Beneš, Edvard

Popis

Edvard Beneš byl politikem, který bezesporu velmi významně určoval chod československých dějin s významnými přesahy pro celoevropskou historii v první polovině 20. století. Historici, právníci, politologové, ekonomové, ale i obyčejní lidé se nemohou shodnout na názoru, zda činy tohoto muže byly pro další směřování československých a evropských dějin prospěšné či zda vedly celá velká území, národy a lidské osudy do problémů. Zkusme se na jeho život a činy podívat z různých úhlů.

Raná léta

Chlapec vlastním jménem Eduard se narodil otci Matějovi a matce Anně Petronile. Byl desátým, nejmladším dítětem. Nevyplnil přání rodičů a nestal se knězem, přestože jako ministrant k tomu směřoval. Studoval gymnázium v Praze-Vinohradech v l. 1896-1904, pak na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Již v 17 letech se potkal se svým učitelem a budoucím přítelem T. G. Masarykem. Profesor si mladého studenta oblíbil pro jeho horlivost a snahu nacházet chyby v úsudcích (a to i chyby u samotného Masaryka), Beneš byl zase nadšen skutečností, že s ním Masaryk, muž o 34 let starší, vůbec diskutuje. Masaryk finančně podpořil Benešova studia již na gymnáziu a zařídil mu práci překladatele pro časopis Nová doba. Benešovi se tedy hodně vyplatilo, že již jako velmi mladý ovládal němčinu, angličtinu a francouzštinu. 

Studia ve Francii

Beneš nejdříve studoval na Sorbonně literaturu a filosofii, poté v Dijonu právo. V Čechách mu ale nebyl doktorát práva z Dijonu uznán. Pobyt ve Francii a znalost jazyka ale významně předurčily pozici Edvarda Beneše na křižovatkách evropských dějin. Navíc se Beneš v Paříži seznamuje s Milanem Rastislavem Štefánikem, dopisuje si s Benitem Musolinim o díle Georgese Sorela, avšak myšlenkově se stále kloní k profesoru Masarykovi. Doktorát získává později i v Praze, ale za jinou práci, než v Dijonu.

Svatba

V Paříži Beneš potkává Annu Vlčkovou, která sem přijela s kamarádkou r. 1905. Již r. 1906 se s Benešem zasnoubí, na snoubencovu žádost se nechává přejmenovat na Hanu (Anna byla Benešova předchozí známost, tak asi aby se Benešovi nepřipomínala) a Eduard se na oplátku nechal přejmenovat na Edvarda. Svatba se konala r. 1909, když Beneš již učil na obchodní škole v Praze. Od r. 1912 už jakožto docent učí na Filozofické fakultě v Praze.

První světová válka

Hned na začátku války se T. G. Masaryk uchýlil do exilu. Na domácí půdě působí odbojová organizace Maffie a Beneš dostává úlohu zprostředkovávat komunikaci mezi Masarykem a touto organizací. Masaryk si již od počátku války přál, aby ji Rakousko-Uhersko prohrálo a aktivně tomu napomáhal. Různí historici (a též autoři konspiračních teorií) přisuzují Masarykovi za první světové války různé úlohy včetně té, že byl britským agentem a dodával Britům rozhodující informace o poměrech v Rakousku-Uhersku. Beneš, zatím stále v Čechách mu na dálku pomáhal.  

Jenže po roce činnosti hrozilo Benešovi zatčení, a proto pod cizím jménem utíká 1. 9. 1915 do Švýcarska. Manželka Hana zůstává na české půdě a Edvarda neuvidí po 4 roky. Masaryk a Beneš v zahraničí chystají právní a další kroky k vyhlášení nové republiky ihned, jak to bude po válce možné. Přitom mezi oběma věkově rozdílnými muži vznikla neobyčejná souhra. Masaryk bojoval o ideje, Beneš byl praktikem. Oba muži přitom ale měli značné zahraniční zkušenosti, které jim umožnily zkoordinovat tzv. první československý odboj. Nezapomeňme, že Beneš před válkou studoval ve Francii, pobýval i v Anglii a v Německu.

