Barrandova skála

Nad Strakonickou silnicí a nad železniční tratí ve směru k Berounu se v Praze zvedá mohutná Barrandova skála. Je významným geologickým profilem, krajinnou dominantou a současně připomínkou působení jednoho z nejvýznamnějších přírodovědců všech dob na našem území. 

Skálu budují intenzivně zvrásněné deskovité vápence lochkovského souvrství (nejnižší devon). Jsou tmavě šedé, jemně zrnité, s tenkými vrstvičkami vápnitých břidlic a hojnými shluky tmavých rohovců. Jejich hlavním složením je křemen zbarvený tmavě organickými látkami. 

V jižní části skály jsou vyvinuty polohy usazenin - brekcií, což jsou úlomky jemnozrnných vápenců tmelených hrubší zrnitou základní hmotou. 

Barrandova skála je pozoruhodná složitým zvrásněním vrstev. Dole jsou uloženy kosořské vápence, nahoře kotýské vápence, v nichž chybí břidličné vložky. Nejzajímavější vrásy najdeme zhruba uprostřed profilu. Jsou tu všechny "učebnicové" typy včetně klikatých, překocených vrás a drobných vrásových přesmyků. Struktura je geologicky stará, vznikla při variském vrásnění. 

Skála je přirozeného původu jen v nejvyšší poloze, ve většině profilu ji odlámali francouzští vojáci při stavbě silnice r. 1742 a pak budovatelé železniční trati r. 1862. 

Na místě je otázka, proč jsou na některých místech na Zemi vápence masívní a někde tvoří vrstvy. Na Barrandově skále jedna vrstva odpovídá intervalu 17 000 - 20 000 let sedimentace.

Odpověď není jednoznačná. Jen je jisté, že po určitou dobu se mořském dně neměnily podmínky ukládání materiálu, který přicházel z pevniny. Převládalo patrně po oněch 17 - 20 tis. let stejné klima. Ale proč se v nepravidelných intervalech podmínky ukládání vrstev měnily, to geologové s jistotou nevědí. Někteří střídání podnebných vlivů připisují cyklům, v nichž se "kýve" zemská osa, která mění svůj sklon a tento cyklus trvá zmíněných 17 - 20 tis. let. 

Ani na druhou otázku zvídavých návštěvníků s určitostí neodpovíme. Jak je možné, že zrovna tady, na Barrandově skále, jsou vrstvy tak silně zvrásněny a třeba jen "kousek" vedle na Klonku u Suchomast vrstvy nemají zvrásnění takřka žádné?

Příčinou je nejspíše různá odolnost vrstev vůči horotvornému tlaku při variském vrásnění. Vrstvy na Barrandově skále se při horotvorném tlaku chovaly jako plastelína. Existuje ale i teorie, že Barrandova skála je ukázkou synsedimentárního zvrásnění, které proběhlo mimo tektogenezi (tj. mimo "běžné" vrásnění) vlivem nestability mořského dna. 

Tak si vyberte. 

Na skálu r. 1884, tedy jeden rok po Barrandově úmrtí, nechal Přírodovědecký sbor Musea Království českého (dnes Národní muzeum) instalovat mohutnou pamětní desku s nápisem BARRANDE. Vyrobila ji a 300 zlatými sponzorovala První českomoravská továrna v Libni. Celková hodnota byla 572 zlatých. Peníze se vybraly hlavně mezi geology v USA. Největší osobní zásluha na umístění patří geologu Antonínu Fričovi (1832-1913).

Deska má být mj. poděkováním za práci Joachimu Barrandovi, který během svého života v Praze a jejím jihozápadním okolí s pomocí dělníků v lomech a na stavbách shromáždil 300 000 zkamenělin a v závěti je odkázal muzeu. O svém bádání napsal jedno z nejrozsáhlejších vědeckých děl na světě, 22svazkový Silurský systém středních Čech (Système silurien du centre de la Bohême).

Litinová deska 5 metrů dlouhá, 1,5 m vysoká, o hmotnosti 0,8 tuny, při instalaci měla patrně modrou barvu se zlatým písmem. Podklad ale časem zezelenal. Roku 2025 byla deska odborně zrestaurována. Přitom se mj. zjistilo, že korozí ztratila 50 % své hmotnosti a z tloušťky 15 - 17 mm ztratila 7 mm. Je umístěna ve výšce 26 m. Je opět modrá, písmo je natřeno opravdovým 24 karátovým zlatem. 

Díky geologickému významu se Barrandova skála stala de facto jedním z nejstarších geologických chráněných území u nás – v roce 1884 postoupil majitel Maxmilián Herget své pozemky do služebnosti Národního muzea s cílem zajistit ochranu území. 

