Buček, Antonín

Popis

Antonín Buček byl jedním z nejlepších českých krajinných ekologů. Jeho zásluhou existuje v Česku ochrana krajiny a přírody jako koncepční obor. Byl člověkem statečným, protože prosazoval ochranu přírody v době, která oboru nepřála. S notnou dávkou štěstí se mu podařilo na úroveň zákona prosadit "Územní systémy ekologické stability krajiny". Svým charismatem přitáhl k ochranářským myšlenkám obrovskou spoustu mladých lidí. 

Antonín Buček se narodil r. 1942 v Brně, r. 1966 vystudoval lesnickou a dřevařskou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Na jeho další profesní rozvoj měl největší vliv profesor Antonín Zlatník.  Jeho studentům v hloubi totalitního režimu neušlo, že profesor Zlatník dává základ nové vědě - geobiocenologii, jejíž obsah lze stručně vyjádřit takto: rostliny se vyskytují a prosperují jen ve vhodném přírodním prostředí, které je určeno zejména zeměpisnou šířkou, nadmořskou výškou a dalšími geografickými vlivy. Například smrky tedy nepatří do míst, kde by měly za normálních okolností růst duby. Kritizovat zaběhlou praxi v tehdejším socialistickém Československu, kde lesníci smrky sázeli všude, byl velmi průkopnický čin. 

Bylo zřejmé, že Antonín Buček, ovlivněn základním názorem Aloise Zlatníka, se dá na dráhu ochránce přírody. Nejdříve ale v l.  1969-1972 pracoval ve Vojenských lesích a statcích, pak přešel v Brně do Geografického ústavu tehdejší Československé akademie věd, kde se stal vedoucím oddělení. Když po listopadu 1989 Československá akademie věd Geografický ústav zrušila,  přešel A. Buček do Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně, tedy do školy, kterou kdysi vystudoval, ač se za socialismu jmenovala jinak. Externě přednášel i na jiných pracovištích, například na Fakultě sociálních studií MU. 

V době normalizačního socialismu plánované hospodářství mělo především za cíl využít přírodní zdroje bez ohledu na fakt, zda jsou nahraditelné. Kolem roku 1979 se poprvé objevují myšlenky, že přírodní zdroje je třeba využívat s rozmyslem. Je založen Český svaz ochránců přírody a Antonín Buček je zakládajícím členem. Jeho "domovskou" základní organizací byla ZO ČSOP Veronica  v Brně, spoluzakládal časopis téhož jména - Veronica. 

Antonín Buček stál u zrodu nového pojetí ochrany přírody ve smyslu zrodu územních systémů ekologické stability. Oč se jedná?

Kdysi profesor Zlatník ve školním lesním podniku ve Křtinách vybral pro rezervaci Habrůvecká bučina dvacet hektarů hospodářského lesa, široko daleko nejzachovalejší zbytek dubových bučin. Habrůvecká bučina zdaleka v té době neměla přírodovědnou hodnotu jako třeba Boubínský prales, ale profesor Zlatník správně předpokládal, že bez zásahů člověka se ve vybraném území vyvine prales - dnes bychom spíše řekli les blízký přirozenému stavu.       

Antonín Buček a jeho kolegové už v 70. letech začali v krajině jižní Moravy vybírat území, která by mohla být ušetřena lidského zásahu a stát se kostrou ekologické stability. Například v technicko-zemědělské krajině mezi Znojmem a Pohořelicemi má pro stabilitu krajiny význam i akátový lesík, ačkoli se akát běžně pokládá za cizorodou expanzívní dřevinu. A tak v době, kdy byly v Československu poslední zbytky bučin přeměňovány na smrkové porosty a poslední mokřady odvodňovány, hledali ochránci přírody v krajině zbytky hodnotných míst.   

Bučkovi a jeho kolegům přálo i štěstí. Měli spřízněnou duši na Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Byl jí Miroslav Martiš, kterému se podařilo prosadit tzv. Ekoprogram, v jehož týmu pak pracovali přírodovědci a osvícení územní plánovači v čele s ing. arch. Jiřím Löwem. Tým při určování územních systémů ekologické stability prorazil s převratnou myšlenkou. V krajině je třeba nejen zachovat síť relativně přírodních území, ale také vytvořit prostor k tomu, aby taková území mohla vzniknout. Všude jinde ve světě převládal trend, že se pasivně chrání to, co je, nikoliv prostor pro to, co tam někdy může být. Zjednodušeně řečeno - tým tvůrců systémů ekologické stability si troufl malovat doprostřed kukuřičného pole plochu, která by měla být zalesněna. A současně si tým řekl, že takový les nesmí být menší než tři hektary a lokální koridor nesmí být delší než dva kilometry a musí být široký 10 až 15 metrů. Tým mohl začít nad novou myšlenkou začít pracovat projekčně v rámci tehdejší jižní Moravy. Opět jim přálo štěstí. 

Když musel r. 1978 z čela Geografického ústavu na Mendlově náměstí v Brně odejít profesor Jaromír Demek, nastoupil jako nadřízený Antonína Bučka a dalších plukovník generálního štábu ve výslužbě Vahala. O ekologii nic nevěděl. Ale poté, kdy mu Antonín Buček zalhal, že termín geobiocenologie pochází od sovětského badatele Sukačeva a kdy pojem ekologická stabilita byl nahrazen slovem potenciál krajiny, mohl být v Geografickém ústavu nakreslen systém ekologické stability jižní Moravy. Někde se dokonce  r. 1990 začalo s novými výsadbami biokoridorů a co víc - koncept územních systémů ekologické stability (ÚSES) se stal v roce 1992 součástí zákona o ochraně přírody. Bylo to opět štěstí - v pozdější době politici začali ochranu přírody pokládat za škodlivou a militantní a ekologické zákony tolik neprosazovali. Současně je pravda, že  ÚSES zasahují do vlastnických práv.