Pramen Vincentky

Luhačovice patří k nejvýznamnějším lázním v Evropě. Zásluhu na tom mají několik skutečností. Minerální prameny vyvěrající v centru města jsou díky rozpuštěným minerálním látkám a silnému proplynění oxidem uhličitým vysoce účinné k léčení mnoha chorob, zejména pak nemocí dýchacích cest a zažívacího ústrojí. Koupele v luhačovických vodách zlepšují činnost pohybového aparátu.  Město má velmi příznivé mikroklima, které vyhledávají také klienti s nemocemi oběhového systému a s ukončenou onkologickou léčbou. 

Na architektuře balneoprovozů se velmi významně podílel na začátku 20. století Dušan Jurkovič, který vyprojektoval lázeňské centrum a pak mezi světovými válkami Bohuslav Fuchs, autor projektů vil a plovárny v Bílé čtvrti. 

Do Luhačovic nikdy nezavítala masová komerce. Lázně jsou klidné, lidové a přes nesporný národní až evropský význam působí skromně. Ucházely se o zapsání na listinu světového kulturního dědictví UNESCO ve společnosti trojice západočeských a čtveřice německých lázní. Na rozdíl od svých západočeských a německých příbuzných ale mají zcela jinou architekturu, kvůli níž hrozilo, že nakonec do listiny nebude zapsáno nic. Ze společné kandidatury odstoupily a německo-západočeské spojenectví na listinu zapsáno bylo. 

Lze tedy očekávat, že masová komerce se nadále Luhačovicím vyhne.

Minerální vody z Luhačovic mají slanou chuť, vysoký obsah oxidu uhličitého a teplotu mezi 10°C a 12°C. Téměř všechny vyvěrají v údolí potoka Šťávnice, ale prameny jsou známy i odjinud ze širšího okolí.

Geologickým základem luhačovických pramenů jsou zbytky mořské vody, která zůstala „uvězněna“ v pískovcových vrstvách původně usazených ve třetihorním moři. Dnes tvoří v rámci Západních Karpat račanskou jednotku flyšového pásma (flyš je pojem označující střídání usazených hornin různé zrnitosti). 

Je tedy zřejmé, že luhačovické vody obsahují značné procento soli NaCl (chlorid sodný), ale významné zastoupení mají též jodidy a bromidy. 

Vrásnění Karpat bylo doprovázeno povrchovým vulkanismem. Na zemský povrch se dostávala hornina andezit, který můžeme pozorovat například v nedalekém Bánově. Dnešním dozvukem této sopečné činnosti jsou výrony oxidu uhličitého pozorovatelné například ve vodě potoka Šťávnice. Plyn při styku s vodou tvoří kyselinu uhličitou, která „nahlodává“ okolní horniny a uvolňuje z ní sodík a draslík. Tím se stane, že nad původní salinitou způsobenou chloridem sodným převáží obsah hydrogen uhličitanu sodného. Cestou k povrchu se ještě luhačovické vody „zředí“ prostými vodami ve čtvrtohorních náplavech.

Z předchozího výkladu je zřejmé, že voda čerpaná z větších hloubek má vyšší mineralizaci než voda „mělká“. V Luhačovicích se během historie postupně přešlo od využívání vod čerpaných téměř z povrchu k využívání vod z vrtů.

Nejstarší zmínka o luhačovických „slaných“ vodách pochází ze 16. století od Tomáše Jordána z Klausenburgu, ale jejich význam byl tehdy jen místní. Dnešní nejznámější vody zpráva zcela pomíjí. Buď je autor spisu neznal nebo nebyly známy obecně. 

Z pověření hraběte Ondřeje Serényie se vodami začal zabývat r. 1669 brněnský fyzik a lékař Johann Ferdinand Hertodt. Některé prameny byly pochyceny dřevěnými studnami. 

Zvýšený zájem o léčivé prameny vedl roku 1792 k výstavbě první lázeňské budovy. Rod Serényiů organizoval postupný rozvoj lázní. Jména pramenů byla odvozována od jmen příslušníků tohoto šlechtického rodu. 

Roku 1929 byl vyhlouben první vrt, dnešní pramen dr.Šťastného.

Komunisté význam lázní pochopili vcelku správně a snažili se zřídla jednak prozkoumat a získat nové zdroje vody. Samozřejmě zdůrazňovali, jak pečují o zdraví pracujícího lidu. Význam rodu Serényiů, zakladatelů lázní, odsunuli do pozadí. Výzkumy probíhaly v l. 1961-73, z této doby pocházejí tři nové vrty.

V lednu r. 1987 došlo v Luhačovických k havárii kanalizačního potrubí, z něhož vytekla voda, která kontaminovala mělké zdroje lázeňských vod. Ještě téhož roku hydrogeologové z Brna navrtali dva nové prameny a rok později další čtyři. 

Roku 1993 byly v Luhačovicích podle rozhodnutí ministerstva zdravotnictví uzavřeny mělké prameny, místo nich se předpokládalo využití hlubinných zdrojů. Při realizaci vrtu u pramen sv. Josefa ale silně proplyněná voda vytryskla při dosažení hloubky 173 metrů. Vrtem mohly být narušeny všechny luhačovické prameny a tak byl tento průzkum zastaven, nakonec byly úspěšně vyvrtány jen dva nové zdroje.

Dnes je v Luhačovicích 17 pramenů, z toho jeden sirný, geneticky odlišný od předchozího výkladu. Návštěvník jich může ochutnat sedm. 

Vincentka je nejznámějším pramenem Luhačovic. Název se používá od r. 1792 na počest hraběte Vincence Serényie, který v této době nechal vybudovat ve městě lázeňská zařízení. 

Voda Vincentky je svedena do rozsáhlého pavilonu postaveného v l. 1947-48 podle projektu Oskara Pořísky a renovovaného r. 2021. Projekt citlivé rekonstrukce proskleného pavilonu zpracoval Mirka Chmelařová. repliky podlahy vyráběla podle původního vzoru firma Rako. Voda vytéká z kašny, obsluha ji podává návštěvníkům zdarma studenou nebo ohřátou. Celková mineralizace Vincentky je 9900 mg/l, je v ní 2300 mg/l oxidu uhličitého. Významnými prvky ve Vincentce jsou dále kyselina boritá (288 mg/l), lithium (10 mg/l), baryum (5,8 mg/l), jód 6,6 mg/l), fluor (3,4 mg/l) a stopy sirovodíku. Používá se k pitné léčbě a k inhalacím. 

Vincentka je také komerčně úspěšná, koupit ji můžete v každé lékárně. Vydatnost pramene je 10–12 l/min.

 Pavilon s Vincentkou je otevřen pouze v denních hodinách.

Na horním ochozu pavilonu jsou pořádány různé výstavy nebo tam bývají umístěna tabla s výkladem ke geologii, historii a balneologii.

Podle: 

Janoška, M. (2011): Minerální prameny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,  Academia Praha, s. 250. 

LUHAČOVICE: Lázně, které budou blahodit vašemu estetickému cítění (elle.cz), 26. 12. 2021