Velká skála

Na území hlavního města Prahy najdeme docela velký počet přírodovědně nebo historicky cenných území, která těsně sousedí s intenzívní občanskou nebo průmyslovou zástavbou nebo rušnou dopravní komunikací. 

"Učebnicovým" příkladem je Velká skála, buližníkový skalní suk, který je sousedem panelového sídliště Bohnice. 

Velká skála je především geologickým fenoménem a současně místem dalekého rozhledu. 

Nyní podrobněji.

Velká skála geologicky je výlevné, asi 500 m dlouhé a 40–50 m mocné těleso buližníku, prostoupené žilkami bílého křemene. Buližník, jehož chemismus vzniku dosud nebyl spolehlivě vysvětlen, vnikl do starohorních hornin (podle nové terminologie starohory = proteroziokum), zejména do drob, prachovců a břidlic kralupsko-zbraslavské skupiny. Ty zde vystupují na povrch z hlinitopísčitých pleistocénních usazenin. Na severovýchodě území  jsou zčásti překryty opukami z období křídy.

Již v období starohor byla Velká skála vypreparována erozí nad okolní terén. Během mořských záplav v ordoviku a v křídě byla ostrovem. Ve čtvrtohorách se na závětrné straně na východě hřbetu usadily váté spraše. 

Na spraších vznikly černozemní půdy, často s vysokým obsahem karbonátů. 

Na úpatí skály geologové našli stopy po příbojové činnosti moře - slepence s jílovitopísčitým tmelem, kapsovité prohlubně, eliptické mísy a žlaby ve směru mořské transgrese a také mikrofosilie z období křídy. 

Velká skála byla až do výstavby sídliště poměrně bohatým územím po stránce botanické i zoologické. Dnes v porostech dominují zavlečené dřeviny, např. borovice černá, trnovník akát a modřín opadavý, i když poslední dvě se podařilo ochranářskými zásahy zredukovat. 

Zatímco sever přírodní památky Velká skála se nepodařilo přírodovědně zachránit, jižně odtud je situace zoologicky a botanicky příznivější. Orná půda je zatravněna, jižně od skály se rozkládá obří louka o rozloze asi 10,5 ha. Další plochu o rozloze nejméně trojnásobné pokrývají zahrádkářské kolonie, bývalé sady a fragmenty lesů vysazovaných jako "zelený pás okolo Prahy"  v 80. letech 20. století. 

Na samotném vrcholu se dochovalo suchomilné rostlinné společenstvo sukulentů a vřesoviště s několika druhy rostlin zařazených do Červeného seznamu. 

Je až s podivem, co všechno vydržela zdejší vegetace, jakmile se stala sousedem sídliště. Výjimečné vyhlídkové místo, odkud lze přehlédnout značnou část Prahy, začali navštěvovat kromě řádných občanů i party výtržníků. Kromě černé skládky Velká skála fungovala i jako místo požárů, přičemž ve vědomí obyvatel nijak moc nefungovala ochrana daná vyhlášením chráněného území již od roku 1968.

Přesto značnou devastaci území přežilo několik reliktních druhů bezobratlých živočichů, např. brouci Otiorhynchus ligustici, Trachyphloeus spinimanus, T. angustiseculus a Comasinus setiger. Z motýlů zde žije otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), bělásek řeřichový (Anchocharis cardamines), babočka jilmová (Nymphalis polychloros), okáč zední (Lasiommata megera), ostruháček ostružiníkový (Callophrys rubi) a o. švestkový (Satyrium pruni). Bylo zde zjištěno 73 druhů střevlíků včetně vzácného druhu Masoreus wetterhalli. V území bylo v roce 2018 minimálně jedno hnízdo kupových mravenců rodu Formica. 

Velký počet obyvatel sídliště se vydává do prostoru louky a Velké skály na vycházky se psy.  Ti s oblibou pronásledují různé živočichy (plazy, ptáky, bezobratlé), a navíc svými velmi četnými exkrementy přispívají k rozvoji nežádoucí vegetace. Není divu, že některé druhy, které bychom na Velké skále určitě za běžných okolností zahlédli (např. ještěrku obecnou) přítomnost psů jednoduše vyhnala. 

Dalším ohrožením buližníkového suku je pojezd vrcholu terénními koly, motorkami a čtyřkolkami.

Uvidíme, jak se v následujících letech budou lidé na Velké skále chovat a zda další střety ochranářské a pseudorekreační přírodní památka vydrží. 

Podle:

Maloplošná zvláště chráněná území, 16. 11. 2025