Hrad a zámek Bečov nad Teplou

Dějiny hradu:

Páni z Oseka, později psaných z Rýzmburka byli prvními prokazatelnými majiteli bečovského panství. První zmínku o hradu vydali r. 1349.  Hrad pochází pravděpodobně z první poloviny 14. století. Nejdříve na místě dnešního horního zámku vznikl bergfrít neboli obranná věž a obytný palác. Po roce 1352 majitelé vystavěli věž, která měla být původně obytná, ale plán byl změněn a uvnitř věže vznikla kaple s výškou tří pater. V kapli se nachází soubor maleb do suché omítky z doby kolem r. 1360. Po roce 1356 byl vystavěn donjon – reprezentativní obytná věž, jedna z největších v Čechách. Obytná a kaplová věž byly propojeny hradbou.

Další majitelé hradu, od r. 1495 Pluhové z Rabštejna, byli bohatí, neboť jim patřily okolní doly na cínovou rudu. Mohli si dovolit rozsáhlou přestavbu hradu.  Upravili interiéry donjonu, nejstarší obytnou část za bergfritem upravili do renesanční podoby, donjon a kapli propojili tzv. tabulnicí (název od jídelních tabulí), která sloužila ke společenským a reprezentativním účelům (hostiny, slavnosti). R. 1624 získávají hrad Questenberkové. Za jejich držení byl hrad osazen císařskou posádkou, která se zde udržela až do r. 1648, kdy byla zajata generálem Königsmarkem, který dobyl město i hrad. R. 1813 kupuje panství Friedrich August Beaufort-Spontin, který viděl budoucnost svého rodu v revolucí nezasaženém konzervativním Rakousku. Roku 1838 zakoupil od církve jeho syn Alfred relikviář svatého Maura. Zároveň uvažoval o rozsáhlé romantické úpravě středověkého hradu, který měl být dle plánů architekta Zítka propojen s barokním zámkem. Vzhledem k finanční náročnosti byla na základě těchto plánů upravena pouze zámecká kaple sv. Petra.

Bečovský hrad je ve srovnání s ostatními hrady v ČR výjimečně zachovalý. Můžeme obdivovat zachování výzdoby a řady stavebních prvků (původní nábytek - vestavěná skříňka a okenní sedátka z doby výstavby hradu, gotické stropní trámy s rostlinnou výmalbou, bohatě zdobené gotické portály, krovy z r. 1641 a 1720). Díky vnukovi Alfreda, Friedrichu Georgovi a zejména jeho ženě Marii Adelheid Sylva-Tarouca byl v Bečově vybudován rozsáhlý krajinářský park, který byl ve své době nazýván druhými Průhonicemi. Beaufortové za druhé světové války aktivně spolupracovali s nacisty. Na základě dekretů prezidenta republiky z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku Beaufortové panství v Bečově nad Teplou museli opustit. Nestačili ovšem vzít s sebou veškerý majetek.

Zámek sloužil jako škola, z Pluhovského paláce a hradu mělo být muzeum. V r. 1969 získal celý hradní a zámecký okrsek plzeňský památkový ústav a postupně hrad začal rekonstruovat. Práce kulminovaly v r. 1996, kdy došlo k slavnostnímu zpřístupnění barokního zámku veřejnosti. Nejdříve se zde představila výstava západočeské gotiky, později byla z navrácených mobiliářů instalována zámecká expozice. Ta je nyní soustředěna do druhého patra, neboť celé první patro je věnováno unikátní prezentaci "nálezu století" - románskému relikviáři sv. Maura.  

