Sealsfield, Charles

Popis

Moravský Němec Karl Anton Postl přijal pseudonym Charles Sealsfield (=zapečetěné pole) v době, kdy působil převážně jako spisovatel. Jeho tvorba se dotýká Ameriky a Evropy. Jeho život byl díky změněnému jménu obestřen tajemstvím, které nikdo netušil a které bylo odhaleno až posmrtně.

Narodil otci Antonu a mamince Julianě jako první z jedenácti sourozenců se ve vesnici u Znojma, která tehdy byla poddanskou vsí křížovnického řádu s červenou hvězdou. Pak absolvoval gymnázium ve Znojmě a na naléhání matky, proti svému přesvědčení vstoupil do křížovnického kláštera u Karlova mostu v Praze, kde strávil 10 let. Přitom ale studoval na Vysokém učení pražském, kde jeho učitelem byl mj. Bernardo Bolzano, matematik, filozof a kněz se svobodomyslnými názory, kvůli nimž měl značné potíže s režimem císaře Františka I. a kancléře Metternicha. Dokonce mu r. 1819 bylo zakázáno učit.

Tady můžeme vidět první základ Postlovy pozdější tvorby. Žil za zdmi kláštera, ale přesto ve vlivu svobodně myslícího člověka.

Protože Postl byl velmi schopný, stal se brzy tajemníkem řádu. Tím se dostal do styku na jedné straně s vysoce postavenými lidmi tehdejší české společnosti a na druhé straně s lidmi úplně obyčejnými v poddanských vsích a statcích. Opět to nepochybně mělo vliv na jeho pozdější sociálně a kriticky zaměřenou tvorbu. Vidíme to např. v jednom z prvních děl, v němž se rozhořčuje nad sociální nespravedlností. Jmenuje se Rakousko, jaké je, vyšlo roku 1828 v Paříži a v Anglii, pochopitelně bez uvedení autora. Důvody neuvedení si snadno domyslíme podle níže uvedených informací. Autor se pomyslně stylizuje do role Angličana, který cestuje Rakouskem a popisuje poměry českého lidu.

Zajímavé je, že některé pasáže z tohoto díla mnohem později (r. 1940) uvedl Eduard Bass ve svém Čtení o roce osmačtyřicátém a dokonce otiskl podobiznu Charlese Sealsfielda - reprodukci rytiny ze sbírek Národní knihovny ve Vídni. Ale vraťme se k Postlovu životopisu.

Postl neměl v lásce rakouský režim zosobněný císařem Františkem I., kterého často srovnával s Napoleonem, např. takto: "Tyranie Napoleonova byla hříčkou proti Františkově zvůli, zahalované v plášť největší dobromyslnosti." A proto v Postlovi zrála myšlenka útěku z kláštera, nikoliv jen do civilního života, ale do zahraničí, i když svůj budoucí život si asi představoval méně dobrodružný.

Roku 1823 generální sekretář křížovnického řádu Karl Postl odejel z Prahy na léčení do Karlových Varů. Předtím měl konflikt s velmistrem řádu Köhlerem. Ten mu vyčetl, že se straní ostatních členů řádu, Postl Köhlerovi zase liknavost při vyřizování obchodních záležitostí, povrchnost při plnění duchovních funkcí a povýšenost nad řádovými druhy. Před odjezdem se rozloučil s bratrem Josefem, jemuž řekl, že se nevrátí.

Po skončení dovolené v lázních měl Postl duchovní povinnosti v Praze, ale jeho řádoví druhové na něj čekali marně. Dovolil si dokonce velmistrovi napsat ironický dopis a od tohoto dne (dopis je datovaný 10. května 1823, tj. šest dní před skočením dovolené) jméno Karl Postl zmizelo ze světa.

Dále je známo, že Postl projel 20. května 1823 Brnem, pak ve Vídni žádal o místo dvorního sekretáře v duchovní diecézi, pak byl zachycen jeho pobyt v Grazu. To už velmistr Köhler poslal do Vídně zprávu o Postlově útěku, ale Postl měl dobrého přítele na správném místě. Ten vyřízení dopisu úmyslně protahoval tak dlouho, dokud Postl nezmizel za hranicemi ve Švýcarsku.

Odtud se mu podařilo po jménem Sidons přes Le Havre vycestovat do USA. Cesta mu později posloužila jako námět pro román Kajutní kniha aneb život v Texasu (1835).

V Americe Postl žil velmi dobrodružně jako obchodník, farmář a novinář. Nadchl se pro tamější demokracii a srovnával ji s rakouským absolutismem. Tím ale více pozoroval její rub. Odráží se to v dílech USA, jaké jsou (1827), Američané, jací jsou (1828) a Tokeah aneb Bílá růže (1829).   Posledně jmenované dílo čerpá ze života Indiánů, které Postl za pobytu v Americe dokonale poznal a do jehož úvodu zařadil citát prezidenta Jeffersona: "Třesu se o svůj národ, vzpomenu-li si na křivdy, jimiž se provinil na praobyvatelích." Zajímavé je, že dějová linie této skoro první indiánky vůbec (téhož roku vychází Cooperův Poslední mohykán) se nápadně shoduje s podobnými náměty mnoha jiných pozdějších autorů včetně Karla Maye, který začal psát až kolem r. 1875.  Pro mládež u nás přetlumočil tuto Sealsfieldovu knihu Arno Kraus pod názvem Dívka od řeky Natchez. Na rozdíl od Coopera Sealsfield neidealizuje. Indiány vidí jako ukrutné, tvrdé a nedůvěřivé, často neschopné pochopit situaci, kolonizátory jako bezohledné ziskuchtivce a vypočítavce.

Svůj pobyt v Americe střídal s londýnským a pařížským. V metropolích na Seině a Temži působil jako reportér newyorského listu The Morning Courier and Enquirer.

Předtím se v Americe setkal s Josefem Bonapartem, bratrem proslulého císaře a vojevůdce, s nímž navázal přátelské styky a dokonce pro něj plnil úkoly. Byly nejspíše podobného rázu, jakými ho pověřila americká lóže svobodných zednářů: pokusy o proniknutí do Metternichovy konfidentské sítě. Asi to muselo být velmi obtížné a riskantní, uvážíme.li, že Metternich byl v té době již velmi zkušeným politikem a byl velmi spokojen s evropským mírem po porážce Napoleona.

Jako spisovatel žil Postl-Sealsfield ale v utajení. Získal si přídomek Velký neznámý nebo Hrabě Monte Christo literárních dějin. Vycházejí mu díla Črty o cestách přes Atlantik (1833), Místokrál a aristokrati (1833), třísvazkový Jih a Sever (1842-43) a šestisvazkové Obrazy ze západní polokoule.

Na sklonku života se usazuje osamocen ve Švýcarsku, kde píše Scény a dobrodružství ve střední Americe (1852) a Život na americké západní hranici (1856). Před smrtí spálil životopisný román Muž z lidu. Umírá na rakovinu zažívacího traktu. Nebylo komu kondolovat, na pohřeb se nedostavili žádní příbuzní. Kdyby nezanechal závěť, nedozvěděli bychom se, kdo Velký neznámý byl.

V závěti jednak prozrazuje své pravé jméno, jednak ustanovil univerzálními dědici manželské potomky sedláka a rychtáře v Popicích u Znojma Antonína Postla a jeho ženu Julianu.

V Čechách Sealsfiielda již za jeho života (i když samozřejmě jeho identitu také neznala) četla a obdivovala Božena Němcová, jak o tom svědčí její dopisy synovi Karlovi. V pozdějším Československu Sealsfield příliš znám nebyl, ale v Německé demokratické republice byly jeho spisy vydávány více. Byly totiž považovány za prózu usilující o spravedlivý společenský řád.

Ve Znojmě jsou umístěny dvě busty Charlese Sealsfielda, jedna na nádvoří znojemského hradu a druhá v horní části Husových sadů, blízko Popic turisté rádi navštěvují krásné vyhlídkové místo Sealsfieldův kámen, kam údajně spisovatel rád chodil a sedával (to muselo být za jeho dětství a raného mládí). Spisovatelův rodný dům v Popicích se podařilo díky místním iniciativám v letech 2012-13 opravit a začít provozovat jako muzeum.
    
Podle:

Polák, V. (1990): Tajemný Charles Sealsfield, In: Vlastivědný věstník moravský 1990/1, str. 34, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně

http://www.volne-znojmo.cz/news/charles-sealsfield-karel-postl/, 1. 3. 2015

http://www.sealsfield.cz/, 1. 3. 2015