Vápenec a kras

Popis

Vápenec je jemnozrnná až celistvá usazená (sedimentární) hornina. Složen je převážně z nerostu kalcitu (někdy též z aragonitu). Kalcit a aragonit jsou téhož chemického složení (CaCO3, uhličitan vápenatý), krystalují ale každý v jiné soustavě, kalcit je v přírodě mnohem častější.

Určitou část vápence tvoří příměsi. Mohou jimi být dolomit, siderit, křemen a další nerosty, z hornin pak může tvořit vápenec směsi např. s jíly. Podle toho pak se odvíjí barva vápence. Zatímco vápenec bez příměsí je bílý (kalcit bez příměsí je dokonce průhledný), pak některé minerály zbarvují vápenec do žluta až červena (podle oxidů železa), do černa (s oxidy manganu nebo stopami půd) atd. Vápencem často probíhají křemenné žíly nápadně odlišného, většinou světlejšího zbarvení než okolní hornina. 

Naopak některé horniny mají často vysoký obsah minerálů, které tvoří i vápenec. Jsou to opuky, slíny, slínovce a vápnité pískovce - jak známo, jedná se opět o usazeniny. Například směsi jílu a vápence se nazývají podle obsahu jednotlivých složek vápence - jílovité vápence - vápnité jílovce a jílovce. Horniny s vápníkem (karbonátové horniny) jsou ale i součástí přeměněných hornin i vyvřelin jako součást celkového geologického oběhu prvků v Zemi. 

Nyní k otázce, jak vápence v přírodě vznikají

První způsob je vznik biochemickou cestou.

Děje se tak u organismů na korálových útesech. Všech 6000 druhů korálů žije přisedle v rozsáhlých koloniích. Mohou to být živočichové - koráli žijící uvnitř korálové trubičky. Tito koráli jsou stromově se větvící. To je jejich způsob vegetativního rozmnožování. Množí se ale také pohlavně. Samci i samice v jeden okamžik vypustí své pohlavní buňky - vajíčka i spermie - do vody, kde dojde jejich spojení a vzniku embryí, zárodků nových korálů. Většinu z nich sežerou ryby a jiní mořští živočichové, ale část přežije a založí novou korálovou kolonii.  A pak ke korálům řadíme i rostliny - stromatolity, které žijí na svých vlastních výměšcích a tvoří kulovité struktury. Ale co mají společného s vápencem? Koráli pohlcují z vody oxid uhličitý a vylučují uhličitan vápenatý na tvorbu svých vnějších schránek. Z nich se pak během geologicky měřitelné doby tvoří vápencový korálový útes, který se při horotvorných procesech může dostat nad mořskou hladinu a na pevnině tvoří ložisko vápence (např. Zlatý kůň je bývalým útesem). 

Druhý proces je biomechanický. 

Na začátku je vápník ve schránkách nebo v kostech drobných i velkých živočichů (počínaje mikroskopickými organismy) nebo i součást těl rostlin. Všimněme si - koráli CaCO3 vyrábějí, organismy z tohoto odstavce už jej v těle mají. Po jejich odumření se uhličitan vápenatý, základ vápence, hromadí jako drobnozrnná hmota nebo jako hmota obsahující zkameněliny, někdy i velkých rozměrů. Pro vápence vzniklé biomechanicky se často užívá název vápence organogenní nebo též organodetritické. 

A ještě jedna poznámka. Koráli jsou v současné době jediné organismy, které jsou schopné likvidovat ze vzduchu nadbytek skleníkového plynu CO2 a úspěšně ho využít ke svému růstu. Je proto velmi nerozumné znečišťovat moře, protože ve špinavé vodě koráli nerostou a hynou. 

Vraťme se k vápenci. 

Zatím můžete mít dojem, že obvykle se vápenec utváří v moři. Není to zcela pravda, protože vápenec může vznikat srážením z pevninských vod. Budeme hovořit o třetím procesu - vznik vápenců chemogenní cestou. Pokud pramen obsahuje dostatečné množství vápence, kterým se nasytil v podzemí, pak na povrchu na kaskádách  se vápenec sráží. Z Turecka známe tento způsob vzniku vápence z místa zvaného Pamukkale, u Berouna pak v Císařské rokli nebo v Údolí děsu. Vápenec vzniklý srážením pevninských vod se označuje jako travertin, vápenec vzniklý srážením vod teplejších než 30°C se nazývá vřídlovec (je znám např. z Karlových Varů). Pokud se vápenec z pramene vysrážel na drobných zrncích jiného materiálu, označuje se jako hrachovec

A konečně - podle čtvrtého způsobu vzniku rozeznáváme vápence klastické. Vznikají ze starších úlomků vápenců různě velkých, od drobné drti po větší kusy, v moři i sladkovodní. 