Jak byl v roce 1985 nalezen relikviář svatého Maura:

V červnu 1984 přišel na tehdejší československé zastupitelství ve Vídni muž, který se představil jako Danny Douglas, obchodník amerického původu žijící ve Vídni. Nabídl státu Československo 250 000 dolarů za to, že ze země vyveze věc vysoké historické hodnoty, o níž v Československu nikdo nemá ani tušení. Věc neupřesnil, ani neprozradil místo úkrytu, jen řekl, že věc nemá přímou souvislost s československou státností ani s historií země. Měla být ukryta na konci II. světové války zhruba 150 kilometrů od Norimberka. Československé úřady chtěly obchod uskutečnit, vidina nedostatkových dolarů udělala své. Někoho ovšem napadlo, zda by se nemělo zjistit, zda věc, o níž nikdo nic neví, nepochází z trestné činnosti.

A tak byl případ přidělen Federální kriminální ústředně, kde se jej ujal JUDr. František Maryška. Kriminalisté dostali skutečně neobvyklý úkol. Měli hledat věc, ale nevěděli jakou a kde. Nejprve vymezili okruh okolo Norimberku do 150 km, kam patřila města Plzeň, Klatovy, Cheb, Domažlice, Karlovy Vary a Tachov. Vyšli z předpokladu, že věc má pravděpodobně vysokou hodnotu a že si ji mohl pořídit jen velmi bohatý člověk. Pátrali po bývalých panstvích, usedlostech, klášterech a zjišťovali, zda něco někomu nechybí – bez výsledku. Bohužel všude se na ně dívali jako na blázny, protože ani sami kriminalisté nevěděli, co hledají. Mezitím úřady už připravily smlouvu k podpisu, jednalo se jen o výši kauce, kterou měla československá strana složit, kdyby z vyzvednutí věci sešlo. Pan Douglas si byl stále jistější tím, že uskuteční svůj životní obchod. Což potvrdil i na jednom z jednání, na které přijel do Prahy  a u kterého byli na své přání přítomni i kriminalisté, ovšem inkognito. Během jednání se mimochodem zeptali, zda mají připravit pro vyzvednutí techniku, potápěče nebo horolezce. Pan Douglas prozradil, že má rok starou informaci. Věc je prý stále na svém místě a rukama naznačil podvědomě, jak je veliká. Dodal také, že pochází ze 13. století.

Kriminalisté tedy věděli o něco více. Hledají věc velmi vzácnou, drahou a ukrytou za druhé světové války. Časem se pátrání zúžilo na tři šlechtické rody: Beaufort-Spontin, Mensdorff-Pouilly a Metternichové. Mezitím smlouva byla na spadnutí. Pan Douglas přiznal, má již na onu věc kupce a že prodejní cena bude kolem čtyř miliónů dolarů, z nichž našemu státu navíc vyplatí čtvrtinový podíl, přičemž náklady na vyzvednutí byly odhadnuty na deset tisíc korun. Během října 1985 byl dohodnut termín a místo podpisu smlouvy. Na přání pana Douglase byly vybrány Karlovy Vary a do podpisu zbývalo pár dní. Karlovy Vary začaly být kriminalistům podezřelé, protože všechna dosavadní jednání probíhala v Praze. Došlo jim, že po podpisu smlouvy Douglas chce předmět ihned vyzvednout a odvézt. Policisté prohledávali panství jedno po druhém, až došli na hrad a zámek v Bečově nad Teplou. Tehdejší kastelán tvrdil, že na Bečově žádný předmět nechybí. Vyprávěl kriminalistům o vykradeném panství po válce, o tom, kterak tamní rod za války kolaboroval s nacisty a zmínil se, že pravděpodobně jednoho z příbuzných zámecké rodiny nedávno, asi tak před dvěma lety, na zámku viděl. Přišel se prý podívat na místo, se kterým ho pojila historie. Kriminalistům došlo, že onen příbuzný byl tím člověkem, který podle slov Douglase ověřil, že věc je stále na původním místě. Byl to Max von Crove, zeť někdejšího majitele Bečova. Protože tehdy se zapisovali do evidence všichni lidé, kteří přejeli hranice, nebyl problém toto vyhledat. Na konci října 1985 kriminalisté věděli, že mají hledat v Bečově, nevěděli ale, co. Kriminalistům současně přálo štěstí.

Pan Douglas na poslední chvíli zavolal, že chce drobnou změnu ve smlouvě, a dal českým úřadům dva týdny s tím, že hned po jeho návratu z dovolené bude obchod uzavřen. Zároveň se ozvala dr. Dagmar Hejdová, ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea, že má pro kriminalisty připravenou knížku o památkách Karlovarska, o kterou ji žádali. Byl to soupis památek v areálu hradu a zámku Bečov nad Teplou od Dr. A. Gnirse z roku 1932. Jeden z policistů v ní chtěl jen pro inspiraci listovat. Předtím ji ovšem viděl i u kastelána. V knize narazili na vyobrazení relikviáře sv. Maura. Zjistilo se, že v téže knize u kastelána byl vytržen list s tímto vyobrazením. Původní majitelé zámku tedy chtěli, aby se na relikviář úplně zapomnělo. S lopatami, krumpáčem a detektorem kovů vyrazili kriminalisté na Bečov. Podle detektoru kopali venku na různých místech a našli různé kusy kovu schované pod zemí, např. okapové roury, poklopy od kanalizace,…Do podpisu smlouvy zbývaly v podstatě jen hodiny. Přitom velice mrzlo. Policistům došlo, že za stejných podmínek bude vyzvedávat památku i Douglas. Jak to, že mu mráz nebude vadit? Najednou bylo jasné, že relikviář je ukryt uvnitř. V gotické kapli začal detektor kovu opakovaně hlásit, že pod podlahou cosi je. Hrad byl v dezolátním stavu, všude byla suť, kterou muži museli odhrabat, až uviděli poškozené prkno podlahy. Se souhlasem kastelána 5. listopadu 1985 rozebrali starou gotickou podlahu a s úžasem učinili objev století – románský relikviář sv. Maura.

Čtrnáct dní měl potom JUDr. Maryška relikviář na stole ve své kanceláři. Poté jej odborníci z ministerstva kultury uložili do suchého sejfu, kde se málem rozpadl, protože z uložení v Bečově byl „zvyklý“ na vysokou vlhkost. Takto českoslovenští kriminalisté zabránili vývozu do zahraničí románské zlatnické památky nedozírné historické a finanční hodnoty.  

Historie relikviáře svatého Maura

Svatý Maur  byl v 1. nebo až ve 3. století  knězem ve francouzské Remeši. Jisté je to, že sehrál významnou roli v evangelizaci města, pokřtil mnohé jeho obyvatele, podporoval pronásledované křesťany a sám se svými věrnými Apolinářem a Timotejem zemřel mučednickou smrtí. V remešské katedrále se pravidelně konaly korunovace francouzských králů. Zdejší biskup se proto snažil o co největší propagaci svého města a diecéze. Proto velmi ochotně části relikvií svých světců věnoval jako dary na další místa. Díky tomu se i ostatky sv. Maura a jeho druhů dostaly do benediktinského opatství sv. Jana Křtitele ve Florennes na území dnešní Belgie.

Někdy v první čtvrtině 13. století se opat z Florennes rozhodl, že pro ostatky sv. Maura pořídí nový luxusní relikviář v podobě bohatě zdobeného domečku či sarkofágu. Dílo bylo vytvořeno neznámými zlatníky v dolním Porýní. Vytvořili mimořádnou uměleckou památku, nikoli však zcela ojedinělou. Tři další velmi podobné relikviáře ze stejné doby lze najít v Německu. Dva v Cáchách, kde jsou uloženy ostatky císaře Karla Velikého a údajný šat Panny Marie. A také v Kolíně nad Rýnem, kde slouží jako schránka pro relikvie tří králů, kteří se kdysi přišli poklonit malému Ježíškovi. Už ve své době šlo o umělecké poklady obrovské ceny. Opatství ve Florennes bylo po francouzské revoluci v roce 1798 zrušeno, jeho majetek z větší části rozkraden a budovy zdevastovány. Jednou z mála památek, která se zachovala uložená v místním farním kostele, byl relikviář sv. Maura. V následujících letech však sláva relikviáře pohasla - podle archivních dokladů ležel v jedné se sakristií mezi starým nábytkem. Církev jej jako značně poškozený nabídla k prodeji.