Oba muži ještě se Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem přicházejí k evropským mocnostem s požadavkem utvoření samostatného československého státu. Kupodivu získávají podporu, i když posledním státním útvarem, kde Češi a Slováci předtím žili odděleně od osatních a přitom vzájemně společně, byla Velkomoravská říše. Podařilo se jim v zahraničí ustanovit Československou národní radu (r. 1916), kde Beneš zastával funkci tajemníka, dokonce získali souhlas mocností Dohody k vytvoření československých legií, tedy vojenských jednotek ve Francii, Rusku a Itálii. Legie významně zasahovaly do bojů na frontách, Československá národní rada byla Itálií, Francií a Velkou Británií byla uznána jako představitel nového státu. Dlužno podotknout, že ale ještě zuřily boje a nový stát neměl definované nic, ani území. Ba dokonce ani sami Češi nebyli dobře informováni o snahách zahraničního odboje. Pokud bojovali, pak většinou v rakousko-uherské armádě.

Poválečné mírové dohody a první republika

Skutečností dějin je, že Rakousko-Uhersko se ocitlo mezi poraženými a jakožto říše se rozpadlo. Mezi nástupnickými státy se objevuje v říjnu 1918 Československo a Edvard Beneš velmi usilovně vyjednává s mocnými světa o jeho existenci a hranicích. Je ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře a diplomaticky jedná v Paříži na mírové konferenci. Je to nesporně vrchol jeho kariéry, neboť Československo se dostává na politickou mapu světa v podstatě "z ničeho" za "pouhé" 4 roky práce. Do vlasti se vrací až 24. 9. 1919 jako představitel státu, který si kladl při poválečných jednáních rozumné požadavky - a získal je.

Zde se ovšem historici v hodnocení rozcházejí. Někteří s odstupem vyčítají Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi, že vůbec založili společný stát Čechů a Slováků a tím prý dali základ k problémům, které stejně byly r. 1992 završeny rozpadem tohoto státního útvaru. Jiní zase poukazují na fakt, že tito politici nechali do Československa zahrnout území Sudet s převahou Němců, Těšínsko s převahou Poláků, jižní Slovensko s převahou Maďarů a konečně Zakarpatskou Ukrajinu, kde Slováci a Češi téměř vůbec nežili. Tím prý došlo k vnitřnímu oslabení Československa hned na začátku existence na základě neuskutečněných ambicí národnostních menšin.

Edvard Beneš ale v novém státě byl významnou osobností. V letech 1921-22 byl předsedou vlády, v l 1919-26 a 1929-35  poslancem parlamentu  Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a z titulu své funkce a významně ovlivňoval její politiku. Prezident Masaryk při své abdikaci r. 1935 doporučil parlamentu za budoucího prezidenta právě Beneše. Volbě ale předcházela v parlamentu obtížná jednání. Je paradoxem, že pravicoví poslanci Beneše za prezidenta nechtěli. Beneš byl zvolen druhým československým prezidentem 18. 12. 1935.

Téhož roku Benešovým prostřednictvím uzavřelo Československo spojeneckou smlouvu s Francií a s Ruskem.  Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Beneš měl předtím velkou zásluhu na vznik Společnosti národů (dokonce byl nějakou dobu předsedou Společnosti) a smlouvu podepsal, až když Sovětský svaz byl jejím členem. Vojenská pomoc Sovětského svazu ale měla být smluvně poskytnuta až po předchozí pomoci Francie. 

Jednáním o spojenectví se Sovětským svazem a s Francií ale předcházelo uzavření paktu Malé dohody mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem od r. 1920, v jehož vzniku a udržování se Beneš soustavně angažoval. Spolupráce došla tak daleko, že značná část jugoslávské a rumunské armádní výzbroje byla československého původu, generálové armád společně připravovali scénáře obrany při napadení ze strany Německa, Itálie či Bulharska a že např. pro společná cvičení sloužila střelnice v Boce Kotorské. Beneš chtěl do Malé dohody včlenit v rámci Dunajské federace i Rakousko a Maďarsko, ale s tímto plánem evropské mocnosti nesouhlasily. Připravoval se také plán zapojit východní část Evropy, ale z plánů sešlo. 
     

Konec první republiky

Beneš s obavami sledoval nárůst moci fašistů v Německu a proto brzy po svém zvolení prezidentem nechal budovat pohraniční opevnění a snažil se při životě udržet všechna spojenectví. Jenže pakt Malá dohoda se začal rozpadat: r. 1937 uzavřela fašizující se Jugoslávie dohodu s Bulharskem o věčném přátelství a s Itálií o neutralitě. Mezi třemi státy Malé dohody byl téhož roku sestaven kolektivní pakt bezpečnosti, ale Rumunsko ho nepodepsalo. To už Francie a Británie uvedly v život politiku ústupků fašistickým státům. 

Když r. 1936 Němci obsazují levý, tj. francouzský břeh Rýna, Beneš posílá do Francie telegram, kde hodlá poskytnout Francii pomoc ve smyslu spojeneckých závazků. Francouzi mlčí.

Když hitlerovská vojska obsadila r. 1938 Rakousko, např. Jugoslávie mlčky souhlasila a Rakušané okupační armádu nadšeně vítají.  A pak přišla Mnichovská dohoda, kde západní mocnosti obětovaly Československo jako obtížný balvan, z jehož území připadla značná část Německu, Polsku a Maďarsku na základě vykonstruovaného obvinění z utlačování národnostních menšin. Beneš vzápětí poté abdikoval a odjíždí přes Velkou Británii do USA. Samozřejmě na věc existují dva pohledy. Jedni zjednodušeně říkají, že jako prezident měl zůstat po boku národa, a emigraci odsuzují. Druzí tvrdí, že při tehdejší politické konstelaci stejně válce zabránit nemohl a udělal dobře, když odjel organizovat zahraniční odboj. Faktem je, že při vzniku Protektorátu 15. 3. 1939 odboj neorganizoval a přednášel na univerzitě v Chicagu, nicméně vzápětí přesídlil do Londýna, obsazení Československa odsoudil, vyzval USA k organizování pomoci a sestavil exilovou vládu, kterou postupně uznaly Británie, Francie a Sovětský svaz.

Druhá světová válka

Během války Beneš neustále řešil problémy poválečného uspořádání a ani na okamžik ho nenapadla myšlenka, že by snad Německo válku vyhrálo. Hodlal vyřešit otázku sudetských Němců a chtěl do systému kolektivní bezpečnosti zapojit Sovětský svaz. Ačkoli sudetské Němce nechtěl vyřešit příliš násilně, nakonec podlehl představitelům domácího odboje, kteří se s nimi chtěli vypořádat jedině odsunem. Jak známo, po válce vítězné mocnosti na Postupimské konferenci nakonec opravdu rozhodly o odsunu a Sovětský svaz byl do války zatažen r. 1941. Beneš vyjednával s exilovou Komunistickou stranou Československa, která sídlila v Moskvě a uzavřel za Československo novou smlouvu se Sovětským svazem r. 1943.  Kritici mu vyčítají, že smlouvou dostal svoji zemi příliš do Stalinova vlivu a v podstatě ji připravil pro nástup totalitního režimu.

Již za války Beneš vydával prezidentské dekrety často zvané nepřesně "Benešovy dekrety". Československý parlament tehdy neexistoval a Beneš podepisoval právní kodexy uspořádání v budoucí republice po válce. Dekrety byly vydány "Prozatímním státním zřízením" a měly moc zákona. Podotkněme, že Prozatímním státním zřízením se rozumělo: prezident + exilová londýnská vláda + státní rada (což bylo sdružení politiků v londýnské emigraci vedených Benešem a Janem Masarykem).

Na konci války 4.-5.4. 1945 byla v Košicích sestavena nová vláda a vyhlášen tzv. Košický vládní program, silně pod vlivem KSČ. Byl také dohodnut vznik Národní fronty Čechů a Slováků, organizace, která sdružovala všechny politické strany. Těm bylo povoleno kandidovat ve volbách, ostatní do politického dění nesměly zasahovat. Benešova role od dob Košického vládního programu začala slábnout a kritici mu vyčítají jeho ústupky komunistům. Nicméně prezidentem byl stále a i v dobách po vyhlášení Košického vládního programu vydával prezidentské dekrety. Jejich obsah dodnes budí spory a je předmětem zkoumání a hodnocení historiků i laiků. 

Beneš v l. 1945 - 48

Podotkněme, že dekretů bylo vydáno přes sto čtyřicet, že byly dodatečně schváleny Prozatímním Národním shromážděním 5. 3. 1946. Také poznamenejme, že část (asi 1/3) dekretů byla později zrušena.

Obsahem Dekretů bylo, jak už jsme uvedli, uspořádání poměrů v poválečném Československu. Některé měly zajisté rozhodující a nesporně kladný vliv, např. Dekret o Hospodářské radě, o přísném trestání drancování, o přechodné úpravě délky presenční služby atd. Beneš ale podepsal a tím uvedl v život dekrety, které část ekonomů a historiků hodnotí dnes jako sporné. Dekrety byla znárodněna většina průmyslových podniků, pojišťovny, banky, bylo zavedeno centrální plánování, všeobecná pracovní povinnost, byl zabaven majetek etnických Němců a Maďarů a zrušeno jim bylo československé státní občanství, byla zrušena německá univerzita a německé vysoké školy technické.  Na jednu stranu lze pochopit důvody - zloba Čechů vůči Němcům za válečné křivdy byla obrovská, na druhou stranu např. odsun Němců způsobil v Sudetech vylidnění, s nímž se pohraniční krajina dodnes nevyrovnala.

Přesto byl prezident na území republiky po osvobození bouřlivě vítán. Z Londýna se vracel přes Moskvu, Košice, Bratislavu a Brno. Jen např. v Blansku, kde se krátce zastavil při přestupu z auta do vlaku, ho přišlo pozdravit přes 5000 lidí.

Beneš ale jen mohl přihlížet tomu, že volby r. 1946 v českých zemích vyhrála KSČ, na Slovensku měli komunisté velmi silnou pozici a všude se chystali k uchopení moci. R. 1948 v únoru byl prezident Beneš velmi nerozhodný, navíc již stár a nemocen (r. 1947 prodělal záchvat mrtvice) a spolu s netaktickými rozhodnutími a neschopností předáků pravicových stran byla pohřbena šance, aby se Československo stalo pluralitním státem. K moci se dostává Klement Gottwald a nastupuje dlouhé období vlády jedné strany. Beneš sice odmítl v květnu 1948 podepsat novou ústavu, která likvidovala demokracii, ale 7. 6. 1948 abdikoval na úřad prezidenta. Umírá téhož roku 3. září. Tak skončil muž, který r. 1945 na konci války v Moskvě uvěřil Stalinovi, který pravil, že Československo bude svobodná a nezávislá země a že SSSR se nebude vměšovat do jejich vnitřních záležitostí. Paní Hana Benešová zemřela až r. 1974, zcela bez zájmu veřejnosti, protože tehdejší vládnoucí garnituře se podařilo její smrt utajit.

Podle:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1, 16. 10. 2013

http://www.panovnici.cz/edvard-benes, 16. 10. 2013

http://tema.novinky.cz/edvard-benes, 16. 10. 2013