Mánes a Šítkovská vodárenská věž

U pravého vltavského břehu v Praze nedaleko Jiráskova mostu a Tančícího domu stojí na témže místě dva objekty, jejichž datum vzniku se liší o zhruba čtyři a půl století. 

Obyvatelé Prahy potřebovali již od dávných dob velké množství vody a získávali ji poměrně jednoduchým způsobem. Na obou stranách řeky stály vodárenské věže, kam se voda mechanickými čerpadly dostávala z řeky. Odtud tekla pod vlivem gravitace do městských kašen. 

Vodárenská věž mezi ostrovem Žofín a břehem byla postavena jako dřevěná již r. 1495. V l. 1588-99 ji několikrát postihl požár, stejně jako přilehlou budovu mlýna. R. 1591 byla proto postavena kamenná věž. Již v době svého vzniku se mírně odchýlila od své svislé osy. Tato raritní podoba jí zůstala dodnes. Stavitelem byl Karel Mělnický z Karlsperka, který si za své umění od císaře Rudolfa II. vysloužil šlechtický titul. Věž na konci třicetileté války r. 1648 ostřelovali Švédové, proto musela být opravena, což se stalo r. 1651.  Tehdy byla na vrchol posazena charakteristická báň, která měla jak okrasnou, tak praktickou funkci. Uvnitř se ukrývala cisterna na vodu. Události  r. 1648 a opravu r. 1651 připomínají pamětní desky na západním průčelí.

Věž technicky sloužila do r. 1881, vedlejší vodárna do r. 1913. Když r. 1926 koupil pozemek spolek Mánes (existující již od r. 1887), zahrnul ji do projektu nového spolkového domu a nenechal ji jako "nadbytečnou" zbourat. 

Šítkovská věž je nejmohutnější pražskou renesanční vodárenskou věží. Má čtvercový půdorys o délce strany asi 10 m. Uvnitř má 8 pater s trámovými stropy, v přízemí valenou klenbu. Výška věže je asi 47 m, z toho zdivo je 35 m, báň 12 m. Vychýlení věže od svislé osy o 42 cm se dnes již nemění, protože r. 1927 před stavbou spolkového domu věž zajistili statici masivním železobetonovým věncem. Zdivo je z lomového kamene, zvně obloženo pískovcem, uvnitř omítnuto. Pro historiky stavebnictví je věž opravdovou lahůdkou, protože se na ní zachovalo mnoho kvalitních detailů (portály, římsy, reliéfní znaky, okenní šambrány, atd.). 

Mlýn se jmenoval podle majitele Šítkovský. Zbořen byl r. 1928, protože na jeho místě byla připravena novostavba pro spolek výtvarných umělců "Mánes". Věž měla být také zbořena (již na konci 19. století), ale tomuto úmyslu tehdy zabránili činovníci z Umělecké besedy. Pro účel stavby spolek Mánes koupil r. 1926 od města pozemek na náplavce a zavázal se, že pod budovou bude zachován průtok Vltavy. 

Projekt funkcionalistické budovy Mánes vypracoval architekt Otakar Novotný. Komisi pro dohled nad stavbou vedl věhlasný Josef Gočár, jemuž bylo 49 let a byl rektorem pražské Akademie výtvarných umění. Prostředky spolku na financování nestačily, dalšími penězi přispěli mj. prezident Masaryk a bankéři Otto Petschek a Louis Rotschild. Část nákladů kryl úvěr splacený až r. 1948. Stavba byla provedena v l. 1929-30.

Stavba je důsledně zhotovena ve stylu funkcionalismu, tj. veškeré dispozice jsou v ní podřízeny tehdejším požadavkům uživatele - spolku Mánes, který potřeboval hlavně výstavní prostory. Přitom architekt použil elegantní řešení, v němž budovu se zalomeným půdorysem umístil jako volně se "vznášející" nad ramenem Vltavy a současně respektoval zachovanou věž ze 16. století. Spojuje Masarykovo nábřeží se Slovanským ostrovem (Žofínem). 

Stavba založená na pilotech má železobetonový skelet se sítí pilířů. Nad rovnou střechu ční šedá konstrukce, jíž je osvětlován hlavní výstavní sál. Průčelí do ulice ohromuje na svou dobu neobvykle rozlehlými plochami skel ve výkladcích, nad nimiž probíhají v 1. patře pásová okna.  Severní průčelí (po proudu) je posazeno nad pohledovými pilíři s betonovými zdmi v řece, vlevo (poněkud neobvykle, tj. nikoli ve středu stavby) je předsazen rizalit, vpravo je zdánlivě samostatný blok restaurace. V průčelí na Slovanském ostrově také upoutají velké plochy skel a dále terasy a schodiště. Nad jižním průčelím v pohledu od Tančícího domu dominuje původní Šítkovská vodárenská věž. Stavba uvnitř obsahuje velký a malý výstavní sál, klubové místnosti, kanceláře, restauraci, kavárnu, atd. Mobiliář již většinou není původní. V restauraci se zachovaly kubistické nástropní malby Emila Filly.  

Spolek již od počátku pořádal v Mánesu výstavy. První se jmenovala Sto let českého umění 1830 - 1930. Současně se některé prostory daly do pronájmu a ze zisku se splácel úvěr. Mánes se stal po dobu své existence rychle a natrvalo architektonickou legendou a centrem kulturně-společenského života. 

Stalo se tak navzdory skutečnosti, že komunisté spolek v 50. letech 20. století rozpustili a budovu pak vlastnil Český fond výtvarných umění. Současným vlastníkem je Nadace českého výtvarného umění. 

Novodobé rekonstrukce probíhaly nejdříve v l. 1980-87, kdy byly v horní části budovy částečně změněny vnitřní dispozice. To vedlo k havarijnímu stavu, který byl vyhlášen r. 1995. Spodní část budovy včetně míst skrytých pod hladinou musela být sanována. Jak se ukázalo zanedlouho, budova měla obrovské štěstí. Bez stavebního zásahu na konci 20. století by Mánes r. 2002 zničila povodeň. 

Další rekonstrukce, tentokráte generální, proběhla v l. 2012-14, kdy byl budově vrácen původní vzhled a vnitřní dispozice, dodána byla vzduchotechnika a přístup byl upraven jako bezbariérový. Stejně jako ve 30. letech majitelům pomohl úvěr. Přejme, ať se ho daří splácet výnosy z výstav a z pronájmu komerčních prostor. 

Zcela rekonstruováno bylo i klavírní křídlo zn. Steinway z r. 1897, na něž kdysi hrál i Jaroslav Ježek. 

Podle: