Janáček, Leoš

Světoznámý hudební skladatel, mimořádná osobnost

Datum a místo narození
1854-07-03, Hukvaldy
Datum a místo smrti
1928-08-12, Ostrava

Popis

Leoš Janáček, vynikající český, světově uznávaný hudební skladatel, působil většinu svého života v Brně.

Narodil se jako deváté dítě (z celkového počtu 13 dětí) Amálii a Jiřímu Janáčkovi, pokřtěn byl jako Leo Eugen. Rané dětství prožil v Hukvaldech, kde jeho tatínek byl učitelem a chrámovým hudebníkem. Hukvaldská škola působila v někdejší panské ledovně, byla studená a vlhká. Na špatné životní podmínky stísněného bytu a školy doplatili předčasnou smrtí čtyři Janáčkovi sourozenci i později tatínek.

Za zajímavých okolností již jedenáctiletý Janáček r. 1865 odchází z Hukvald do Brna. Jeho tatínek chtěl, aby Leoš měl důkladné vzdělání hudební a literní. Jiří Janáček přitom znal v Brně ředitele klášterního kůru Pavla Křížkovského. Dříve, v  roce 1832 Jiří Janáček spolu s ředitelem  kůru v Neplachovicích A. Urbánkem pomohli Pavlu Křížkovskému,  aby byl  přijat jako zpěvák kostela sv. Ducha v Opavě. Nyní se dějiny v jiném smyslu opakují. Leoš Janáček je zásluhou Pavla Křížkovského jako jedenáctiletý přijat za fundatistu kláštera na Starém Brně. Zde získal pod přísným vedením hudební průpravu, národní povědomí a začalo se tu projevovat jeho první  směřování  ke slovanskému východu. Smutnou ironií osudu je, že Janáčkův tatínek, který se tolik zasloužil o počátek synovy umělecké dráhy, umírá již po jednom roce působení malého Janáčka v Brně, tedy r. 1866. Maminka Amálie se tehdy odstěhovala za obživou do Příbora, kde ji Janáček navštívil, když byl v Brně již čtvrtým rokem.

V Brně Janáček studoval na reálce a pak v l. 1869-72 učitelský ústav.  Již r. 1872 začal vést pěvecký sbor v řemeslnické besedě Svatopluk. Téhož roku vyvrcholily snahy církevních orgánů, kterým se nelíbilo, že Pavel Křížkovský, povoláním kněz, také skládá hudbu, a to nejen hudbu církevní. Pavel Křížkovský nakonec z Brna odchází do Olomouce a Janáček ho od r. 1872 zastupuje na kůru klášterního kostela. Ve funkci ředitele kůru setrval až do r. 1885, ale mezitím v l. 1874-75 studoval v Praze na varhanické škole u  učitelů  Blažka a Skuherského. Pak složil státní zkoušku  ze zpěvu, klavíru a varhan a r. 1876 jmenován prozatímním učitelem hudby na učitelském ústavě v Brně. Druhým sborem, který Janáček vedl v Brně, byla Beseda brněnská v l. 1876-88, kde na sebe upozornil jako temperamentní dirigent a brněnská scéna mu začala být příliš těsná. Také toužil po dalším vzdělání. V l. 1879-1880 studoval v Lipsku a r. 1880 ve Vídni.

R. 1881 se Janáček oženil. Vzal si svoji žákyni Zdeňku Schulzovou, tehdy 16letou dceru ředitele učitelského ústavu, s níž často hrával čtyřruční skladby na klavír.  O ruku její rodiče požádal ale již dva roky předtím. Na svatební cestu Janáčkovi jeli mj. do Obříství a do Kolína, cestou se setkali s Antonínem Dvořákem – toho ale Janáček za svůj život navštívil vícekrát, dokonce r. 1883 Janáček pobýval ve Dvořákově pražském bytě a téhož roku spolu cestovali po jižních Čechách). Mladí manželé bydleli nejprve v Měšťanské (nynější Křížové) ulici na Starém Brně (dům již neexistuje); po narození dcery Olgy 15. srpna 1882 bydleli na Klášterním (nynějším Mendlově) náměstí č. 2. R. 1884 Janáčkovi umírá maminka Amálie, a protože Janáček byl v tu dobu nemocen, nemohl se zúčastnit pohřbu. Janáčkův syn Vladimír se  dožil jen dvou let (1888-1890).  

