Hrad Bítov

Na ostrohu nad soutokem Dyje a Želetavky vévodí krajině mohutný hrad Bítov, stavba, která měla v řetězci s okolními hrady chránit jižní hranici přemyslovského území. Řeky i původní městečko Bítov jsou pohlceny hladinou vodní nádrže Vranov.

O hradě se poprvé dozvídáme r. 1185 ze zprávy kronikáře Jarlocha Milevského, kdy Bítov a okolí bylo vypleněno českým vojskem za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem.

Dodejme, že zmínka o Bítově z r. 1046 ve falzu staroboleslavské kapituly ve skutečnosti pochází ze 13. století.

Hrad byl sídlem jednoho ze šesti moravských krajských úředníků, kteří měli nad krajem neomezenou moc. Ke hradu patřilo Slavonicko, Dačicko, Jemnicko, Telčsko až k pramenu řeky Jihlavy. Z nejstarší doby existence hradu jsou zaznamenána jména kastelánů a komorníků, např. v l. 1222-28 kastelán Ben de Wetow.

Hmotné doklady o stavebním vývoji jsou mladší než písemné zprávy. Velká břitová věž na nádvoří má v přízemí zdivo, které je pokládáno za nejstarší na hradě, pochází ze 13. století. K věži v minulosti přiléhaly hradní budovy. Ty jsou dnes již zbořeny a jejich případné stopy byly smazány pozdějšími stavebními úpravami.

V předhradí stával na místě nynější svatyně sv. Václava původní kostel.

R. 1222 za Přemysla Otakara I. je hrad Bítov střediskem Bítovské župy (provincie Bethowiensis), což bylo území na úrovni dnešního kraje.

R. 1223 se Bítova zmocnil rakouský vévoda Fridrich, musel ho však vrátit. Když r. 1278 bo bitvě na Moravském poli opanoval Rudolf Habsburský Moravu, byl bítovským kastelánem Smil z Bílkova, ale komorníkem se stal rakouský šlechtic Štěpán z Meissau.

Ve 13. století často došlo ke spojení bítovského komornického úřadu se znojemským, na konci století byly spojeny i královské úřady bítovské a znojemské. Avšak po vraždě posledního Přemyslovce hned r. 1307 udělil král Jindřich Korutanský Bítov lénem Raimundu z Lichetnberka a úřady zanikly. Lichtenburkové byli starobylým panským rodem pocházejícím historicky od pánů z Ronova.

Aby Lichtenburkové ještě posílili svou moc, pustili se na druhé straně řeky do výstavby dalšího hradu - Cornštejna. Raimundovi synové Smil a Čeněk se na hradě Bítově usazují natrvalo. Významný rod pak tvořil dějiny hradu po 250 let. Jeho příslušníci měli silné slovo ve státní politice, bojovali po boku krále.

Koncem 13. nebo začátkem 14. století byl hrad přestavěn ve stylu raně gotickém. Byl opevněn hradbami okolo celého ostrohu, na východní straně byl mj. vybudován palác s klínovou šíjí. Z této doby se zachoval např. zazděný portálek ve sklepech severního křídla. Byla to doba mohutného rozmachu stavitelství.  Raně gotickou podobu měl hrad po celé 14. století a jen obohatil půdorys o kapli z r. 1344. Je možné ale, že kaple toho roku byla „jen“ zcela přestavěna, tedy nebyla novostavbou.

Ve 14. století byl hrad  stále majetkem pánů z Lichtenburka, o nichž je dále známo, že Smil a Jan z Lichtenburka a Jiří z Bítova pomáhali za husitských válek Zikmundovi  r. 1420 v bitvě pod Vyšehradem.  Jiří zde zahynul a Jan padl do zajetí, z něhož se ale vykoupil. V této době majitelé nechali na východní šíji obrannou soustavu zpevnit dvěma hranolovými věžemi.

V dalších letech Lichtenburkové vystupovali na straně protikališnické, ale když Smilův bratr Jan z Bítova žádal odškodné za pomoc Zikmundovi a Albrechtu Rakouskému a nedostal je, vypověděl válku císaři Fridrichovi a zpustošil hrady a vesnice v rakouském pohraničí. Smil z Lichtenburka se na Bítově uvádí ještě r. 1436, rod Lichtenburků držel hrad ještě celé 15. století.

Dramatickým pro hrad byly události za vlády Jiřího z Poděbrad. V l. 1463-65 se Hynek Bítovský z Lichtenburka vzbouřil proti králi a ten jej potrestal zničením Cornštejna. Bítova se ale trestná Jiříkova výprava netýkala.

