Calanques u Marseille

Pobřeží jižní Francie je vyhledáváno milovníky pláží a subtropického klimatu. Už méně se ví o přírodních krásách území mezi italskou hranicí a Marseille. Krajinářsky nejhezčí je pobřežní linie mezi obcí Cassis a městem Marseille, oblast vysokých vápencových skal a krasového reliéfu, kde pevnina a moře tvoří nebývalé krásné přírodní obzory. 

Jsme v Provence. Provensálské slovo "calanques" znamená zátoky ohraničené strmými svahy. Přitom staré provensálské slovo "calo" je označení pro malou skalnatou zátoku. Od tohoto kořene je odvozeno slovo "calade" = štěrková cesta a "caler" = znehybnění, ale ani jedno s naším tématem nesouvisí. Pokud ale přidáme příponu "anca", pak dostáváme slovo "calanca" = strmý svah. 

Takže "Calanques" je národní park, jehož charakteristickým rysem jsou zátoky se strmými svahy. Název neřeší geologický původ okolních skal, jen označení pro prudké srázy. Dodejme, že u Marseille se setkáme především s vápencem z období křídy. 

Skály u moře jsou prvním z několika pásem, která tvoří národní park. Zdejší vápenec je kompaktní, tvrdý, obsahuje velké množství fosilií. Nejvyšší horou v pobřežním pásmu je Mont Puget (563 m.n.m.) Moře do pevniny proniká velkým množstvím úzkých zálivů, podle nichž celý národní park dostal jméno Calanques. Území je protkáno nesmírně hustou sítí turistických cest. 

Směrem na sever, tedy do vnitrozemí následuje menší sníženina nebo chcete-li průsmyk Vallon de la Gineste, jímž vede silnice mezi Marseille a Cassis. Znalce krasu nepřekvapí, že průsmyk je bezvodý a je slepým údolím s relativně plochým dnem. 

Dále směrem na sever se zvedá další hřeben s nejvyšší horou Mont Carpiagne (646 m.n.m.), který je vojenským prostorem. 

Národní park zahrnuje i území východně od Cassis, kde převládá červená barva vápencových skal. 

Do národního parku patří i několik různě rozlehlých ostrovů ve Středozemním moři. Největší a nejvzdálenější od pevniny se jmenuje Riou. 

Jak vlastně Calanques vznikly?

Základem jsou mořské usazeniny staré 80 milionů let z období křídy, tedy z doby, kdy na Zemi vládli dinosauři. Na souš se tyto sedimenty dostaly v době vrásnění před 60 miliony let, ve stejném procesu jako Pyreneje, Provence, Korsika a Sradinie. Jakmile se vápence dostaly na zemský povrch, začaly být erodovány a docházelo ke tvorbě krajiny s povrchovými i podzemními krasovými jevy. 

K tomu se ještě přidalo střídání dob ledových a meziledových. Jak známo, v době ledové je značná část planetární vody vázána v ledovcích, takže klesne hladina světového oceánu. Na pevnině u Středozemního moře rychlá eroze vyhloubila hluboké kaňony, které byly v době meziledové (tedy i dnes) zaplaveny mořskou vodou. A to jsou právě ony úzké zálivy - calanques. 

Poslední fázi vývoje krajiny u Středozemního moře způsobil člověk. Do jeho příchodu horninové podklady byly pokryty větším či menším množstvím humusu, který se stačil přirozeně obnovovat. Lidé ale začali kácet lesy pro potřebu pastvy a stavby lodí. Pak následovala průmyslová revoluce, která spotřebu dřeva ještě zvýšila. Půdu nechráněnou lesními porosty začaly odnášet deště. Nestačila se obnovovat a zůstaly holé skály. Ve skalách kolem Středozemního moře se dnes nedá pěstovat vůbec nic a lidé soustřeďují zemědělství do údolních niv nebo budují terasy nebo se spoléhají na dovoz potravin. 

Dnes je oblast Calanques vyhledávanou oblastí turistiky a horolezectví, ale nedosahuje věhlasu, které má Azurové pobřeží díky možnostem koupání v moři. 

Podle:

Francie - Marseille a Národní park Calanques (cestujlevne.com), 18. 3. 2023

Národní park Calanques | Oficiální stránky (calanques-parcnational.fr), 18. 3. 2023