Budova Elektrických podniků v Praze-Holešovicích

Historie pražských Elektrických podniků začíná roku 1898, kdy město Praha kupuje od jedné belgické akciové společnosti koňskou pouliční dráhu. Už tehdy bylo zřejmé, že nově založená městská společnost bude potřebovat novou správní budovu. Úředníci pracovali mimo jiné na Staroměstské radnici, ve Staroměstské tržnici, později i jinde.

Tři dny před podepsáním smlouvy sbor obecních starších schválil, že celá síť koňských drah v Praze se přemění na elektrické tramvaje. Podařilo se to za 4 roky (kromě úseku na Karlově mostě). 

Hned po I. světové válce Elektrické podniky dostaly širší úkoly. Spravovaly nejen tramvajovou síť, ale také elektrárny, které zásobovaly proudem Prahu a okolí. Předměstské elektrárny tehdy stály na Smíchově, Vinohradech, Žižkově, v Karlíně a Košířích. Ve 20. letech jednotlivé úřadovny podniku sídlily v 18 budovách po celém městě. Situace stala neúnosnou a usilovně se hledala lokalita pro stavbu nové budovy.

Nakonec podnik koupil objekty bývalé továrny bratří Bohmů a pozemky na holešovickém předpolí Hlávkova mostu. V závěru roku 1926 byl z několika návrhů vybrán projekt funkcionalistické budovy architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže. Slavnostní zahájení stavby se zúčastnil tehdejší primátor JUDr. Josef Baxa. Stavba proběhla v letech 1930-35. 

Pro stavbu byla použita do té doby ještě ne příliš často užívaná železobetonová konstrukce. Budova má podobu několika samostatně stojících hranolů. Hlavní šestipatrový objekt má půdorys do tvaru písmene T, ostatní jsou nižší. Hlavní loď měří na délku 45 m, celá budova je dlouhá 110 m, její šířka dosahuje až 78,6 m, výšku měřenou od podlahy II. suterénu na střechu 6. patra 31 m. 

Velkorysému řešení odpovídalo i technické vybavení, které bylo na špičkové úrovni doby. V interiéru byly dvě dvorany, jedna sloužila pro odbavování zákazníků elektrických drah, druhá pro klienty přicházející se záležitostí zásobování elektřinou. Projektanti museli splnit požadavek objednatele, všichni zákazníci byli obsluhováni v přízemí. Ke dvoranám přiléhaly úřadovny, v nichž bylo připraveno celkem 1045 pracovních stolů. To se ukázalo jako naddimenzovaný počet, takže část prostor nové budovy využívala i holešovická pobočka magistrátu.

Budova nebyla zdaleka koncipována jako úřední kolos. 

Byl tady také velký sál pro 1000 osob s pódiem a galerií a přednáškový sál pro 72 sedících a 30 stojících osob. Existovaly tady dílny pri jemnou mechaniku, pro opravy a cejchování elektroměrů, místnosti pro měření žárovek, poradna pro zákazníky s informacemi o možnostech osvětlení, sklady, archivy, transformační stanice, telefonní ústředně a výtahy. Jeden z nich, páternoster, funguje dodnes.Firma měla v budově úřadovny vlastní nemocenské pojišťovny s ordinacemi lékařů. Samozřejmostí byly kuchyňky, jídelna, restaurace a klubovny. Naprosto unikátní prostory se nacházely v prvním suterénu severozápadní části budovy - lázně. A ne ledajaké. Bylo v nich umístěno 28 van, z toho 23 mělo přívod vody s oxidem uhličitým, 5 speciálních kabin s bahenními koupelemi, solárium. Provoz lázní vedli lékaři a odborný personál. 

V budově se také školili budoucí zaměstnanci, například řidiči tramvají.

Sochu T. G. Masaryka v zasedací síni správní rady vytvořil Josef Kotyza, venkovní sochy před vchodem symbolizující elektrárny a elektrické dráhy jsou dílem Jiřího Ducháčka. 

Po slavnostním otevření budovy r. 1935 následoval den otevřených dveří. Na prohlídku budovy zavítalo 10 000 zájemců. 

Později byl podnik rozdělen na část spravující tramvaje a část spravující elektrárny. V budově pak sídlil Dopravní podník hlavního města Prahy. Ten samozřejmě kromě tramvají obhospodařoval i trolejbusy, autobusy a později i metro. 

Interiéry budovy byly v době socialismu změněny, hlavně vzhledem k narůstajícímu počtu zaměstnanců. Kanceláře i haly podnik nechával rozdělit na menší prostory. 

Rekonstrukce proběhla r. 2018. Budova tehdy byla odstrojena až na "kostru". Zcela nové jsou vnější obklady.

V době tvorby tohoto příspěvku budovu vlastnila společnost CTI. 

Podle:

Hrubeš, J., Hrubešová, E. (2000): Pražské domy vyprávějí...VI., Academia Praha, str. 18