shromáždění a Nové scény Národního divadla, rekonstrukci navrhl s dokonalým citem k novorenesanci. 

Jak jsme uvedli výše, v jižní části budovy sídlí Česká filharmonie. Ve Dvořákově síni je jedno ze středisek každoročního hudebního festivalu Pražské jaro a dalších koncertů. Při koncertu zcela jistě posluchači ocení nebývalou vzdušnost a okázalou krásu Dvořákovy síně s dominantními sloupy a varhanami, dokonalou akustiku a výborný přehled o dění na jevišti z každého diváckého místa. Severní část budovy se obvykle označuje jako Galerie Rudolfinum. 

Je možno si domluvit prohlídku budovy s pracovníkem České filharmonie. Mail  jana.orlova@ceskafilharmonie.cz.  Základní vstupné činilo 140 Kč (r. 2018). 

Podle:

Rybár, C. (1998): 100 památek historických měst pražských, Libri Praha, s. 54.

https://www.rudolfinum.cz/o-budove/historie/, 26. 8. 2018