Z první poloviny 20. století pochází většina zástavby nad horní hranou skal. Byly tady vystavěny tzv. Barrandovské terasy (Václav M. Havel, r. 1929), filmové ateliéry a rodinné domky. 

V roce 1930 pod Barrandovskými terasami vznikla tehdy nejmodernější plovárna v Evropě. Bazén měl délku 50 m a byl vybaven skokanskou věží. Plovárna mohla pojmout až 4 000 návštěvníků. 

Další zajímavé útvary najdeme při silnici směrem dál na sever. Jdeme ke stále mladším polohám spodního devonu. Ve starých lomech a v lomu u kapličky vystupují pod barrandovskými terasami vápence dvorecko-prokopské stupně prag. V kontrastu s Barrandovskou skálou nemají žádné zvrásnění. Mocnost těchto vápenců je až 150 m. 

Kaplička byla původně postavena jako sklad střelného prachu francouzských vojsk r. 1742. Později sloužila dělníkům v lomech jako skladiště materiálu. Na kapličku byla upravena až v roce 1847 po neštěstí v lomu dcerou majitele lomů Marií Hergetovou. Je zasvěcena Panně Marii Bolestné.

Na severním okraji lomu u kapličky se nachází větší výklenek - dutina vzniklá uměle činností paleontologů. Dobývaly se zde žlutavě zvětralé rozpadavé partie (tzv. bílé vrstvy), které vznikly hloubkovým zvětráváním vápenců. Tyto polohy poskytly  ve 20. a 30. letech 20. století faunu, která zahrnovala přes 200 druhů zkamenělin. Sběratelé ji získávali převážně plavením na sítech. Při těchto sběrech vynikl ing. František Hanuš, jehož sbírka je uložena v Národním muzeu v Praze. Podobný materiál vytěžili pracovníci Českého geologického ústavu v Praze z menší krasové dutiny jižněji ve stěně lomu v roce 1966.

Ještě kousek dál se skála opět těsně přibližuje k silnici. Toto místo u sjezdu z Barrandovského mostu je odkryvem hranice mezi pražským souvrstvím a zlíchovským souvrstvím (obě jsou ze spodního devonu). Vrstvy se tady uklánějí šikmo k severu. Na profilu zleva nejdříve vystupují nejvyšší polohy dvorecko-prokopských vápenců pražského souvrství. Jsou ve směru doprava střídány spodní polohou zlíchovského souvrství. 

Dvorecko-prokopské vápence jsou v tomto místě paleontologicky velmi chudé. Jsou deskovité, šedé, s vložkami břidlic a nedokonale vyvinutými rohovci. Jsou v nich chodbičky červů vrtajících v bývalém mořském dnu (ichnofosilie)

Střed profilu tvoří vápence zlíchovského souvrství. Jsou typické hojnými rohovci a četnými strukturami vzniklými při podmořských skluzech. Mocnost vrstev je asi 1,4 m. 

Vpravo na ně nasedá 8 m mocná lavice nevytříděných vápenců a brekcií, v nichž se nacházejí zbytky mořské fauny, zejména lilijic. Je známa jako "korálový obzor od kapličky". Tato vrstva dokládá katastrofický transport materiálu z periférie „korálového“ útesu z mělčiny do hlubšího moře. Místo jako první popsal r. 1917 již jako student pozdější významný český geolog Radim Kettner. 

Část lokality byla výrazně narušena výstavbou Barrandovského mostu. Přímo pod ním vystupují zřetelně na povrch zlíchovské vápence, nejmladší horniny v celém popisovaném území. 

Skály si můžeme prohlížet zejména ze silnice. Vstup je dovolen také do lomu s bývalým koupalištěm, jehož sláva již dávno zapadla a trosky jsou předmětem zájmu sprejerů. 

Velká část území je pokryta ochranářsky nehodnotnou dřevinnou vegetací, především akátem, borovicí černou a dále křovinami i invazními druhy. Jen na části území se zachovaly hodnotné fragmenty teplomilných skalních a suchých trávníků s přírodovědně zajímavými plochami kavylů. Mezi nejvýznamnější druhy cévnatých rostlin patří záraza alsaská, devaterník šedý a koniklec luční.

Barrandova skála a okolí je přírodovědně jedním z nejhodnotnějších území ve střední Evropě. Její estetické vnímání ale při návštěvě budete mít silně narušené hlukem z dálnice i železnice, z nepořádku, který tady způsobují bezdomovci, z výsadby nevhodných dřevin a z pocitu bezmoci nad zdevastovaným koupalištěm. 

Podle:

Informační tabule u lokality, září 2025

Chlupáč, I. (1999): Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí, Academia Praha, s.153

Barrandovské skály opět zdobí pamětní deska s nápisem BARRANDE - Novinky, 13. 6. 2025

Maloplošná zvláště chráněná území, 14. 9. 2025