Geologové mnohdy mají potíže určit původ vápenců a praxe to často ani nevyžaduje, často vápence vznikly dvěma nebo i třemi způsoby najednou, takže se od výše uvedené petrologické klasifikace upouští a vápence se dělí jinak. Viz níže. 

Na zemském povrchu známe víc hornin "vápencového" složení. Říkáme jim karbonátové horniny. Zařadíme sem i dolomit, který má v hornině kromě CaCO3 některé molekuly vzorce MgCO3, tedy má určité procento hořčíku. Pokud slovem dolomit označíme nerost , pak se pro něj užije vzorec CaMg (CO3)2 - podvojný uhličitan vápenato-hořečnatý.  Pokud dolomitem myslíme horninu, pak se tímto slovem označuje hornina s více než 50 % obsahem karbonátů (hornin s vápníkem), kde je nerost dolomit převládající složkou. 

Pokud někde v přírodě najdeme velmi čistý, ale nedostatečně zpevněný, drobivý a pórovitý vápenec, pak jej obvykle označíme slovem křída. Nepleťte prosím se školní křídou, která bývá vyrobena z kaolinu nebo s geologickým obdobím z druhohor (podle označování od r. 2013 mezozoikum), které se také jmenuje křída.

Pokud se horniny vápencového složení dostanou horotvornými pochody do velkých hloubek, pak se vápenec vlivem vysokých tlaků a teplot mění na metamorfovanou (přeměněnou) horninu - krystalický vápenec nebo mramor. S tímto názvem je to poněkud složité, protože pod označením mramor často vídáme například v památkových objektech nebo v prodejnách stavebnin krásné kousky vápenců, tedy nepřeměněných hornin. V technice se slovem mramor označují kusy karbonátových hornin, které jsou dobře opracovatelné a leštitelné. Ložisek opravdových krásných mramorů (přeměněných vápenců) je poměrně málo. Jedno z nich se nachází v Apeninách mezi městy Carrara a Minucciano (Itálie). 

Pokud se vápenec vlivem horotvorných procesů dostane do obrovských hloubek, pak se taví a stává se součástí magmatu. 

Pokud je vápenec nebo dolomit v krajině převládající hornina geologického podloží, má podstatný význam pro její tvářnost. Zde vystupuje do popředí jedna z důležitých vlastností karbonátových hornin, kterou jsme zatím nezmínili - částečná propustnost a rozpustnost. Ač podobná slova, mají v krajině různý dopad. 

Karbonátové horniny jsou částečně propustné. Dešťová voda jimi bez většího odporu protéká do nižších hloubek, nestéká po povrchu a nezpůsobuje výraznou plošnou erozi. Nápadné je to zvláště u říčních údolí, která v oblastech bez vápenců mají obvykle v příčném řezu tvar písmene V se šikmými bočními svahy. V oblastech s vápenci mají údolí boční svahy svislé až převislé, protože je vodní eroze neučinila šikmými. Až někdy půjdete vápencovým kaňonem, třeba v Českém krasu mezi Berounem a Srbskem, tohoto nápadného jevu si nemůžete nevšimnout. V rakouských a italských Dolomitech (teď toto slovo používáme pro označení pohoří) nevznikly erozí hory se šikmými svahy, ale rozsáhlé oblasti se skalními dolomitovými věžemi. Princip vzniku je v zásadě podobný jako v Českém krasu.

Karbonátové horniny jsou částečně rozpustné. Dešťová voda se na zásaditém povrchu karbonátových hornin chová jako slabá kyselina uhličitá. A ona kyselinou uhličitou H2CO3 opravdu je, protože ze vzduchu přibrala atmosférický oxid uhličitý. 

Chemická reakce popisující vznik slabé kyseliny uhličité: H2O + CO2   →  H2CO3.

Kyselina uhličitá na povrchu horniny reaguje takto: H2CO3 + CaCO3    →  Ca (HCO3)2, vzniká tedy hydrogenuhličitan vápenatý, který se rozpustí v nadbytečné vodě. Na vhodném místě proběhne zpětná reakce a hydrogenuhličitan vápenatý se mění na uhličitan vápenatý, který se z vody vysráží. Pokud k tomuto vysrážení dojde na povrchu, mohou vznikat např. travertinové kaskády (viz výše). Pokud je tomu tak v podzemí, vysrážením vznikají např. krápníky. 

Obě základní vlastnosti vápenců a dalších karbonátových hornin - částečná propustnost a rozpustnost - mají vliv na zcela odlišnou tvář krajiny od nekarbonátového okolí, dokonce tak velkou, že si vysloužila u geologů, u geografů i u laické veřejnosti speciální pojmenování - kras

Pojďme se podrobněji podívat na krasové jevy. Některé jsme zpracovali jako samostatná hesla. 

Nejdříve probereme primární krasové jevy, které vznikají převážně mechanickým působením srážkové vody na povrch horniny. Chemické působení slabé kyseliny uhličité ale tady také hraje roli. 

Škrapy jsou ostrohranné vhloubené útvary na povrchu krasové horniny.

Závrt je prohlubeň, sníženina (deprese) kónického tvaru, nejčastěji připomínající nálevku nebo mísu.

Uvala je krasová prohlubeň, deprese vzniklá postupným spojením několika závrtů

Polje je plošně rozsáhlá krasová sníženina, obvykle s rovným dnem a příkrými svahy, často i svislými stěnami.

Krasová kapsa je chemicky a mechanicky rozrušená část vápenců, která byla druhotně zanesena sedimenty. K tomto pojmu si vyhledejte např. výklad hesla Lom Seč v Rudici, zvláště pak v odstavci V prvohorách v devonu...

Ponor je místo, kde vodní tok, původně povrchový, vtéká do podzemí. 

Slepé údolí je vyhloubeno vodním tokem, který se na hranici krasového území "ztrácí" v ponoru  a pokračuje podzemní cestou. Údolí dále nepokračuje a ponor zvládá pobrat všechnu vodu do podzemí i za povodní. 

Poloslepé údolí je také vyhloubeno vodním tokem, který se na hranici krasového území "ztrácí" v ponoru  a pokračuje podzemní cestou. Údolí ale dále pokračuje a za povodní jím teče voda, kterou nestihl pobrat ponor.

Jeskyně je podzemní dutina, která vznikla přirozenou cestou, nejčastěji mechanickou a chemickou vodní erozí vápenců. Připouštíme ale, že tato definice je značně nepřesná, neboť nezahrnuje jeskyně umělé a jeskyně v nevápencových horninách. Velké prostory v jeskyních se nazývají dómy

Krasové jezero tvoří přirozeně zadržená voda na toku v karbonátových horninách  v podzemí nebo na povrchu. Hráz jezera může být tvořena například vysráženým travertinem nebo jinou překážkou v plynulém toku. 

Propasti jsou vhloubené tvary krasového povrchu, které mohou vzniknout nejrůznějšími způsoby, obvykle propadnutím stropu jeskyně. U propastí vertikální rozměr výrazně převyšuje horizontální rozměry. 

Vývěr nebo vyvěračka je místo, kde se voda tekoucí podzemními krasovými prostorami dostává na povrch. 

Pojďme probrat sekundární krasové jevy, které vznikají vysrážením vápence z vody a jeho návratem do pevného skupenství. 

Sintr je vápencový povlak stěn jeskyní. 

Pizolit, koralit, růžice jsou různé druhy a tvary vysráženého vápence na stěnách a stropech jeskyní. U některých nelze spolehlivě vysvětlit schéma vzniku. Viz fotogalerie. 

Krápník je podlouhlý výrůstek vyskytující se na stropech a dnech podzemních prostor. Jeho délka je obvykle větší než šířka.

Cicvár je kulovité vápnité těleso ve spraši. Může mít miniaturní až decimetrové rozměry. Vyskytuje se ve spraších krasových i nekrasových oblastí, ale přítomnost vápence (původně rozptýleného ve spraši) je podmínkou existence tohoto jevu. Viz fotogalerie.  

K sekundárním krasovým jevům také patří vznik travertinu, jak jsme popsali výše. 

Ve vysokohorských oblastech má kras navíc poněkud jiné vlastnosti. Chemické a mechanické procesy krasovění zde probíhají odlišně než v níže položených oblastech. Kromě vodní eroze a působení vodního roztoku kyseliny uhličité zde působí střídání teplot kolem 0°C a mrazové zvětrávání. V některých jeskyních se kromě obvyklé krápníkové výzdoby vyskytují i ledové krápníky. 

V tropických vlhkých oblastech probíhá proces krasovění vápenců zcela jinak než v mírných šířkách. Při panujících vysokých teplotách a dostatku srážek vápenec zvětrává mnohem rychleji a krajina po nerovnoměrném intenzívním zvětrávání má ráz izolovaných skalních věží, kuželů nebo homolí, které se nazývají mogoty. Vznik si klidně můžeme představit jako postupné prohlubování a zvětšování depresí mezi škrapy. V mogotech je častý výskyt jeskyní. Ve sníženinách mezi mogoty může být pevnina, jezero nebo moře. Tyto krasové krajiny jsou známy z jižní Číny, z Vietnamu nebo z Kuby. I v Česku máme mogoty z doby třetihor. Kras u Hranic (s Hranickou propastí) je pozůstatkem mogotu, který byl ale později "pohřben" sedimenty z mořské záplavy.  

Krasové krajiny se dělí podle toho, které se v nich vyskytují krasové jevy. 

Holokarst (úplný kras) je krajina, v níž jsou plně vyvinuty všechny krasové jevy. Obvykle se za něj považují jen krasové krajiny ve Slovinsku a v Chorvatsku. 

Mezokarst (neúplný kras) je krajina, v níž alespoň jeden krasový jev není vyvinut. Krasové krajiny kromě slovinských a chorvatských považujeme ze neúplný kras.  

Dodejme, že krasové útvary se mohou vyskytovat i v nekarbonátových horninách. Literatura uvádí výskyt krasu v halitu (soli), v sádrovci, ve spraši, v pískovci atd. To jsou usazeniny. Způsob vzniku je opět erozí tekoucí vody, chemické působení přistupuje tehdy, pokud je v hornině alespoň částečně přimísen karbonát. 

Jeskyně se někdy vyskytují i ve vyvřelých a přeměněných horninách. Jedná buď o tektonické pukliny nebo o dutiny v magmatických proudech. A samozřejmě - jeskyně se vyskytují i v ledovcích. 

V předchozím výkladu jsme záměrně vynechali jeskyně umělé. 

Vápence a další karbonátové horniny nalézají velmi široké uplatnění a využití. Jejich spotřeba je celosvětově obrovská, ale současně obrovské jsou i jejich zásoby. Pokud například vezmeme v úvahu současnou roční spotřebu vápenců v ČR a jejich evidované zásoby na ložiscích, vychází, že nám stačí na 500 let.

Vápence jakožto surovina se těží v lomech. Při těžbě majitel lomu úzce spolupracuje s geology, protože pro různé činnosti se hodí různě čisté vápence, pro jiné naopak vápence s příměsí. Současně těžaři musí respektovat zájmy ochrany přírody, protože surovina se vždy nalézá v místech výskytu vzácných rostlin a živočichů a téměř vždy je těžbou ohrožen nějaký geologický útvar, např. jeskyně. Například nejrozsáhlejší vápencový těžební prostor v České republice Velkolom Čertovy schody ze dvou světových stran přiléhá k turisticky atraktivním Koněpruským jeskyním na Zlatém koni

Od dávné historie lidé využívali vápenec jako stavební kámen. Na vápencích "vyrostly" téměř všechny starověké civilizace, zejména ve Středomoří, minojskou kulturou na Krétě počínaje. 