Koupil ho nakonec v roce 1838 Karl Alfréd Beaufort Spontin, který památku nechal nákladně opravit. V roce 1888 byl relikviář zapůjčen na výstavu do Bruselu a o rok později jej Beaufortové převezli na zámek v Bečově nad Teplou, kde měli svoje reprezentativní sídlo. Poslední z jejich rodu na Bečově byl Heinrich Maria Eugen, který kolaboroval s fašisty a před útěkem z Československa na konci 2. světové války ukryl relikviář sv. Maura do podlahy hradní kaple. Majetek Beaufortů byl státem zkonfiskován na základě Benešových dekretů.  

Co to je relikviář?

Křesťanství od svého počátku přechovávalo nejrůznější památky na život Krista, Panny Marie a prvních apoštolů. Tyto „historické“ předměty, ať už byly autentické nebo nikoli, sloužily pro věřící jako historická připomínka biblických událostí a dávných legend. K tomu se záhy přidala úcta k těm, které církev prohlásila za svaté. Pozůstatky světic a světců, nejčastěji části jejich koster, byly považovány za nejvzácnější křesťanské poklady a jako tzv. ostatky, čili relikvie byly přechovávány ve speciálních schránkách, kterým se říkalo relikviáře. Relikvie a relikviáře patřily k základnímu vybavení katedrál, kostelů a klášterů. Kněží je pravidelně vystavovali na oltářích, byly nošeny v průvodech a procesích, staly se často součástí středověkých a barokních ceremoniálů, ať světských nebo církevních, některé se vozily i na válečné výpravy, aby armáda byla pod ochranou světců, Krista a Panny Marie.  

Popis relikviáře sv. Maura a jeho restaurování 

Relikviář svatého Maura je dokladem románského zlatnictví mimořádné výtvarné i řemeslné kvality. Na světě co se týče originality a detailů zpracování podobný a srovnatelný neexistuje. Není tedy ani zřejmé, ve které zlatnické dílně byl vyroben. Jádro relikviáře je přitom "obyčejné" -  dubové. 

Památka je zajímavá nejen použitím velkého množství cenných kovů, ale i výtvarnou stránkou. Výrazy apoštolů jsou oduševnělé, nikoli strnulé, reliéfy mají nápadité kompozice, na emailech jsou skvěle použity starozákonní výjevy.  Na jedné straně střechy je v šesti kruhových reliéfech vyobrazen život sv. Maura a jeho druha sv. Timoteje. V dalších šesti reliéfech na opačné straně pak sv. Jan Křtitele. Reliéfy byly zhotoveny ze stříbra zlaceného v ohni. Hřeben střechy je poset velkými horskými křišťály. Uvnitř byl relikviář relikviáře vyložen dvěma druhy látky lemované koženými pásky. Byly tu nalezeny kosterní pozůstatky několika jedinců, textilie různého stáří a z různých končin světa, zbytky kůže, zřejmě zbytky obuvi. 

Na počátku restaurátorských prací v dubnu 1991 byli pracemi pověřeni  ak. soch. Alena Nováková a ak. soch. Andrej Šumbera. Museli důkladně památku zdokumentovat, zkontrolovat a prostudovat všechny použité řemeslné a zlatnické techniky, aby mohl být stanoven plán šetrných restaurátorských prací. Na malých prvcích si vyzkoušeli potřebné postupy a předali je do připomínkového řízení. Spolupracovali s restaurátory v klenotnici dómu v Aachen (Cáchách) Tento proces trval dva roky. 

