Berlova vápenka

V Třemošnici na úpatí Železných hor se podařilo zachránit před devastací budovy staré vápenky, umístit do něj muzeum, které skvěle ukazuje místní dějiny zpracování vápence. Expozice je hezky provedena, je názorná a přehledná. 

V Železných horách se vyskytuje spousta hornin z období proterozoika (starohory). Je mezi nimi i vápenec, který byl během dlouhého geologického vývoje zatažen do velkých hloubek zemské kůry a prošel přeměnou (metamorfózou). Ke Třemošnici nejbližší ložisko vápence se nachází u Prachovic a Vápenného Podola. Je prvohorního stáří ze siluru a devonu. Vápence jsou tu také metamorfované, ale jen slabě. Vápence tady byly průzkumem zjištěny do hloubek až 250 m, šířka strmě uložených souvrství dosahuje několika stovek metrů. Místně jsou vápence u Prachovic a Vápenného Podola zkrasovělé, jeskyně dosahují délek několika desítek metrů a je v nich sporadická krápníková výzdoba, ale ojediněle se v nich nacházejí kalcitové krystaly velikosti až 50 cm. 

Vápence z místních ložisek byly využívány k výrobě vápna a cementu, ale také ke zhotovování sochařských prací a náhrobků. Pravděpodobně nejdokonalejším uměleckým výrobkem z místního vápence je hlavní oltář v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi. 

První využití vápence v Čechách se uvádí v 9. století, v Železných horách od 13. století, např. při budování hradu Lichnice. Zpráva z roku 1577 o "rozsáhlých lomech kamene vápenného u Podola, Prachovic a Nutic". Podle jiné zprávy měla být v provozu vápenka u obce Hlína již roku 1646. A další písemný pramen z r. 1654 uvádí, že lidé ze Železných hor vápno odváželi dokonce až do Jihlavy. Z roku 1792 pochází nejstarší známé vyobrazení vápenky - na vedutě Vápenného Podola. To už bylo ve zdejší krajině u Krouny v provozu nejméně sedm vápenických pecí. Během první poloviny se jejich počet zvětšoval. Musíme ale podotknout, že se jednalo o provozy s převažující ruční prací bez mechanizace. Nedá se ještě hovořit o průmyslové výrobě. 

Po roce 1864 místní podnikatelé přistoupili k výstavbě pecí, v nichž se topilo uhlím. Existovaly v podstatě dvě technologie - vápenky s velkými šachtovými pecemi, v nichž se vápno pálilo nepřetržitě kromě období velkých mrazů, a vápenky kruhové s řadou komor a továrním komínem. Jak se rozvíjelo stavebnictví a průmyslová města, rostl i počet vápenek. 

Poohlédneme se nejdříve po okolí Třemošnice. 

Ve Vápenném Podole existovaly vápenky hned tři. "Dolní" stála pod kostelem, vápenec se do ní vozil z lomu na kolejnocových vozíčcích. V provozu byla od r. 1872 do poloviny 20. století. Je zachována coby technická památka. Do "horní" vápenky se surovina dopravovala svislým výtahem. V provozu byla od r. 1873, činnost ukončila záhy po r. 1948. Zbourána byla v l. 1965-66. Třetí , nejmodernější továrnu postavila r. 1912 Česká obchodní společnost. Vápenec dopravovala k pálení z lomu tunelem a expedici výrobků železniční vlečkou. Produkce byla zastavena r. 1965, následovala pak demolice všech součástí továrny. 

V Kostelci u Heřmanova Městce pracovaly provozy dvoušachtové vápenky od r. 1877. V prvních letech tu pracovalo 15 dělníků. 

V Prachovicích je využíváno odedávna obrovské místní ložisko vápence. Vápenku průmyslového typu zde postavil r. 1864 Josef Klimpr. Provoz byl ukončen r. 1908, ale to už zde od r. 1880 pracovala konkurence. Julius Musil nechal postavit dvoušachtovou vápenku vybavenou svislým navážecím výtahem. Můžeme se domnívat, že byl schopným podnikatelem, protože r. 1908 rozšiřuje výrobní areál o elektrárnu, parní pilu a tříslovnu. Konkurence (nejspíše se zastaralou technologií) zastavuje provoz. Podnikatel Musil pak ještě staví další dvoušachtovou vápenku. 

Po II. světové válce celkem správně nové vedení státu rozhodlo o uzavření mnoha malých lomů a vápenek a o výstavbě několika velkých podniků s výrobou vápna a cementu. V Prachovicích (a několika dalších místech v Československu) byly postaveny velké cementárny s poměrně moderními techologiemi. Podotkněme, že všechny tyto provozy měly obrovské emise prachových částic. Jejich záchyt byl dostatečně vyřešen až po roce 1989. 