Ke stavebnictví samozřejmě patří i využití vápence jako kameniva. Protože je vápenec relativně snadno dostupný, nešetří se s ním a drtí se na různé frakce (tj. kusové velikosti). Ty se pak používají jako štěrk například na silniční nebo železniční stavby nebo jako kamenivo do betonu. Mletý vápenec se používá jako prostředek pro neutralizaci kyselých půd nebo kyselých vod. Jistě si vzpomeneme například na letecké vápnění rozsáhlých lesních ploch v Krušných horách v 90. letech 20. století, které pomohlo navrátit půdám normální pH a připravilo půdu pro novou výsadbu stromků, když předchozí porosty zahynuly po zasažení kyselými dešti. Nebo podobný příklad na Brněnské přehradě, kde letecké vápnění obnažených břehů (jakožto jedno ze záchranných opatření) pomohlo ve vodě odstranit výskyt sinic. A nezapomeňme na zahrádkáře - kupují mletý vápenec nebo dolomitický vápenec - opět ke snížení kyselosti půd na svých milovaných pozemcích.  

Velmi raná historie eviduje využití vápenců k výrobě vápna. Nejdříve lidé za vysokých teplot v peci vyrobili pálené vápno. Topilo se zpočátku dřevem, později dřevěným uhlím, pak uhlím nebo koksem, dnes se topí také zemním plynem. Pro rozklad kalcitu musí být dosaženo teploty alespoň 825 °C. 

CaCO→  CaO + CO2, tedy kalcit, uhličitan vápenatý obsažený ve vápenci se rozkládá na oxid vápenatý (pálené vápno, nehašené vápno) a oxid uhličitý. 

Již tento první produkt, pálené vápno, nalézá široké využití. Je potřebný při výrobě skla. Při výrobě oceli napomáhá v peci oddělení kovu od "zbytku" horniny. Tento zbytek pak vytvoří strusku. 

Protože oxid vápenatý je zásaditý, používá se jako přísada pro snížení kyselosti vody. 

Při výrobě papíru je jeho základní využitelnou vlastností schopnost rozpouštět lignin obsažený ve dřevě. 

Velmi často bývá použit při úpravě kyselosti půd v zemědělství a lesnictví. Pokud oxid vápenatý dodáme do filtru v komínu tepelné elektrárny, která spaluje nekvalitní hnědé uhlí s obsahem síry, pak oxid vápenatý je schopen na sebe navázat oxid siřičitý, plyn, který by jinak unikl do vzduchu. 

Z historie víme, že pálené vápno se používalo při zasypávání hromadných hrobů, například při morových epidemiích. 

Páleným vápnem výčet užitečných výrobků z vápence nekončí. 

Nevýhodou páleného vápna totiž je, že výše popsaná reakce jeho vzniku je obousměrná. Pokud pálené vápno vystavíte z obalu na vzduch, začne absorbovat ze vzduchu oxid uhličitý a stane se z něj opět uhličitan vápenatý, tedy kalcit. Také rychle reaguje s vodou nebo vodní párou, což je ale na druhou stranu výhodná vlastnost. 

Pokud smícháte pálené vápno s vodou nebo s vodní párou, pak chemická reakce vypadá takto: CaO + H2→ Ca(OH)2, vzniká hydroxid vápenatý, též zvaný jako hašené vápno, vápenný hydrát nebo též jen krátce vápno. Tato látka je jednou z nejběžnějších a nejpoužívanějších sloučenin na světě. Hašené vápno si dříve uměli lidé udělat doma, kdy do nádob s vodou přisypávali pálené vápno (a nechali ho "zrát" třeba i několik let), dnes se provádí téměř výhradně v továrních provozech ve vápenkách. Obvyklý postup je slučování páleného vápna s vodní párou. 

Pojďme se na využití vápna podívat podrobněji. 

Vápno je základní surovina pro výrobu malty. Přidáte písek a vodu a pokud chcete maltu trochu "pevnější", pak i trochu cementu. Proces míchání dříve zedníci zvládali přímo na stavbě, dnes kupují prášek zvaný malta přímo v obchodech se stavebninami a rozmíchají si ho stejně jako instantní polévku. (Dokonce ani nemusejí mít horkou vodu.) Podobně se připravují omítkové směsi, jejichž základem je - opět vápno. 

Jak malta či omítková směs tvrdne? 

Opět uvedeme jednoduchou chemickou reakci: Ca(OH)2 + CO→ CaCO3 + H2O, tj. vápno v maltě reaguje s atmosférickým oxidem uhličitým a vzniká uhličitan vápenatý a voda, která se z malty odpaří. 

