Lázně Bohdaneč

V polabské rovině u Pardubic, velmi blízko chemiček a výrobců výbušnin Synthesia a Explosia, by laik očekával průmyslem zdevastovanou nebo zemědělsky intenzivně obhospodařovanou krajinu. A přece tu v těsné blízkosti krajského města vyrostly sympatické budovy klidných, zelení obklopených léčebných lázní. Jsme ve městě Lázně Bohdaneč. 

Na konci 19. století se zdejší rodák Jan Veselý stal nájemcem rybničního hospodářství pardubického velkostatku a předsedou Vodního družstva pro regulaci Rajského potoka. Družstvo mělo za úkol upravit povodí tohoto potoka a snížit vlhkost ve městě. Potok protéká přes nedaleké Libišany, kde měl otec Jana Veselého pronajaty mokřadní louky, z nichž si zájemci za mírný poplatek mohli odvézt rašelinu na topení. Přátelé Veselých zjistili, že rašelinu lze využívat na léčebné účely a Janu Veselému se o tom zmínili. Odtud už následovalo několik kroků, které Jan Veselý podnikl. Založil v Bohdanči lázně. Ovšem předtím si nechal přezkoumat  ve Vídni hodnotu rašeliny a řídil se také myšlenkami ing. Františka Šantrůčka z Prahy, který doporučil její využití k léčbě. 

Rašelina z Libišan je totiž po usušení velmi lehká, neobsahuje hlínu, je schopna dlouho udržet stejnoměrnou teplotu. 

Jan Veselý musel nepochybně za odborné posudky zaplatit a je jisté, že rozjezd nového podnikání ho stál  spoustu peněz. V prvních letech se stav zdál ideální. Veselý r. 1897 v obrovských místnostech bývalého lihovaru  zahajuje první sezonu. Vznikla "lázeňská" budova se strojovnou, třemi kabinami pro muže, čtyřmi pro ženy, s odpočívárnou pro 15 pacientů, s vanami pro slatinné koupele a s bazénem. Zřídil také místnost k odpočinku a k zábalům. Lázeňští lékaři ordinovali pacientům hlavně koupele, masáže a dietu. Tím se Jan Veselý nesmazatelně zapsal do dějin města a není divu, že dnes je tu na každém kroku uctíván a jmenuje se po něm jeden z pavilonů. Komín, na němž v areálu mají hnízdo čápi, je skromným zbytkem první lázeňské budovy. 

Už roku 1906 Jan Veselý pod tíhou dluhů lázně přestal zvládat a v dražbě je prodává. Kupcem se stala Občanská záložna. Finančně areál vedla vzorně, po odborné stránce lázně moc nevzkvétaly. Roku 1911 je kupuje obec. Jaká náhoda - starostou byl tehdy František Veselý, bratr zakladatele. 

Tím nastal v Bohdanči dějinný zlom. Již roku 1913 se otevírá nová, kapacitně na tehdejší dobu obrovská budova, dnes vysoce ceněná památkáři jako doklad kubistické architektury - pavilon Gočár, který opravdu projektoval Josef Gočár, rodák z nedalekého Semína a přední osobnost české moderny, vysoce uznávaný za svého života i v současnosti. 

Gočár navrhl dvoupatrový dům dlouhý 62 m a široký 17,6 m, který měl v přízemí předsunutou krytou kolonádu a  bylo určen k umístění všech zařízení souvisejících s léčením rašelinou. V patře vyprojektoval  28 pokojů, z nichž 4 rohové byly větší. Do všech pokojů byla zavedena teplá a studená voda a elektřina, budova měla telefon a ústřední vytápění a ve své době zajisté působila neobyčejně luxusně. Neobvyklý vzhled v duchu kubismu podtrhovala mnohotabulková okna se šikmo zasazenými skly, nádherný středový rizalit, mohutná kordonová římsa na střešní ose prolomena do trojúhelníků a nad přízemím průběžný balkon se zábradlím. Gočár projektoval také interiéry, v nichž se do dnešní doby zachovalo nápadné zábradlí. Od prostorného vestibulu na obě strany ubíhají plochostropé chodby s pilastry a dvouramenné schodiště do patra. Samozřejmostí byly čekárny, masážní místnost, odpočivadla a vany s rašelinou.   

Pak obec zřídila v zákoutí parku sluneční a vzdušné lázně. Stihla to ještě r. 1913 před vypuknutím I. světové války. Místní tehdy také napadla geniální myšlenka hledat ke koupelím čistou vodu. Zjistilo se totiž, že geologické podloží tvoří artéská pánev. (V artéské pánvi se střídají do mísy prohnuté propustné a nepropustné vrstvy a voda do nich teče podzemím často ze značných vzdáleností. Stačí dobře "trefit" propustnou vrstvu nasycenou vodou.) R. 1913 začala firma Artesia z Prahy hloubit vrt s cílem najít artéskou vodu. 28. března 1914 dosáhl vrt Panenka hloubky 347,5 m, když narazil na silný zdroj vody, který vystříkl do výše 15 m. Voda typu HCO₃ - Na s obsahem železa a vysokou mineralizací 1200 mg/l měla teplotu 21°C. Lázně ze dne na den měly vedle rašeliny druhý léčebný zdroj. Pod vedením obce vzkvétaly - dokonce i za války. Návštěvnost se zvyšovala, opět se ale objevily finanční problémy, proto obec předala r. 1919 budovy do majetku nově utvořené akciové společnosti - Slatinné lázně v Bohdanči u Pardubic. Tento pokus neměl dlouhou dobu trvání a roku 1922 se majitelem lázní stává ministerstvo veřejných prací, tedy československý stát. V té době byl Gočárův pavilon navýšen o jedno poschodí, do provozu bylo uvedeno koupaliště a bazén. Také bylo zřejmé, že starý pavilon provozu lázní nedostačuje, i když byl posílen "Gočárem". Proto bylo rozhodnuto postavit další budovu, opět zcela moderní. 

V květnu roku 1930 byl slavnostně otevřen Jubilejní palác a stará budova kromě komína byla zlikvidována. Lázně se rozvíjely dál a už roku 1939 se začal stavět další pavilon (dnes Langerův). 2. světová válka stavební práce značně zpomalila, ale r. 1940 se ještě stihlo otevřít kryté zasklené propojení Gočáru a Jubilejního paláce. Langerův pavilon byl otevřen až r. 1947. 

Němečtí okupanti využívali lázně v l. 1941-45 pod hlavičkou Kuratoria slatinných lázní v Bohdanči.

Po roce 1945 byly budovy zprovozněny velmi brzy, i když jen v úsporném režimu. Nejdříve je řídilo ministerstvo průmyslu, pak Ústřední národní pojišťovna, dále v l. 1953-57 Revoluční odborové hnutí, pak československý stát. Časté změny řízení sice stabilitě provozu neprospěly, ale lázně si i v podmínkách plánované socialistické ekonomiky vedly poměrně dobře. 

R. 1959 bylo zavedeno ústřední topení do všech kolonád, do restaurace a jídelen, o dva roky později byly opraveny pokoje v Gočárově pavilonu , r. 1965 byl upraven vstup do lázní a recepční prostor. Mezitím Bohdaneč získal statut lázeňského místa. Kapacita opět nepostačovala zájmu hostů. Již roku 1961 byl vypracován projekt rozšíření lázeňských budov, ale státní ekonomika nejspíše měla značné potíže, proto se stavbu podařilo zahájit až s odstupem 11 let. R. 1975 získávají lázně 104 nových lůžek v moderně zařízených pokojích Jubilejního pavilonu, novou rozsáhlou jídelnu a kuchyň. Počet pacientů stoupal takřka i poté. R. 1971 je ročně navštívilo 1993 osob, r. 2011 celkem přes 11 000. 

V l. 1967-68 správci lázní nechali vyhloubit nový vrt artéské vody. Ve vrtu Panenka klesala vydatnost. Nový vrt z hloubky 388 m nazvali Nová Panenka. Voda z něj vyniká zvýšenou mineralizací, je v ní například hodně fluoridů, až 7 mg/l. Využívá se při koupelích a v bazénu. V areálu nikde nemůžete zdroj ochutnat. Samozřejmě, že moderní balneoterapie se neobejde bez tradiční rašeliny, bez prvků elektroléčby, s masážemi a dalšími procedurami a hlavně tělocvikem.

V Lázních Bohdaneč se dnes léčí především nemoci pohybového aparátu, i když indikační seznam je mnohem širší. Nejnovějším pavilonem je objekt s názvem Bílý. Oproti jiným pobytovým místům mají pacienti v Bohdanči nesmírnou výhodu v tom, že jednotlivé pavilony jsou mezi sebou propojeny krytou kolonádou, takže na procedury se všude dostanete "suchou nohou". Dalším faktorem je poloha blízko středu republiky, hodinu jízdy vlakem či po dálnici od hlavního města. 

Jistý nedostatkem je, že kulturně v Bohdanči poněkud "chcípl pes". Do lázní sice dojíždějí umělci s různými programy, za "pravou" kulturou nicméně musíte do Pardubic, což je trolejbusem 20 - 30 minut. Lázeňské hosty stačí obsloužit jeden obchůdek, kavárna, jedna hospoda a tím výčet končí. Oč se může cítit ochuzena určitá část "pivního" spektra hostů, o to více může být spokojenější turisticky naladěná veřejnost. Pěšky nebo na kole se rovinami Polabí dostanete na velkou spoustu zajímavých míst. 

Lázně Bohdaneč kromě "obyčejných" lidí hostily i spoustu slavných osobností. Byli tu skladatel Leoš Janáček, prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel, herci Martin Růžek, Johny Deep, Miloš Sovák, Vlasta Burian, spisovatelé Antal Stašek, Růžena Svobodová, Tereza Nováková, Alois Mrštík, mistryně světa Kateřina Neumannová nebo třeba bulharský ministr Boris Vazov.

Areál kromě lázeňských hostů zcela běžně může navštívit a procedury využít i veřejnost. Vstoupit lze hlavním vchodem z náměstí nebo bočními vchody z parku. 
      
Podle:

Informační tabule v chodbě pavilonu Gočár, únor 2019. 

Janoška, M. (2011): Minerální prameny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,  Academia Praha, s. 226

https://llb.cz/, 24. 7. 2020

https://www.pamatkovykatalog.cz/gocaruv-pavilon-18230615, 26. 8. 2020

.