Kavárna Era v Brně

R. 1927 vyprojektoval tehdy mladý architekt Josef Kranz obytný dům s kavárnou pro Josefa Špunara. Je známo, že projektant znal soudobou holandskou architekturu, zejména zásady avantgardního hnutí De Stijl. Skupina holandských umělců od r. 1917 chtěla vyjadřovat realitu pomocí základních tvarů vycházejících ze svislých a vodorovných linií a ze základních barev bílé, černé, žluté, červené a modré. V architektuře a malbě se tyto myšlenky projevovaly kompozicí pravoúhlých forem, často abstraktních, a zásadně ovlivnily další  vývoj  architektury směrem k funkcionalismu. V tomto stavebním slohu je dům chápán jako systém pravoúhle se protínajících ploch, které se otevírají do vnějšího prostoru, obvykle díky rozměrným terasám a oknům.

Není známo, zda Josef Kranz někdy mezi lety 1925 až 1927 navštívil Rotterdam. V l.  1924–25 totiž byla v tomto městě postavena kavárna De Unie, která se minimalistickým pojetím kavárně Era nápadně podobá. Kavárna De Unie se v Rotterdamu v původní podobě nedochovala, byla poničena ve 2. světové válce a poté byla postavena její replika. Ať už Josef Kranz viděl stavbu v Holandsku na vlastní oči či nikoliv, je jisté, že se kavárnou De Unie výrazně inspiroval, přesněji řečeno - okopíroval ji. Tento postup by patrně dnes byl napadnutelný.

Kavárna s bytem byla navržena s prostory pro hosty v přízemí a v patře, nad nimi je umístěno pásové okno obývacího pokoje rodiny stavebníka. Mezi přízemím a prvním patrem vede dominantní točité schodiště. Charakteristickým prvkem kavárny jsou obrovská okna do ulice i do vnitřního dvora, terasy zdůrazňující prolínání interiéru a exteriéru a také použití barev na vnitřních omítkách a podlaze - černá, bílá, modrá, červená. Původní podlahy byly z drceného korku, při rekonstrukci se nepodařilo napodobit původní technologii, takže dnes podlahy tvoří červený xylolit.

Nábytek a vnitřní výzdoba také vycházely z holandských myšlenek. Do interiéru byl vsazen nábytek firmy Thonet, výzdoba v podstatě neexistovala a v duchu funkcionalistické filozofie ji nahrazovala dynamická hmota zmíněného schodiště. 

Ještě jednu záležitost je třeba si uvědomit. Ve čtvrti Černá Pole tehdy zástavba v podstatě neexistovala. Nedaleko stálo několik budov Vysoké školy zemědělské, jinak široko daleko nic. Existoval ale územní plán, podle jehož zásad se zástavba okolo kavárny později uskutečňovala. R. 1929 ještě nebyla dokončena ani daleko věhlasnější nedaleká vila Tugendhat. Nutno také podotknout, že na Josefa Kranze se v dějinách architektury zapomnělo, přesto, že je autorem několika dalších staveb v Brně. V Alšově ulici si postavil vlastní dům a  spolupracoval (s daleko známějším Bohuslavem Fuchsem) na projektování hotelu Avion a budovy hlavní pošty.

Po Josefu Kranzovi se dochovala pouze fotografická, nikoli výkresová dokumentace, proto při rekonstrukci na začátku 21. století měli projektanti mnoho starostí, jak kavárně vtisknout atmostéru 30. let a přitom splnit požadavky na provoz platné dle legislativy o 80 let mladší.... Ale pěkně po pořádku.

Druhá světová válka domu v zásadě nijak neublížila (na rozdíl od vily Tugendhat), ale po r. 1948 byl původnímu majiteli objekt zabaven a přestavěn na pivnici pod správou Restaurací a jídelen Brno II. Ještě horší situace nastala v 70. a 80. letech pod správou dalšího uživatele – Vysoké školy zemědělské, přestože byl objekt v roce 1977 prohlášen kulturní památkou. V budově byly sklady učebnic a skript a kavárna nežila způsobem, jak bylo zamýšleno ve 30. letech. Pod tíhou archiválií a papírových stohů se začaly hroutit stropy. To nejhorší ale nastalo po roce 1989. 

Dům byl v restitucích navrácen dědicům. Ti se sice pokusili objekt uvést ho do původního stavu, ale neměli peníze na opravy. Stavební práce navíc prováděla nespolehlivá firma pod neodborným památkovým dohledem. Stavba nebyla vytápěna, zatékalo do ní, podlahou prorůstaly stromky. Protože majitelé byli staří, dům prodali ing. Ptáčkovi. Ten stavbu zajistil proti dalšímu chátrání. K tomu se váže další poměrně pikantní záležitost. 

Josef Kranz při realizaci stavby do stropů použil hlinitanový, nikoli portlandský cement. Betony z něj vyrobené totiž rychle tuhly. Netušil, co se stane v 80. létech 20. století. V době, kdy stavba prožívala nejhorší léta, bez peněz, bez odborného dohledu, vystavena povětrnostním vlivům, současně končila životnost hlinitanového betonu, který se v podstatě rozdrolil na prach. Nový vlastník bez souhlasu památkářů do stavby nekompromisně včlenil ocelové stropy, čímž ji zachránil, ale památkáři nebyli z použité technologie nadšeni. Vlastník byl ale tvrdohlavý a v rekonstrukci hodlal pokračovat.  Došel mu ale elán a peníze.

V této situaci přichází za majitelem občanské sdružení Studio 19, které hodlá kavárnu vzkřísit. Majitel souhlasil a sdružení dlouhou dobu připravovalo s arch. Janem Velkem podklady pro žádost o dotaci z unijních peněz. Do doby schválení všichni pracovali bez nároku na odměnu a bez jistoty, zda projekt bude uskutečněn. Dotace byla ale schválena a díky kvalitnímu projektu obnovy a nesmírně pečlivé stavební firmě (přihlásil se euforisticky jediný zájemce, ostatní při prohlídce dokumentace a staveniště couvli) se stavbu podařilo zachránit a navrátit jí původní účel. Během stavby téměř vzorně spolupracoval projektant, stavební firma, památkáři i investor, což je poměrně nevídaný jev.

Rekonstrukce nekopíruje původní budovu úplně přesně. Jak už bylo řečeno, podlaha je nyní z xylolitu, ale podobné barvy, jako ve 30. letech. V prvním patře byly dříve pokoje pro personál, nyní je zde plně kavárenský provoz. Obsluha se nyní naběhá v kavárně více, protože dříve byl barový pult i v prvním patře. Díky krácení dotace během procesu obnovy se nepodařilo na konci akce do interiérů dosadit všechen zamýšlený nábytek. Dokonce ještě r. 2013 díky kráceným penězům chyběly kličky na oknech. Na černobílých fotografiích interiérů ze 30. let je patrný barevný nátěr stěn, ale architekti se nakonec rozhodli pro barvu bílou. Zahrádka ve dvoře na rozdíl od současné situace nesloužila k posezení hostů, majitel tam pěstoval zeleninu.

Kavárna byla znovu otevřena r. 2011 a stala se rychle vyhledávaným místem pro setkávání a občerstvení. 

Podle:

http://www.bam.brno.cz/objekt/c320-kavarna-era?filter=code, 4. 10. 2013

http://brnensky.denik.cz/rozhovor/velek-podlahou-kavarny-era-uz-prorustaly-stromky.html, 4. 10. 2013

Vyprávění ing. arch. Jana Velka dne 12. 9. 2013 v kavárně Era