Pomník Františka Palackého v Praze

V Praze na Palackého náměstí je největším sochařským dílem secesní pomník Františka Palackého, práce profesora Františka Suchardy (1866 – 1916) a architekta Aloise Dryáka.

Na konci 80. let 19. století Pražané hodlali vybudovat tři pomníky: sv. Václavu, Janu Husovi a Františku Palackému. Posledně uvedeného chtěli umístit na Karlovo náměstí a soutěž na jeho podobu vyhlásili r. 1897. Nejúspěšnější v ní byly dvě dvojice Sucharda s Dryákem a vedle nich Ladislav Šaloun s Aloisem Dlabačem. Roku 1901 byli umělci vyzváni k užší soutěži, ale již r. 1898 byl k soše položen základní kámen. Stalo se tak 19. června, v den stých nedožitých Palackého narozenin. Tehdy Pražané na počest slavného historika uspořádali mohutný průvod se 144 prapory a 14 kapelami, který na místo kráčel celé dvě hodiny.

Jenže k odhalení pomníku uplynulo ještě dlouhých 14 let.

R. 1901 zasedla porota, v níž měli hlavní slovo malíř Hynais, sochař Fr. Hergesel a C. Klouček. Za vítěze prohlásila Suchardu s Dryákem. Roku 1904 sochař podepsal smlouvu, v níž se na jeho návrh objevila klauzule o tom, že má vyhotovit model v měřítku 1 : 1. Když maketa spočinula na místě, ukázalo se, že umístění není příliš šťastné. Autor i někteří další umělci navrhovali změnu umístění před Rudolfinum. Architekt Dryák dokonce vypracoval umístění na jiném místě Karlova náměstí, nicméně městská rada trvala na původním zadání.

Sucharda s pozdější pomocí Josefa Mařatky pak na pomníku pracoval 6 let. Chtěl vyslovit význam Palackého pro náš národní život a „sklonit se v úctě před bohatým ovocem jeho setby a ozářit konečně věčnou stráž jeho příkladu“. I proto je sedící postava zhotovena z hrubozrnné žuly, architektura z jemnozrnné žuly. Skupiny, které Palackého obklopují, Sucharda zhotovil z bronzu. Netypickým protikladem kamene a kovu a rozporuplným pojetím postav z těchto materiálů si umělec vysloužil kritiku.

Kompozice rozvedená do šíře měla hlubokou symboliku. Netvor vlevo se snaží zardousit své oběti, což má ukázat na útisk národa, vpravo lid setřásá pouta a vzhlíží k budoucnosti – to je zpodobnění národního obrození. Ležící akt má být symbolem pro Bílou horu. Palacký naslouchá géniu historie a „hlasům dějin“. Letící sochy Geniů mají být zpodobněním politiky a horní skupina se ženskou figurou Fámou je zosobněnou pověstí.

Pomník udivuje svými rozměry a hmotností použitých kusů. Základy do hloubky 4 metry vyplnilo 315 metrů krychlových betonu. Kovové součásti mají hmotnost 25,5 tuny. Sucharda nechal do Prahy na 55 vagonech dovézt z lomu na Požárech v Posázaví celkem 243 metrů krychlových žuly, vlastní postava sestává z 12 kusů, některé z nich musely od nádraží přivézt až šestispřežné povozy. Za práci tehdy město zaplatilo 525 000 K, což bylo oproti rozpočtu o 37 700 K méně.

Autoři dílo dokončili r. 1912.

Za II. světové války byl pomník roku 1942 rozebrán. Sochy chtěli okupanti zničit, ale ty už byly mezitím ukryty u správce Obecního dvora Břetislava Zemana na Invalidovně v plevelu

V l. 1947-50 byl pomník znovu instalován a obnoven.

Podle: