Fontaine de Vaucluse

Fontaine de Vaucluse je jeden z nejpozoruhodnějších přírodních fénoménů ve Francii. 

Při prohlížení lokality návštěvníka ani nenapadne, že se dívá na jednu z nejhlubších zatopených propastí na světě. Ale pojďme se do pozoruhodné vesnice Fontaine-de-Vaucluse vypravit. 

Východně od vesnice se zvedá strmá až svislá vápencová stěna s převýšením až 270 metrů nad údolím, kterým protéká řeka Sorgue. Ta u vesnice začíná mohutným krasovým vývěrem, který má podobu klidného jezírka s modrou vodou ve skále. Hladina v jezírku stoupá či klesá podle toho, jaké je na vápencové planině nad vesnicí množství sněhových či dešťových srážek. Nejvíc vody bývá na jaře, kdy voda z jezírka přetéká přes okraj skály. V obdobích norrnálního stavu voda teče podzemní cestou k povrchu, kde z ní vzniká řeka Sorgue.  Ale závislost výšky hladiny na velikosti srážek nelze stanovit úplně přesně, veličiny nemají úplně zřejmý vztah a vysvětlení není známé, protože systém podzemního napájení pramene není dostatečně prozkoumán.

Vlastně se ani nejedná o pramen. Aspoň ne takový, který si běžně představujeme. 

Už v roce 1878 provedl Nello Ottonelli sestup do vod jezírka se skafandrem. Dosáhl hloubky 23 metrů. Údaje o dalším zdokumentovaném sestupu máme až z r. 1938, kdy se Negri, potápěč z Marseiile, dokázal ponořit do 30 metrů. 

V roce 1946 se Jacques-Yves Cousteau s Frédéricem Dumasem ponořili do vod Fontaine-de-Vaucluse a dosáhli hloubky 46 m. Kvůli špatné konstrukci kompresoru se málem otrávili oxidem uhelnatým, který se tehdy při potápění používal.. Navigaci zajišťoval Maurice Fargues pomocí šňůry z hladiny, což tehdy představovalo průkopnický způsob záchrany. Od té doby ale víme důležitou skutečnost. Potápěči popsali, že chodba klesá dále do hlubin pod úhlem přibližně 45°. 

Tento ponor odstartoval éru jeskynního potápění v Evropě, kdy se autonomní přístroje ukázaly být efektivnějšími než tradiční skafandry s přívodem vzduchu z hladiny.

Od roku 1955 začal systematický výzkum lokality skupinou SSFV. V roce 1967 dosáhl Albert Falco hloubky 90 m. První dálkově řízený robot Télénaute se dostal do 106 m. V 80. letech se jeskynní potápění rozvíjelo i v USA, zejména na Floridě, kde Sheck Exley zavedl třetinové pravidlo a konfiguraci výstroje známou jako „Hogarth“.

V roce 1981 dosáhl Claude Touloumdjian s podporou firmy COMEX hloubky 153 m. Jochen Hasenmayer, bez podobného zázemí, zvládl 140 m. O dva roky později se ponořil do 205 m s výstrojí o hmotnosti 400 kg, kterou mu pomáhala transportovat jeho žena Barbara. Jeho konfigurace s propojenými lahvemi byla tehdy unikátní, byť technicky nedokonalá. Hasenmayer používal Heliox a jeho dekompresní postupy předběhly dobu o více než deset let.

Od roku 1982 začal výzkum pomocí robotů ROV. Projekt Sorgonaute dosáhl v roce 1983 hloubky 243 m. V roce 1985 pak nový robot MODEXA v rámci projektu Spélénaute dosáhl dna vývěru v hloubce 315 m, čímž se Fontaine-de-Vaucluse stala nejhlubší známou zatopenou jeskyní světa až do nového milénia.

V roce 1997 se Pascal Bernabé ponořil do 240 m s dekompresní procedurou navrženou J. P. Imbertem. Na rozdíl od saturačních ponorů COMEXu probíhala celá dekomprese ve volné vodě o teplotě kolem 12 °C. Poznamenejme, že dekompresí se po dosažení maximální hloubky rozumí velmi pozvolný výstup potápěče vzhůru tak, aby jeho organismus byl vystaven postupně nižšímu tlaku vody. 

Dnes je Fontaine-de-Vaucluse pátou nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. První je Hranická propast (ČR - 519,5 m), druhá Pozzo del Merro (Itálie - 392 m), třetí Zacaton (Mexiko - 319 m) a čtvrtá Crveno jezero (Chorvatsko - odhad 350 m).

Dnes je potápění v propasti možné jen na zvláštní povolení. Rozhodně se nejedná o masový jev.

Název obce pochází patrně z latinského "Vallis Clausa" což znamená uzavřené údolí. V provensálském nářečí se říká Vauclusa nebo Vaucluso. Podle obce přejal jméno i department Vaucluse, a to už v roce 1793. Obec se roku 1946 přejmenovala z Vaucluse na Fontaine-de-Vaucluse. 

O prameni koluje legenda, kterou zachytil ve svém díle Fréderic Mistral. V ní pěvce Basileho, který spal na stezce ve Vaucluse, odvedla nymfa k prameni a sestoupila s ním do hlubin. Došli až na dno propasti. Zde byla louka s nadpřirozenými květinami a se sedmi diamanty. Nymfa jeden zvedla, načež vytryskl ohromný proud vody. Pak zmizela. Podoktněme, že jsme se v legendě nedozvěděli, zda nymfa a pěvec potřebovali k sestupu potápěčskou výbavu a zda pěvec výlet do propasti přežil. 

V městečku najdete dále kostel Saint-Véran-Sainte-Marie, který se nachází na místě starší pohanské svatyně. V kryptě kostela je uložen sarkofág sv. Vérana, která se narodil ve Vaucluse, byl biskupem v Cavaillonu a zemřel r. 590 během koncilu a Arles. Stavba pochází z 11. století a je románská. Véran si svatořečení vysloužil tím, že ze vsi vyhnal draka Coulobra. Legendu zpodobňuje výjev na fontáně před kostelem. 

Od roku 1339 ve vsi žil italský básník Franceso Petrarca, který tady napsal slavné Sonety Lauře. Laura byla skutečná žena, do níž se básník platonicky zamiloval, ale ona byla vdaná a jeho náklonnost neopětovala. Petrarca ale nepůsobil jen ve Vaucluse, neboť se dostal na papežský dvůr v Avignonu, kde všichni oceňovali jeho nápaditost a šarm. Do Avignonu Petrarku uvedla římská rodina Colonnů. Ve městečku působí Petrarcovo muzeum a také je tady k vidění sloup uprostřed Place de la Colonne, který byl postaven r. 1804 k 500. výročí básníkova narození. 

Z Vaucluse Petrarca odešel r. 1353, když předtím zemřel jeho sluha Raymond Mpnet. Básník dům odkázal jeho synům, ale ti si daru dlouho neužili, protože na Štědrý den téhož roku přepadli ves lupiči a dům vypálili. Ten pak na dlouhou dobu upadl v zapomnění. 

Vodní kolo na řece Sorgue a komíny starých továren jsou svědky rozmachu průmyslu ve Vaucluse. Podle našich neověřených informací ve městě působí stará papírna, která vyrábí papír způsobem jako v 15. století. 

Podle: 

Williams, N. a kol. (2009): Francie, průvodce Lonely Planet, český překlad Svojtka, Praha, s. 861

Fontaine de Vaucluse – Francie – ASTD, 18. 8. 2025

Fontaine-de-Vaucluse: Zažijte dokonalou krásu Provence - Francouzské okamžiky, 18. 8. 2025