Následně přišlo na řadu čištění kovových dílů (nejprve díly dostaly "lázeňskou koupel" v roztoku mydlice lékařské). To už byl relikviář rozebrán na 3000 součástí. 

Pak se další odborníci věnovali rozpadlému dnu dřevěného jádra, dále museli vyřešit problém nevhodné sádrové výplně sošek použité při opravě v 19. století. Když byl relikviář uložen ve vlhké zemi, sádra zvětšila objem a potrhala stříbrné plechy. R. 1994 se restaurátoři věnovali emailovým a firnisovým destičkám. Jejich povrch byl postupn postupně tamponován toluenem, čpavkovou vodou a uvolněné korozní produkty a nečistoty smývány čistým lihem. Důkladně vysušené a mírně nahřáté emaily byly konzervovány v roztoku vosku Paraloid B72 v xylenu, který zaplnil praskliny v emailech. Mezitím restaurátoři ve spolupráci s truhláři připravili několik maket dřevěného jádra, o němž se ukázalo, že jej bude nutno vyrobit znovu. Nakonec volba padla na ořechové dřevo. Vše bylo vyráběno bez předchozích zkušeností, protože nikde na světě se podobné práce předtím nerealizovaly a podobné relikviáře byly nacházeny v daleko lepších výchozích stavech. 

Asi 76 filigránů bylo označeno jako silně poškozené. Některé jejich části musely být vyrobeny nově. Zajímavou kapitolou byly hřeby. Cca 800 původních měděných hřebů se zlacenými hlavičkami bylo zbaveno koroze, vyrovnáno, zlomené byly nastaveny. Bylo zkušebně zhotoveno dalších 500 ks nových z mědi, jejichž hlavičky byly pozlaceny v ohni. Těžkou ránou pro průběh prací se stala nemoc restaurátorky Aleny Novákové na konci března 1996. Její rekonvalescence po těžké operaci trvala do pozdního léta. 30. 8. 1997 A. Nováková zemřela.

Mezitím odborníci hledali hmotu pro výplň sošek a zkoušky záplat a lepidel pro jejich aplikaci. Současně řešili problém, jak doplnit či nahradit draperie a chybějící tělesné partie na soškách, zvlášť, když autoři opravy v 19. století technologicky i výtvarně nevhodně použili mosaz.  Nicméně ani po jejím odejmutí ji restaurátoři nezničili a je dnes součástí expozice, kde se návštěvník poučí o tehdejších způsobech obnovy památek. 

R. 2000 započalo závěrečné restaurování sošek 12 apoštolů, Ježíše Krista a sv. Maura. Stovky trhlin v křehkém stříbrném plechu restaurátoři vyspravili vlepením přesně tvarovaných stříbrných a zlacených plomb z plechu stejné tloušťky a ryzosti jako originál. Zhotovení jedné plomby přitom trvá několik hodin. 

O průběhu prací probíhajících v Praze natočila a odvysílala pořad Česká televize. Relikviář byl pak odvezen na Bečov a zpřístupněn veřejnosti r. 2002. hodnota prací byla vyčíslena na 8 mil. Kč. Průzkum DNA nalezených kostí financoval sponzor částkou 2,1 mil. Kč. Speciální vitrína, příprava expozice, klimatizace místnosti a monitoring teploty a vlhkosti si vyžádaly dalších 2,8 mil. Kč. Na restaurátorských pracích nakonec figurovalo 11 osob. 

Prohlídkové okruhy:

I. okruh:  Prezentace unikátního relikviáře, mistrně zvládnutá jak po řemeslné, tak po dramaturgické stránce. Relikviář je vystaven v poslední místnosti prohlídky, krásně nasvětlen na tmavém pozadí. Do poslední chvíle je návštěvník udržován v napětí. Mnoho lidí přitom vysloví dojem, že čeští restaurátoři patří k nejlepším na světě.
Základní vstupné činí 160 Kč.  

II. okruh: Klasické zámecké interiéry s důrazem na autentické prostory knihovny a kaple a na umělecká díla ze sbírek posledních majitelů vévodského rodu Beaufort - Spontin. Knihovna je místností z poloviny 19. století s dochovaným nábytkem z dubového dřeva a vyrobeným na míru pro polygonální prostor. Součástí původního zařízení jsou i kachlová klasicistní kamna. V salónu grafik jsou k vidění mytologické scény, podobizny, květinová zátiší. Nejvíc si odborníci cení grafik, které jsou vytvořeny podle předloh londýnské malířky Angeliky Kauffmanové. V Červeném salonku převládají rozměrná plátna (hudební společnost a zátiší s květinami) a sedací souprava z 19. století. V Gobelínovém sále návštěvníci ocení práce z bruselských manufaktur ze 17. století. Na II. okruhu je nejcennějším interiérem zámecká kaple sv. Petra, která zaujímá 2. patro polygonální budovy. Její interiér vznikl v 60. letech podle projektu architektů Josefa Zítka a Josefa Mockera (ano, je to tentýž Mocker, podle jehož projektu se opravovala Prašná brána nebo Staroměstská mostecká věž v Praze či hrad Karlštejn. Styl kaple je historizující.

Základní vstupné činí 100 Kč.  

III. okruh: Relikviář pro každého, kde si můžete nejdříve osahat model relikviáře v měřítku 1:1, podívat se do komiksu a jako odměnu si vychutnat prohlídku trezorové místnosti s doopravdovou památkou. Využití vhodné pro děti. Základní vstupné činí 140 Kč.

IV. okruh: Procházka minulostí pro děti ve věku 4 až 8 let. Dobrodružná trasa areálem přiblíží rozdíly života na středověkém hradě a novověkém zámku.

Pro běžné návštěvníky je otevřen pouze zámek.

Hrad mohou vidět jen účastníci objednaných odborných skupin. 

Součástí zámku jsou i pečlivě udržované zahrady na místě bývalého hradního příkopu a pivovaru. Hlavním prvkem jsou stříhané trávníky a záhony s letničkami. Zdi teras jsou porostlé loubincem. Na horní, vydlážděné terase vznikla skalka s rozchodníky a netřesky. Na spodní terase je nejzajímavějším prvkem jezírko s lekníny. Podél zámecké zdi na druhé straně mostu je vysázený trvalkový záhon. Park na hradním úbočí v ohybu řeky Teplé vznikl vykoupením a zbouráním části podhradí a osázením listnáči i jehličnany. Dnes je nepřístupný.

Botanická zahrada za nádražím jihozápadně od zámku vznikla za posledních majitelů Beaufort-Spontin a jeho ženy Marie, jejímž otcem byl hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca, zakladatel Průhonického parku. Roku 1931 bylo ve sbírkách evidováno 321 rostlinných rodů v 1005 druzích. Zakladatelé si potrpěli na přesnou evidenci rostlin, takže dnes se můžeme např. dočíst nejen, kdy byla rostlina vysazena, ale i kdy uhynula. V l.1945 - 2005 botanická zahrada bez údržby zpustla, pak se jí ujali dobrovolníci z Českého svazu ochránců přírody, kteří ji zachránili a po 10 letech práce ji otevřeli, stále financují a provozují bez účasti velkých sponzorů. 
     

Podle:

http://www.lidovky.cz/maur.aspx, 27. 5. 2020

https://www.zamek-becov.cz/cs/o-arealu/historie/Historie-hradu, 27. 5. 2020

http://botany.cz/cs/becov-nad-teplou/, 27. 5. 2020

http://www.novinky.cz/cestovani/214981-relikviar-svateho-maura-nevedeli-co-hledaji-nasli-poklad.html, 27. 5. 2020

http://www.svatymaur.cz/cs/restaurovani.html, 27. 5. 2020