Po návratu ze zahraničních  studií byl jmenován učitelem hudby na učitelském ústavě, kde pak působil až do r. 1904, přičemž souběžně v l. 1886-1902 vyučoval zpěv na nižším gymnáziu na Starém Brně. V téže době právě založená  Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě položila základy pro varhanickou školu v Brně a Janáčka jmenovala  jejím ředitelem r. 1881. Janáček v této pozici zůstal až do r. 1919. A ještě jedna událost z té doby poznamenala Janáčkův život. Janáček jakožto temperamentní člověk měl v životě i roztržky. Např. kvůli neshodám s Brněnskou besedou ji odmítl po celý jeden rok řídit. Avšak jiná roztržka měla na jeho další život vliv zásadní. V lednu r. 1887 podrobil v Hudebních listech nemilosrdné kritice operu Karla Kovařovice Ženichové. Karel Kovařovic Janáčkovi tento čin několik let poté „oplatil“.

Poznamenejme, že r. 1887 ještě Janáček žádnou operu složenu neměl, první verzi opery Šárky dokončil v srpnu 1887. Opera Šárka ale měla smutný vývoj, protože Julius Zeyer nedal Janáčkovi souhlas k použití svých textů jako libreta. Janáček se k dokončení dostal až po 30 letech poté. Janáček jako ředitel varhanické školy tento ústav přeměnil na konzervatoř,  rozvinul zde osobitou a všestranně bohatou pedagogickou činnost a šířil své průbojné teoretické názory. Působil zde jako  skladatel, psal svérázné literární črty a hudebně teoretické spisy, studoval umělou i lidovou hudbu, vybudoval nápěvkovou teorii, která usilovala o  vznik melodie a rytmu z nápěvků mluvy. Vychoval dvě generace učitelů a ředitelů kůrů. R. 1888 vrcholí Janáčkova spolupráce s Dvořákem. Janáček za osobní Dvořákovy účasti na koncertě Brněnské besedy uvádí v Brně Dvořákovu kantátu Svatební košile.

Ve studiu a využití  moravské lidové hudby byl Janáček ve své době nepřekonatelný.  Věnoval se jí spolu se svým přítelem a spolupracovníkem Fr. Bartošem systematicky od r. 1888. Vydali spolu sborníky Kytice národních písní moravských (první vydání 1890); a Národní písně moravské v nově nasbírané  (1901-03); Janáček se v pozdější době více a více vracel do Hukvald, léta často trávil v Luhačovicích a sbíral a vydával lidové písně, věnoval se jim i teoreticky a po celý život se jimi obíral jako skladatel (Říkadla na lidové texty, 1927). Velmi často se Janáček seznamoval s lidovými hudebníky, zapisoval jejich písně a pořádal jejich vystoupení i s tanečníky. Za zásluhy o moravskou lidovou píseň byl zvolen předsedou pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (r. 1905) a po vzniku republiky (r. 1918) předsedou moravského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Lidové motivy Janáček ztvárnil zejména v Lašských tancích. Ty se původně jmenovaly Valašské tance a bylo je možno předvést orchestrálně i jako balet. Janáček je začal tvořit hned při prvním sběru lidových písní, ale předvedl je až r. 1924-25. Již r. 1890 ale dokončil jiný soubor tanců Královničky. Od té doby se datuje Janáčkova spolupráce s choreografkou Lucií Bakešovou. R. 1891 Janáček na námět Gabriely Preissové  a na libreto Jaroslava Tichého zkomponoval druhou operu Počátek románu a balet Rákos Rákoczy na slovenské motivy. Zatímco balet byl uveden v Praze, opera „jen“ v Brně, pražská scéna Janáčkovi operu vrátila.  R. 1894 Janáček začal pracovat nad hrou Gabriely Preissové Její pastorkyňa a hodlal ji přetvořit na operu.  Její kompozice ovšem skladateli trvala velmi dlouho. Od r. 1900 je Janáček konzervátorem Moravského zemského muzea. Při organizaci spolkové činnosti stále píše skladby, sbírá lidovou hudbu.

Janáček měl rád Rusko. V Brně vedl Ruský kroužek, zavedl kurzy ruštiny,  Rusko třikrát v l. 1896 až 1902 navštívil, zúčastnil se příprav k všeruské výstavě v Petrohradě r. 1903 a svou dceru Olgu poslal na studia ruštiny ke svému petrohradskému bratru Františkovi.  Olga ale r. 1903 v pouhých 21 letech umírá, což je událost, která zasazuje do rodinného soužití Janáčkových hlubokou ránu. Měsíc poté Janáček dokončuje Její pastorkyni, ale Národní divadlo v Praze (přesněji řečeno Karel Kovařovic) ji odmítá. Premiéra se uskutečnila r. 1904 v Brně a měla bouřlivý úspěch, brněnská opera ji uvedla ještě na zájezdu v Písku a v Českých Budějovicích. V téže době se Janáček seznámil s Pěveckým sdružením moravských učitelů v čele s Ferdinandem Vachem, který později nastuduje skladatelovy vrcholné skladby pro sbory. V době, kdy je Janáčkovi po ztrátě dcery a po odmítnutí Její pastorkyně v Praze velmi nedobře, je Vach se svým sborem skutečnou Janáčkovou oporou.

R. 1906 pod dojmem účasti na brněnské demonstraci za českou univerzitu, kde byl v Besedním domě proboden mladý truhlářský dělník František Pavlík,  píše klavírní sonátu Z ulice 1.X. 1905. Pak Janáček píše další operu Osud. Brněnské Národní divadlo ji chtělo nastudovat, ale Janáček se rozhodl dát ji k dispozici pražskému divadlu Na Vinohradech. To ji později ale odmítlo a Janáčkovi ji až r. 1914 (!) vrátilo. Opera Osud se dočkala prvního provedení v rozhlase až r. 1934, jako koncert v Brně r. 1954 a jako scénické provedení až r. 1958 v Brně. V téže době Janáček získal souhlas ke zhudebnění veršů Petra Bezruče. Složil mužské sbory Kantor Halfar, Maryčka Magdónova a 70 000. Tím dostala jeho tvorba další sociální rozměr.

V té době se Janáček každé léto léčí v lázních Luhačovice. R. 1909 se u něj poprvé objevují srdeční záchvaty. Pak se Janáčkovi přestěhovali z Klášterního náměstí do dnešní ulice Smetanovy č. 14. Zde Janáček s manželkou bydleli v l. 1910-28, manželka Zdeňka ještě déle. Dnes je zde, v zahradním domku u někdejší varhanické školy, umístěna expozice o skladatelově životě a díle. Příběh o tom, kterak Janáčkovi získali zahradní domek, je také velmi zajímavý. R. 1907 získal Janáček pro varhanickou školu v Brně budovu Chleborádovy vily na Giskrově (nynější Kounicově) ulici (škola se předtím v Brně několikrát stěhovala). Přitom ho napadlo, že místo nepotřebných koníren, stojících v zahradě budovy, by bylo možno postavit domek pro ředitele varhanické školy. Vymyslel, že v nájemném, které by ředitel platil, se měly splácet náklady na postavení domku. Povolení ke stavbě získal, ta  byla uskutečněna podle návrhu stavitele Aloise Horáka. Před I. světovou válkou podnikli manželé Janáčkovi prázdninovou cestu na Balkán, chtěli si ji r. 1914 zopakovat, ale vypuknutí bojů jejich plány zhatilo. Za války byl policejně zakázán Ruský kroužek, avšak paradoxně v dobách nejhorších se Janáček konečně dočkává zadostiučinění. Jeho přítel, dr. Veselý, vedoucí lékař v Lázních Bohdaneč, kde se Janáček r. 1915 léčil, se zasloužil o to, že opery Její pastorkyňa si všiml libretista Karla Kovařovice Karel Šípek. Zejména díky pěvkyni Calmy-Veselé, manželky dr. Veselého, se Karel Kovařovic a Leoš Janáček na uvedení opery domluvili. Janáček souhlasil s tím, že Kovařovic operu mírně upraví.

Janáčkův triumf v Praze s operou Její pastorkyňa se udál r. 1916, kde Kostelničku zpívala Gabriela Horváthová. Ta na dva roky vstupuje do Janáčkova života, dokonce jej navštívila v Luhačovicích. Podstatné pro další skladatelův život ale bylo to, že nového provedení (s retušemi Karla Kovařovice) si všimli v zahraničí. Dva roky poté uvádí Její pastorkyňu divadlo ve Vídni.   

Tím nastal opravdu raketový, byť pozdní vzestup Janáčkovy kariéry. Ještě za jeho života Její pastorkyňu (Jenůfu) uvedla divadla v 54 městech, mj. v New Yorku. Úspěch Janáčka natolik nabil energií, že skládá další opery: Taras Bulba (1921), dokončuje Šárku (1925), píše Zápisník zmizelého (1919), Káťa Kabanová (1921) podle Ostrovského dramatu Bouře, Liška Bystrouška (1923), Věc Makropulos (1926). Téhož roku zkomponoval slavnou orchestrální skladbu Sinfonnieta a rok poté Glagolskou mši – varhanní dílo na staroslověnský text a Z mrtvého domu – operu na motivy Dostojevského, kterou již nestačil zrevidovat a dokončili ji Janáčkovi žáci Bakala a Chlubna.  

V r. 1917 se Janáček v Luhačovicích seznámil s Kamilou Stösslovou z Písku. Věkově nerovné přátelství Janáčkovi vydrželo až do konce života. Janáček často do Písku za přítelkyní jezdil a napsal jí celkem 730 dopisů. Zajímavé v této souvislosti je, že o hlavní roli v Její pastorkyni opakovaně projevila zájem Ema Destinnová, ale nikdy ji nedostala. Emocionální sblížení se Stösslovou odhalila Zdenka Janáčková až r. 1927.

R. 1921 Janáček koupil od své ovdovělé švagrové dům v Hukvaldech a zařídil jej. Dnes je v domě skladatelův památník.

Po r. 1918 byl Janáček  jmenován profesorem kompozice mistrovské školy pražské konzervatoře (1919), která pro něj zřídila brněnskou pobočku. Působil v ní do r. 1925. Také se stal členem hudebního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, členem České akademie (již od r. 1912), Pruské akademie umění (r. 1927), dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně (r. 1928), předsedou Klubu moravských skladatelů (r. 1919), jeho hlavní díla byla poctěna národními cenami a cenami České akademie.

Přitom rok 1924, kdy Janáček slavil své 70. narozeniny (ještě předtím 60. narozenin si v odborném světě skoro nikdo nevšiml), se stal rokem, kdy si konečně skladatel mohl vychutnávat slávu. Jeho dílo bylo uváděno doma i ve světě, vyšly dvě jeho biografie, malíř Jaroslav Král namaloval Janáčkův portrét, časopis Hudební rozhledy jubileu věnoval obsáhlé dvojčíslo, humorné je, že v Berlíně se objevila značka cigár Jenůfa.

Leoši Janáčkovi se tedy dostalo mnoha uznání. Masarykova univerzita v Brně mu udělila čestný doktorát filosofie (1925) jako jednu z nejvyšších poct za jeho celoživotní tvůrčí odkaz. V Hukvaldech na jeho rodném domě mu byla odhalena pamětní deska a na vrchu Kotouč ve Štramberku je už od r. 1927 busta od sochaře Emila Hlavici. Sochař Jan Štursa  r.  1926  vyrobil Janáčkovu bronzovou bustu pro foyer Divadla Na hradbách v Praze. Lesníci u Bílovic po něm pojmenovali studánku v těsné blízkosti hájovny Lišky Bystroušky. Na budově v Brně, ul. Poříčí 5, kde Janáček učil, je busta s pamětní deskou. Po Janáčkovi je pojmenováno letiště Ostrava-Mošnov, divadlo v Brně, v jeho blízkosti stojí Janáčkova socha, v Hukvaldech se koná každým rokem hudební festival Janáčkovy Hukvaldy. Dne 20. 9. 2004 byla Leoši Janáčkovi odhalena pamětní deska na hotelu Pošta ve Vídni. Po slavném skladateli se jmenuje Janáčkovo kvarteto a v Brně Janáčkova akademie múzických umění. Pamětní desku má také v Praze, na Karlově náměstí 2.

Leoš Janáček zemřel v Kleinově sanatoriu v Moravské Ostravě r. 1928. Jeho hrob se nachází na ústředním hřbitově v Brně, sk. 25e/64. Je to pohřebiště vícero známých brněnských osobností, někdy též přezdívané Moravský Slavín. Autorem pomníku je Eduard Milén, který mj. připravil výpravu a kostýmy pro první uvedení Janáčkovy Lišky Bystroušky.

Na ústředním hřbitově v Brně najdeme i hrob Olgy a Vladimíra, Janáčkových dětí. Je to jen asi 100 metrů výše nad "Slavínem".

Podle:

Přispěvatelé:

Tomas Sedovic
Vytvořeno:
Naposledy upraveno: