Zřícenina hradu Andělská Hora

Zříceninu hradu Andělská Hora znají nejpíše všichni řidiči, kteří někdy jeli po silnici I/6 Praha - Karlovy Vary. Ve směru od Prahy poblíž Karlových Varů vystupují strmě do výšky hned tři sopečné kopce, spolu s Andělskou horou ještě Travný (700 m.n.m.) a Bukový (694 m.n.m.) 

Andělská hora je zeměpisně ve Slavkovském lese, ale geologicky patří k okrajovým vulkánům Doupovských hor. 

Vyvřelou horninou, která tvoří místní skálu, převyšující své okolí asi o 100 m, je znělec, který pronikl z podpovrchového lakolitu žulami Karlovarského plutonu nebo i jejich nadložím, které ale je dnes již odneseno erozí. 

Pro vysvětlení dodáváme, že lakolit je podpovrchový tvar, obvykle vypouklý jako bochník, který zaujme vyvřelá hornina při cestě k povrchu, jenže na povrch nestihne dorazit. Pluton je hlubinné těleso velkých rozměrů, jehož tvar zaujme vyvřelá hornina ve velké hloubce. 

Část geologů se přiklání k názoru, že skála na Andělské hoře je erodovaný zbytek přívodní dráhy povrchového vulkánu. 

Skála vysoko vystupující nad své okolí zlákala ve 14. století k založení hradu. Okolnosti jeho vzniku nejsou známy, první zmínka o něm se objevuje r. 1402. Lokalita se nachází na panství hradu Bečov, který patřil rodu pánů z Rýzmburka. Andělská Hora mohla být druhým hradem, který ochraňoval majetky Rýzmburků. Prvním doloženým majitelem Andělské Hory byl Boreš mladší z Rýzmburka, odpůrce krále Václava IV. 

V době předhusitské se majitelé hradu docela často střídali, až stavba připadla královské komoře, protože r. 1415 je tady doložen jako vládce loketský purkrabí Janek Maleřík. 

R. 1430 (nebo i dříve) hrad ukořistil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který se silnou posádkou odtud podnikal výpady do okolí. Dokonce je známo, že pobořil hrad ve Waldsassenu. Před r. 1437 Jakoubek vrací hrad královské komoře a císař Zikmund jej zapisuje jako celé Loketsko svému kancléři Kašparu Šlikovi. Když Kašpar r. 1449 umírá, vládne na Andělské Hoře jeho bratr Matyáš. Šlikům se připisuje výstavba obytné čtyřhranné věže na nejvyšším místě skály. 

Vzhledem k tomu, že Andělská Hora stála přímo nad cestou, která spojovala Prahu a Karlovy Vary, donutil král Jiří z Poděbrad rod Šliků k tomu, aby mu hrad vydali. Sám jej pak připsal nejdříve Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka, pak svému synovi a nakonec královskému komorníku Janovi ze Štampachu. 

Když vypukla válka Jiřího z Poděbrad proti Jednotě zelenohorské, zmocnil se hradu míšeňský purkrabí Jindřich II. z Plavna. Jiří se musel spojit se saskými knížaty, kteří Jindřicha zajali a král se dostal ke svému majetku zpět, i když i o hrad musel svést boj. 

Po nástupu Vladislava II. se o hrad jako o rodový majetek přihlásil Jindřich III. z Plavna - a dostal jej, dokonce i s Bečovem. Jistě si spravil chuť, protože v Sasku v okolí Plavna (Plauen) o všechny majetky přišel. R. 1496 Bečov prodává, a tak se Andělská Hora stává střediskem plavenského panství. To už od 80. let existuje pod hradem Jindřichem založená ves Andělská Hora. 

Jindřich III. s obrovským vynaložením peněz a úsilí hrad v duchu pozdní gotiky přestavěl a když r. 1519 umírá, nechává svému synovi Jindřichu IV. nejen hrad, ale také dluhy. Nicméně Jindřich byl oblíben u císaře Ferdinanda I. Habsburského, zastával u něj funkci nejvyššího kancléře Království českého od r. 1542 do své smrti r. 1554. Za svůj život rozšířil rodové državy o knížectví anhaltské, Geru v Sasku a panství Litomyšl. Na Andělské Hoře vybudoval na východní straně dvoupatrový renesanční palác. 

Z dalších majitelů stojí za zmínku Linhart Colonna z Felsu, příslušník české větve šlechtického rodu pocházejícího z Tyrolska. Tento muž byl jedním z největších organizátorů stavovského povstání v l. 1618-20. Nejdříve se roku 1617 na zemském sněmu postavil proti přijetí arciknížete Ferdinanda za českého krále, pak se r. 1918 zúčastnil defenestrace místodržících a byl jmenován nejvyšším maršálkem stavovského vojska. Zemřel na následky zranění po bitvě s Buquovskými a Dampierrovými vojsky r. 1619 u rakouského Sinzendorfu. Kdyby se tak nestalo, pravděpodobně by byl jedním z popravených na Staroměstském náměstí. Kašpar, jeho syn z prvního manželství, sice majetek převzal, ale protože se na jeho otce nařízení o konfiskaci, musel prchnout z Čech a stal se vojákem ve švédských službách. 

Švédi r. 1635 Andělskou Horu vydrancovali, byla ale ještě r. 1681 obyvatelná. Definitivně zničena byla až r. 1718. To už ale dávno neplnila úlohu střediska panství, která přešla na zámek Kysibel. Majtelem byl od r. 1622 rod Černínů z Chudenic. Jako majitelé se pak objevují Hartigové a pak až do r. 1945 Černínové. Hrabě Jaromír Černín z Chudenic nechal r. 1899 ke hradu vybudovat nové schodiště od severní strany obce. R. 1945 hrad připadl československému státu. 

Zřícenina dnes zaujímá vrcholové partie znělcového kopce. Z původního rýzmburského hradu se nedochovalo vůbec nic. Zbytky hranolové obytné věže pocházejí pravděpodobně až ze 30. let 15. století, tedy z doby přestavby za Šliků. Zbylá část zříceniny pochází z doby přestavby za pánů z Plavna. V této době měl hrad podobu elipsy o velikosti os 40 m a 80 m s věžovým palácem uprostřed. Na západě areálu byla postavena ještě jedna budova pravoúhlého půdorysu, z níž se zachovaly zdi do výšky I. patra. 

Hrad na severozápadní straně disponoval předhradím trojúhelníkového půdorysu s rozměry 30 m, 50 m a 50 m, jehož severní strana byla chráněna srázem a dřevěnou palisádou. Vstup do hradu byl upraven přes dvě brány. Vnější fortifikace je celkem dobře zachovaná, z vnitřní brány zbyly jen obvodové zdi. Za branou byla ve skále vytesaná cisterna. 

V polovině 16. století byl na hradě postaven renesanční obytný palác, který se zachoval jen do výše I. patra. 

Vrcholová část hradu je pohledově znehodnocena instalací antén vysílače. 

Z hradu se otevírá překrásný kruhový rozhled na obec, Slavkovský les, Doupovské hory a Krušné hory. 

Zřícenina je volně přístupná po celý rok. 

Janoška, M. (2013): Sopky a sopečné vrchy České republiky, Academia Praha, s. 44

Bělohlávek, M. a kol. (1985): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV., Západní Čechy, Svoboda Praha, s. 23