Na přelomu 15. a 16. století byl hrad přestavován. Jeho dosud oddělené části byly přestavbou sjednoceny ve dvoupatrový palác s hranolovou věží na jihovýchodě. Bylo také zdokonaleno opevnění. Majitelé na druhém velkém nádvoří postavili hospodářský provoz s pivovarem. V přízemí nové čtyřboké hlavní věže vybudovali průjezd, který se stal klíčovým místem pro stráže a obranu. Přístup do hradu byl vybudován v místech, která tomu účelu slouží dodnes.

Hrad pak při rozmachu vojenské techniky ztratil svůj význam a byl využíván jen hospodářsky a jako vězení. Koncem 16. století Lichtenburkové vymírají po meči (posledním mužským dědicem byl Jindřich z Lichtenburka, který zemřel  r. 1572) a neteř posledního z nich, Ludmila Bítovská, hrad prodává r. 1576 znojemskému hejtmanovi Wolfu Streinovi.

Jeho syn Hanuš Wolfart se chtěl nákladným způsobem života přiblížit italským šlechticům, přičemž také získal zámek Uherčice. Jenže renesanční přestavba, hostiny a večírky ho finančně zruinovaly tak, že Bítov prodává r. 1612 a přichází i o Uherčice.

Dalšími významnými držiteli hradu byli v 17. století pánové Jankovští z Vlašimi. Tento rod se usadil na Moravě již před rokem 1405. Z tohoto roku je zpráva o Janu I. Jankovském z Vlašimi jako o členovi zemského soudu. Od zkrachovalého předchůdce Hanuše Wolfarta kupuje bítovské panství Fridrich Jankovský z Vlašimi. Ten se po bitvě na Bílé hoře stává jedním z nejmocnějších mužů na Moravě. Jeho zásluhou r. 1628 vzniká moravská ústava a na hradě Bítově pivovar. Jeho syn Hynek v době vpádu Švédů zapůjčil poddaným peníze na výpalné a sám zachránil hrad, když věnoval nepříteli obrovské množství sudů piva. Přitom byl také velmi vlivnou osobností. Zasedal v císařské radě a samotnému císaři Ferdinandovi III. byl poradcem. V kruté době třicetileté války stihl napsat první česky psanou knihu o koních Apotéku koňskou,  rozšiřuje hradní kostel a buduje palác s arkádovým nádvořím a průchozí věží. Nechal postavit nový vstup do hradu s mostem. Z venkovní části střelecké zdi vybudoval tzv. švédskou kapli. Známou monumentální sbírku zbraní na hrad přináší Maxmilián II. Jankovský z Vlašimi. Konec šlechtického rodu původem z Benešovska byl poněkud neslavný. Příslušníci rodu se utopili v dědických sporech, které rozsoudila až Marie Terezie r. 1755. Hrad dostali Daunové, starobylý šlechtický rod původem z porýnského městečka Daunu.

Daunové se velmi společensky povznesli za třicetileté války. Protože dobře sloužili v armádě, byli povýšeni do hraběcího stavu. Polní maršál a císařův rádce Vilém Jan Antonín Daun získal r. 1684 občanství v Čechách, v Uhrách i na Moravě. Jeden z jeho synů Jindřich Josef pojal za manželku dceru Maxe, hraběte z Vlašimi, Marii Leopoldinu, a tím založil moravsko–rakouskou linii rodu. A právě sídlem této linie byl i Bítov.

Daunové dovršili stavební dějiny starobylého sídla novogotickými úpravami zhruba od 20. let 19. stol. do r. 1863. V přízemí hradního paláce vznikla velká salla terrena, na severní straně empírová kočárovna s konírnou. Na místě někdejší studny nechali zbudovat kašnu. Místnosti prvního patra vyzdobil iluzívní výmalbou vídeňský umělec A. Schüller a vídeňský stavitel A. Rücker přestavěl zámeckou kapli. V této době také Daunové mění okolní les v přírodní park s drobnými stavbami, budují dvě nové zahrady na parkánu vedle paláce, parkově upravují západní část hradu a podél přístupové cesty vysazují lipovou alej. Když ale zemřel r. 1890 Jindřich Daun, vdova po něm, Antonie hraběnka Voračická z Bissingenu rozprodala veškeré zařízení paláce. Hrad dědí rod Haugwitzů.

Haugwitzové jsou slovanským rodem původem nejspíše z Míšně. V době, kdy zdědili Bítov, byl jejich majetkem zámek Náměšť nad Oslavou, a to již od r. 1752. Do svého rodového sídla z Bítova přestěhovali sbírku zbraní. Ale již r. 1906 prodávají Bítov malopolskému šlechtickému rodu Zamojských, jejichž majetkem byl hrad pouhé 2 roky a pak se zas jen na krátkou dobu dostává do držení litevského rodu knížat Radziwillů. Synovec Jana Zamojského František Radziwill byl vůdcem polské aristokracie. Ten r. 1912 prodává Bítov rakouskému velkoprůmyslníkovi, sudetskému Němci Jiřímu Karlu staršímu baronu Haasovi z Hasenfelsu.

