Malojapass

Malojapass (italsky Passo del Maloggia, starořímsky Malögia, v překladu olše) je poměrně nízko položený alpský průsmyk, který odděluje švýcarské údolí Engadin s řekou Inn v povodí Dunaje a italské údolí říčky Mera, jejíž vody se dostanou do řeky Po (Pád). Také odděluje dvě horské skupiny - Albulu a Berninské Alpy. Nadmořská výška průsmyku se udává 1815 metrů, v některých pramenech 1812 metrů.  Průsmykem vede silnice mezi Sankt Moritzem (Svatým Mořicem) ve Švýcarsku a Chiavennou v Itálii. 

Průsmyk Maloja je velmi netypický svým profilem. Zatímco na severovýchodní straně je plochý (a tudíž i velmi snadno dosažitelný), jihozápadní rampa je strmá.  Geologové vysvětlují tento nepoměr zpětnou erozí říčky Mery, dnes ve větší části v Itálii. Údolí Innu původně začínalo mnohem více na jihozápad od Maloji než dnes. Říčka Mera měla ale mohutnou zpětnou erozi a posouvala svůj pramen stále proti směru toku, až "ukradla" část povodí Innu. Tato záležitost se měří geologickým časem, který lidé během svého krátkého života nepostřehnou, ale je pravdou, že zpětná eroze řek je velmi dobře vidět na vodopádech, které se posouvají proti směru toku. A také u velkých vodopádů podkovovitého tvaru vidíme, že zpětná eroze je nejsilnější tam, kde je nejsilnější proud, tedy uprostřed toku. 

Římané postavili přes průsmyk první cestu pro soumary, ale nedařilo se jim ji udržovat v trvale schůdném stavu. Ani v pozdní antice, ani ve středověku tu ještě nebyla trvale sjízdná cesta.  

Dopravní význam nabyla Maloja až v 16. století a roku 1776 tu byla postavena malá silnice. Další pak postavil Riccardo La Nicco v l. 1827-39 na severozápadní rampě. Silnice vedla 22 zatáčkami, z nichž 13 se stáčelo do protisměru. Pokračování do Itálie se podařilo stavitelům uskutečnit až r. 1859. Hned po dokončení začali lidé novou silnice intenzivně používat. Jezdilo tady až 12 000 koní za měsíc. V provozu byla i poštovní služba mezi Samedanem a Chiavennou, jejíž vozy jezdily 2 krát týdně. Samozřejmě, že vozy byly taženy koňmi, motorové vozidlo začala pošta používat r. 1922. 

Silnice měla zpočátku přírodní povrch, od r. 1934 byla vydlážděna, r. 1957 zcela přestavěna a modernizována. 

Maloja jakožto jeden z nejníže položených alpských průsmyků vzbuzovala vždy pozornost dopravních projektantů. Dalším důvodem zájmu byla i skutečnost, že při cestě Alpami ze severu na jih často musíte překonat dva i více průsmyků, ale mezi Pasovem a Milánem stačí jet pouze přes jeden - Maloju. Nejdříve existoval plán na výstavbu vodního kanálu pro lodě na trase Milán - Innsbruck. Byl stále oživován a zase zapomínán, až skončil definitivně na odpadlišti dějin ve 20. století. Byl nahrazen plánem na výstavbu železniční trati, ale ani ten se nikdy neuskutečnil, ačkoli jsme v kolébce vysokohorských tratí, tj. ve Švýcarsku. Obě slavné železnice přes průsmyk Albula a přes průsmyk Bernina nakonec nenašly pokračování ze Svatého Mořice na západ a obě tu končí. 

Průsmyk dosahuje nejvyšší (nebo nejnižší - jak se to vezme) nadmořské výšky v obci Maloja. Odtud je možno se vydat na vysokohorské túry, např. do údolí s nad jezero Lunghin s pramenem řeky Inn. Do obce Maloja často míří cyklisté, protože tady začíná proslulá cyklotrasa Innradweg, která vede až do Pasova z kopce a dá se odtud pokračovat po Dunajské cyklostezce (Donauradweg). 

Nesouměrný profil průsmykem nejlépe ilustruje níže uvedená kilometráž. 

0 km      Chiavenna, 325 m

10 km    Castasegna, italsko-švýcarská hranice, 696 m

16 km    Stampa, 994 m.n.m

19 km    Vicosoprano, 1065 m

27 km    Casaccia, 1458 m

32 km    Malojapass, 1815 m

44 km    Silvaplana, 1802 m

50 km    Sankt Moritz, 1766 m

(80 km  Zernez, 1471 m)

Podle: 

https://de.wikipedia.org/wiki/Malojapass, 1. 4. 2019