Basilica di Saccargia

Ve 12. století se v Evropě prosazoval ve stavebnictví převážně románský sloh. Jeho uplatňování trvalo různě dlouhou dobu (před 12. stol. i po něm). Charakteristický byl silnými a mohutnými zdmi z kamenného materiálu. Světské i náboženské stavby se nejdříve zhotovovaly plochostropé ze dřeva, později se stavitelé naučili stavět kamenné klenby. Vchody zdobily portály, na stěnách umělci tvořili fresky. I když se stavby v Evropě vzájemně odlišují, výše uvedené prvky je sjednocují. Je to důsledek toho, že projektanti a stavitelé se ve středověku vyznačovali značnou mobilitou, v mládí jezdili na zkušenou do míst, kde podobné stavby již stály a v ekonomicky aktivním věku jeli tam, kde čekala zakázka. 

Na stavby měli peníze jak šlechtici, tak církev, ale více se do dnešních dnů zachovaly církevní stavby. 

Nejinak tomu je na Sardinii. Nejvýznamnější památkou na románské stavební období na ostrově je kostel Basilica di Saccargia 16 km jihovýchodně od Sassari. 

Existuje několik výkladů podivného názvu kostela (celý název je Basilica della Santissima Trinitá di Saccargia = Bazilika Nejsvětější Trojice Saccargia), kde největší potíž činí závěrečné slovo z názvu. 

Podle legendy sem při stavbě kostela přicházela skvrnitá kráva, od níž mniši odebírali mléko. Postupnou přeměnou z "vacca vargia" = skvrnitá kráva do dialektu "sa baccarza", pak "sa ´accarza" vzniklo dnešní slovo Saccargia. 

Podle jiného výkladu slovo saccargia pochází od slova "sa acarza", tj. kravín, což by bylo v částečném souladu s legendou.

Jenže se objevuje i třetí myšlenka, jejíž zastánci tvrdí, že název kostela pocházel z fénického názvu "sachar", což znamená "uzavřené místo". Mohli bychom si pod ním představit úrodné údolí tvořené sopečnými horninami, což bezesporu okolí kostela je. Ostrov sopečných hornin je obklopen vápenci. 

Kostel roku 1116 byl zcela určitě postaven na troskách staršího, skromného kláštera. Postavil jej řád Camaldoles. 

Tuto domněnku podporuje písemná zpráva o místním vládci, který se jmenoval Konstantin I. a o jeho manželce Marcuse Gunale, kterým zemřely děti v raném věku. Jeli na pouť z Ardary (vesnice 12 km východně od kostela) do Porto Torres (město na pobřeží), aby poprosili Pannu Marii o další potomky a dědice. Cestou se zastavili v klášteře. Zmínka se vztahuje k začátku 12. století, což znamená, že ještě před založením kostela camaldolští mniši žili v klášteře, patrně na dnešním místě. Písemný záznam ještě obsahuje slovo "iscia", dialektové označení vlhkého údolí vhodného pro chov skotu. Manželé tehdy věnovali mnichům značnou sumu peněz na založení kostela a na stavbu kanálů v údolí. Současně k dílu povolali zkušené stavební mistry z Pisy.  Konstantinovi se totiž zdál sen, podle něhož měl dát peníze mnichům a poté se měl dočkat narození syna. Kostel byl součástí impozantního klášterního komplexu, jehož pozůstatky jsou k vidění na pravé straně od kostela. 

Syn se manželům skutečně narodil. Když Konstantin r. 1127 umírá, ujal se vlády. Kostel a klášter camaldolských mnichů měl pak na Sardinii výsadní postavení, které mu vydrželo až do 15. století, kdy mnichy vyhnali noví vládci ostrova z Aragonie. Kostel byl pak dlouhá staletí opuštěn. Od roku 1957 je v péči místní farnosti, jsou v něm konány mše a je hojně turisticky navštěvován, nechybí v žádném průvodci ani v učebnicích o italské architektuře. 

Na vnějším vzhledu kostela je nejvíce nápadné střídání stavebních prvků. Řady bílých kamenů jsou z bílého vápence, tmavý je čedič, obojí místního původu. 

Kostel je jednolodní, plochostropý, se třemi apsidami, s křížovými klenbami. Zvonice je pozdějšího data. Má čtvercový půdorys. Před kostelem je výrazný portikus (otevřená sloupová hala).

Fresky v interiéru zobrazují výjevy z Nového zákona, které se jako jediné svého druhu na Sardinii dochovaly. Ve středu apsidy vidíme Kristovo požehnání, které je lemováno anděly a serafy (seraf je nebeská bytost popisovaná ve Starém zákoně, tyto bytosti trávily čas nejblíže Bohu). Uprostřed se nachází postava klečící před sv. Benediktem a před P. Marií, která je doprovázena jedenácti apoštoly. Níže rozeznáváme pět scén z Kristova života - Poslední večeři, Jidášův polibek, Ukřižování, Pohřeb a Sestup do hlubin země. Autorem je anonymní malíř původem z pevniny - Mistr kříže Národního muzea v Pise ze 13. století. 

Otevřeno IV.-X. 9-18, základní vstupné 3 euro. 

Podle:

Bazilika Nejsvětější Trojice Saccargia | | Svatyně Sardinie (reginamundi.info), 4. 12. 2021

Basilica di Saccargia – Wikipedie (wikipedia.org), 4. 12. 2021

Informační tabule u baziliky, červenec 2021