Vápenka a cementárna v Prachovicích je v provozu od roku 1958. 

Po stručném pojednání o vápenických provozech v okolí Třemošnice se vracíme zpět do muzea. 

Jsme v místní části Třemošnice zvané Závratec. Starší část místní vápenky na pozemku velkostatku Ronov byla postavena pravděpodobně v 70. letech 19. století firmou Jaroslav Kubelka a spol. Jednalo se o šachtovou stavbu se dvěma pecemi. Vápenec se sem dovážel z lomu v Prachovicích na koňských povozech. Od roku 1882 ale začala fungovat nákladní lanovka, v té době naprosto ojedinělá stavba v celém Rakousku-Uhersku. Roku 1889 si majitel nechal postavit jednopatrový dům přímo u provozu. Roku 1890 vápenku i s pozemkem pod ní kupuje firma David Berl. Správcem provozu byl Jindřich Petrtýl.

Výroba vápna byla pro firmu evidentně zisková, protože r. 1892 se objevují u vápenky další byty a kůlny a r. 1893 jsou v provozu dvě šachtové vápenky, každá se dvěma pecišti, takže tu k vidění byly 4 komíny. Severní pece mají tvar komolého jehlanu, jižní jsou oválné. Peciště mají cylindrický tvar, uhlí či dřevo se dovnitř vkládalo na úrovni I. patra a hořelo na roštech. Vápenec se do pece navážel shora navážecí lávkou, která sloužila pro obě dvojice pecí současně. 

Roku 1932 Berlova Firma koupila od firmy Musil a syn lom a vápenku v Prachovicích a stala se tak jedním z největších výrobců vápna v Čechách. Za II. světové války se ale stala v l. 1941-42 pobočkou Králodvorské cementárny, a.s. se sídlem v Praze. 

Surový vápenec byl přivážen na nádraží, odkud vedla k vápence 171 metrů dlouhá polní dráha. 

Nyní podrobněji k lanové dráze. 

Jak uvádíme výše, provoz na ní byl zahájen r. 1882. Postavila ji firma ӦLEG, rakouská společnost místních drah, stejná, která stojí za vznikem železniční trati Čáslav - Třemošnice. Lanovka byla 4,8 km dlouhá. Začínala v lomu v Prachovicích v nadmořské výšce 335 m, stoupala k hradu Lichnice do výšky asi 480 m a pak prudce klesala do Závratce, který leží 301 metrů nad mořem. Poháněl ji malý parní stroj, strojovna stála nedaleko vápenky. Devadesát vozíků jezdilo okolo 110 dřevěných sloupů o výšce 6 až 20 metrů rozestavěných v rozestupech 20 až 140 m. Nosné lano drželo vozík, druhé lano jej táhlo. Vozík rychlostí 1,5 m/s překonal vzdálenost mezi lomem a vápenkou přibližně za 50 minut. Na obsluze pracovalo 13 osob. 

Znárodnění roku 1945 spolu s doly a velkými průmyslovými podniky přineslo zlom do místní historie. Vápenka v Závratci byla začleněna do Českých cementáren a vápenic se sídlem v Praze. Od roku 1950 byla součástí národního podniku. R. 1953 v ní byla výroba zastavena, skončil i provoz lanovky. Roku 1955 se vápenka dostala do správy Prachovické cementárny, která provoz obnovila, lanovku ale nikoli. Surovina se do Závratce z Prachovic vozila nákladními auty. Roku 1960 vápenku převzal místní národní výbor v Třemošnici, ale výrobu už nadále neprováděl. Provoz pustl až do r. 2010, kdy se bývalá vápenka otevírá za vydatného přispění evropských fondů jako muzeum. 

Návštěvník uvidí 4 expozice: Počátky vápenictví v Železnýcvh horách, Berlova vápenka, Historie vápenky v Prachovicích, Co je vápenec. Tvůrcům se podařilo autenticky zachovat  stav z roku 1960, kdy výroba vápna skončila a vše doplnit neobyčejně vydařenou sbírkou hornin, zejména vápenců z celého světa, kvalitním výkladem k exponátům, povedeným designem prohlídkové trasy a populárně-vědeckým sešitovým průvodcem. 

Otevírací doba:

V.-IX. Út - Ne 10-17

IV. a X. So, Ne 9-17

Základní vstupné: 30 Kč. 

Podle:

Kol. (2009): Muzeum vápenictví Berlova vápenka, sešitový průvodce expozicí, vydavatel neuveden