Když vlastnili Bítov Haasové, došlo na Bítově k mnoha událostem, z nichž některé můžeme označit přívlastkem "pikantní".

Haasova porcelánka v Horním Slavkově byla největším podnikem svého druhu v monarchii. R. 1899 byl Georg (Jiří) Haas za obchodní zásluhy pro říši povýšen do šlechtického stavu a r. 1908 získal titul "baron", tj. svobodný pán. Tehdy si Haasové právě všimli inzerátu v novinách a koupili Bítov.  Přesně řečeno: Georg Haas koupil hrad pro svého stejnojmenného syna. Sám r. 1914 umírá.

Jiří Julius Haas měl převzít po otci hrad, ale musel odejít na frontu. Vrátil se až r. 1921 jako pětatřicetiletý starý mládenec. Měl po válce štěstí. Šlechta totiž v té době přišla o značnou část majetku, ale Haasův belgický strýc před koncem války hlasoval pro ustanovení Československa a prezident Masaryk se mu cítil být zavázán. Synovec Jiří tuto skutečnost Masarykovi připomněl a téměř o nic nepřišel. Mohl dál žít na hradě spolu se svou matkou, vedl výstřední život, nikdy se neoženil, ale zato měl asi osmdesát přítelkyň, o nichž si vedl deník a poté se k nim až do konce jejich života choval velmi kavalírsky - posílal jim peníze. Okolní šlechta se s ním nestýkala, ale baronovi to zřejmě nevadilo, protože často hostil obyčejné lidi ze vsi anebo za ně platil útratu v hospodě.

Jiřího výstřední povaha se promítla i do jeho lásky ke zvířatům. Ze svého hradu učinil obrovskou soukromou zoologickou zahradu, kterou vždy o sobotách a nedělích nechal zpřístupnit buď zdarma nebo za spropitné pro průvodce. Zvláště v oblibě měl lvici, která se volně pohybující účastnila i hradních hostin.

Také měl rád psy, jichž choval na hradě okolo dvou set. Měl velice dobře propracovaný systém péče o ně a pečlivý personál. Když psí život skončil, nechal často svého miláčka vycpat, čímž vznikla na světě ojedinělá sbírka 51 kusů, dodnes přístupná veřejnosti.

II. světová válka se hradu ani barona Haase nijak nedotkla. Byl rodem sudetský Němec, takže si ho ani jeho zvířat nevšímali Němci, současně byl však zarputilý masarykovec, takže ani mezi Čechy neměl nepřátele. Dne 11. 5. 1945 ho navštívili partyzáni s představiteli KSČ a sdělili mu, aby se odsunul do Rakouska. Tehdy 69 letý pán raději spáchal sebevraždu, než aby se rozloučil se svým hradem, se svými zvířaty a milovanou zemí. I když podle některých zdrojů ani sebevražda není jistá, je možné, že ho zabil najatý vrah. Zvířata se rozutekla nebo si je rozebrali místní lidé. Hrad přešel pod správu státu, ale k faktickému vyvlastnění Bítova nikdy nedošlo (pro úmrtí majitele). Hrad byl roku 1949 zpřístupněn veřejnosti a r. 1962 byl vyplacen jeden milion korun nejbližším příbuzným v Belgii.

Jiřího prasynovec Evance IV. baron Copée nechal v kapli po více než 50. letech v r. 1998 osadit pamětní desku na památku barona Jiřího a jeho rodiny z bílého carrarského mramoru.

Prohlídkové okruhy:

I. Palác

Sály, salonky, novogotické iluzívní výmalby, zoologická sbírka tuzemských i cizokrajných zvířat a trofejí, sbírka vycpaných psů, hradní panská kuchyně, délka 70 minut, základní vstupné 130 Kč (r. 2016), IV. a X., So - Ne 9 - 15, V.-VI. a IX. Út - Ne 9 - 16, VII. - VIII. Út - Ne 9 - 17

II. Zbrojnice    

Zbraně nashromážděné z doby Jankovských z Vlašimi, orientální předměty, délka 30 minut, základní vstupné 130 Kč (r. 2016), VII.-VIII., Út - Ne 9 - 17

III. Hladomorna, mučírna, vězení

Břitová věž, útrpné právo, délka 30 minut, základní vstupné 100 Kč (r. 2016), VII.-VIII., Út - Ne 9 - 17 

IV. Vstup do hradu

Nádvoří, novogotická kaple, Bítovská Madona (r. 1334), hradní zahrady barona Jiřího Haase, dva výstavní sály, sklepení bývalého pivovaru, 70 Kč (neplatíte při zakoupení alespoň jednoho okruhu I. - III., bez průvodce, vstupenka platí celou sezonu


Podle:

Hosák, L., Zemek, M. a kol. (1981): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava, Svoboda Praha, s. 31

https://www.hradbitov.cz/, 10. 10. 2016