Uhličitan vápenatý? To je přece kalcit, základ vápence! Ano, na konci tvrdnutí malty je tatáž sloučenina, která tvoří kras, tedy vápenec. Je jen méně pevnější, protože je smíchán s pískem. A proto říkáme, že zedníci napodobují přírodu, protože nakonec po nich zůstává materiál, který už víceméně v přírodě jednou byl. 

S posledně jmenovanou skutečností se výrobci nesmířili a začali do práškových malt přimíchávat chemická aditiva, která vylepšují vlastnosti výrobků. Například víme, že dnešní malta tvrdne mnohem rychleji než např. v r. 1985 a má delší trvanlivost a vyšší pevnost. 

Vápno se také používá jako nátěrová hmota. Je totiž prodyšné a má dezinfekční účinky. Jako nátěr ale nevydrží na podkladu příliš dlouho, takže dnes se většina nátěrů v místnostech provádí barvami na bázi kaolínu rozmíchaného s dalšími látkami, které zvyšují přilnavost. Nebo se použije vápenný nátěr, který má v sobě zlepšující aditiva. 

Další využití vápna je velmi široké a zmíníme ho jen telegraficky: čištění kůží, výroba minerálových doplňků, při výrobě cukru (vyluhovaná cukerná šťáva se čistí, filtruje a čeří přidáváním vápna), výroba aditiv do minerálních olejů, výroba brzdových destiček, ebonitu, určitých druhů zubních past,... Vápno je tedy opravdu vysoce užitečná látka. 

Jenže moderní stavebnictví potřebovalo pro mohutná díla především pevnost a dlouhodobou odolnost vůči povětrnostním vlivům. Tyto vlastnosti splnil vynález cementu. V pozadí stojí opět vápenec.  

Připomeňme, že slovo cement znali již staří Římané. Označovali jím pojivo, které vyrobili smícháním páleného vápna a sopečného popelu. Vznikla dokonalá hmota, díky němuž si mohli dovolit vybudovat např. kupoli Pantheonu v Římě o průměru 43,22 m. Stalo se tak v letech 118 - 125 n. l. a cement byl tehdy znám již asi 300 let. S pádem Římské říše lidstvo na cement zapomnělo, i když stavby z římské doby stály a patrně mnohde se vápno i potom míchalo s různými přísadami. A to je dodnes podstata výroby cementu znovuobjeveného na konci 18. století. Zjednodušeně řečeno: ve speciálních pecích se vápenec pálí spolu s jílem, pískem nebo dalšími příměsemi. Z podstaty uvedeného výrobního procesu vyplývá, že nepotřebujete extra čistý vápenec jako třeba pro výrobu vápna nebo nátěrových hmot. 

Cement sám o sobě není zajímavý. Ale základní výrobek z něj ano. 

Smícháme-li cement, vodu a písek nebo kamenivo, výsledkem bude beton. Existuje ho velká spousta druhů, ale pro účely poznávání krajiny a architektury je důležité, že beton se od konce 18. století stává podstatným prvkem stavebnictví, některé stavby by bez něj vůbec nevznikly. Současně vznikl zvláštní problém estetický. Některé betonové stavby jsou vnímány jednoznačně pozitivně, některé rozporuplně a některé jsou jednoznačně příšerné. A je tu problém životního prostředí neboli jak se moderně říká - trvalé udržitelnosti. Beton má zvláštní vlastnost. Po jeho umíchání proces tvrdnutí nelze zastavit. A tvrdý beton se hodně nákladně likviduje, zvláště je-li ho po skončení životnosti velké množství (například dálniční betonové panely).

A konečně závěrem pojednání o vápenci a krasu je potřeba napsat, že vápencové krajiny a kras jsou často hojně navštěvované. Přírodní jevy, hlavně skály, jeskyně a propasti určují atraktivitu mnoha míst na Zemi. Pro místní obyvatele pak znamenají určující zdroj příjmů z turistického ruchu. A samozřejmě je třeba vidět i všechny negativní stránky, které komerční turistický ruch přináší. 

Tak například Punkevní jeskyně v Moravském krasu si r. 2017 prohlédlo 212 000 návštěvníků (pro srovnání - všech 12 státních památek v Plzeňském kraji r. 2014 si prohlédlo 243 000 návštěvníků, ale např. Petřínskou rozhlednu r. 2017 zhlédlo 713 000 návštěvníků). A jiný příklad ze Slovinska. Jedna z nejznámějších jeskyní světa Postojnska jama je již otevřena přes 200 let a za tuto dobu si ji prohlédlo více než 39 milionů lidí. 

Jmenujme alespoň z Evropy některé oblasti, které jsou hojně navštěvovány, protože turisty lákají krasové útvary v karbonátových horninách:

Kras ve Slovinsku, Chorvatsku, v Bosně a Černé hoře (Dinárský kras), zde hlavně jeskyně Postojna a Škocjanská, vodopády Krka, ostrov Pag, kaňon řeky Cetiny, Modré jezero a Červené jezero u města Imotski, Plitvická jezera, kaňon řeky Morače a rokle na jejích přítocích, kaňon řeky Tary, pohoří Durmitor, pohoří Prokletije

Pohoří Dolomity v Rakousku a Itálii, zde hlavně oblast okolo hory Tre Cime a oblast Sasso Pordoi 

Pohoří Julské Alpy ve Slovinsku, např. kaňon řeky Soči

Krakowsko-czenstochowská vysočina v Polsku

Moravský kras, Český kras, Hranická propast a Pálava a některé další krasové oblasti v Česku

Slovenský kras, Slovenský raj, Belanské Tatry, Ochtinská aragonitová jaskyňa a části Nízkých Tater, severní část pohoří Malá Fatra, Chočské vrchy (vrcholy Veľký Choč, Šíp, Prosiecká a Kvačanská dolina) na Slovensku

Aggtelecký kras jakožto pokračování Slovenského krasu v Maďarsku

Alpy, zde zejména pohoří Hoher Dachstein a Totes Gebirge, průsmyk Semmering a pohoří Raxalpe, Krimmlské vodopády (Rakousko), soutěska řeky Rýn ve Flimsu, rokle Via Mala (Švýcarsko)

Soutěska Gorge de la Fou ve východních Pyrenejích ve Francii

Údolí Ordesa a oblast okolo Astúnu v západních Pyrenejích ve Španělsku i na francouzské straně hřebene

Kaňon Verdon, soutěska řeky Tarn, řeky Ardéche a další soutěsky v jižní Francii a kras východně od Marseille

Kras u Lourdes v jižní Francii, např. jeskyně Bétharram

Jeskyně Nerja v jižním Španělsku

Cabo de Sao Vincente, mys v Portugalsku a 100 km dlouhé pobřeží severně odtud

Pobřeží dinosaurů na Cabo Espichel jižně od Lisabonu

Pohoří Picos de Europa ve Španělsku a zde hlavně kras jihozápadně od Cangas de Onís, soutěska řeky Cares, kotel Fuente Dé a jeskyně El Soplao (s aragonitovou výzdobou)  a replika jeskyně Altamira, obojí západně od Santanderu

Kréta, zejména soutěsky Samaria, Imbros a Aradena na jihozápadě ostrova, jeskyně Dikti a polje Lasithi na východě ostrova

Jižní pobřeží Korsiky u Bonifacia (křídové útesy)

Mramorové lomy u Carrary v italském Toskánsku

Křídové útesy na ostrově Rujana v Německu

Krasové jevy a jeskyně na Sardinii, zvláště pak ve východní části ostrova pohoří Supramonte s archeologickým nalezištěm Tiscali, pohoří Monte Alba. Zrovna ale nejznámější jeskyni Grotta di Nettuno najdete na severozápadě Sardinie. 

Mallorca, zde např. pohoří Tramuntana na západním pobřeží, jeskyně Coves d´Artá, Coves dels Hams a další na východě ostrova.


Podle:

On line Geologická encyklopedie Jana Petránka, hesla vápenec, křída, travertin, 25. 12. 2019

Hesla na Wikipedii: vápenec, oxid vápenatý, hydroxid vápenatý, kras, mogot, beton, 25. 12. 2019

https://www.praguecitytourism.cz/file/edee/statistiky-a-analyzy/prazske-pamatky/prazske-pamatky-stat..., 24. 12. 2019
     



     

     
     

Přispěvatelé:

Jan Harmata
Vytvořeno:
Naposledy upraveno: