Kochertalbrücke

Mezi německými městy Nürnbergem a Heilbronnem vede dálnice A6, podle značení evropských silnic E50, součást dálkového spojení mezi západní Francií, Paříží, Prahou, Brnem, Košicemi, Ukrajinou a Machačkalou u Kaspického moře. Stavitelé dálnice se v 70. letech 20. století museli vypořádat s hlubokým údolím řeky Kocher, která se trase dálnice postavila napříč. Projektanti zvolili 1128 m dlouhý most v přímé linii s výškou nade dnem údolí až 185 metrů. Stavba stála tehdejších 71 mil. západoněmeckých marek. 

Most o devíti polích je zhotoven z předpjatého betonu. Dvě krajní pole mají rozpětí 81 m, sedm vnitřních 138 m. Výška pilířů se pohybuje od 40 do 178 metrů, některé musely být založeny v šachtách hlubokých až 45 metrů, pro některé ve stabilním vápenci stačilo "jen" 12 metrů. 

Most se díky použití nejvyspěleších technologií stal ve své době unikátem, r. 2009 byl vyhlášen kulturní památkou a dodnes je nejvyšším mostem v Německu. Věž obrovského chrámu v Ulmu by se pod most pohodlně vešla a ještě by několik metrů zbývalo. 

Neobyčejně štíhlé pilíře pravoúhlého dutého průřezu stavbaři budovali pomocí šplhacího bednění, tehdy nové technologie. Bednění vysouvali nahoru každé dva dny o 4,33 m pomocí elektromechanického zdvihacího zařízení a nepotřebovali k tomu jeřáb. Zdokonalením konzolové konstrukce si mohli dovolit další novinku: z hotových pilířů vysouvali úzké duté nosníky na obě strany současně. 

Roku 2007 byla na mostě provedena rutinní kontrola, která zjistila mnoho závad, které mohly v budoucnu ohrozit bezpečný provoz: poškozená místa v betonu, odlupování betonu, obnaženou výztuž, poškození a závady těsnění, poškození přechodových konstrukcí, závady v odvodnění atd. Muselo se přikročit ke generální opravě, samozřejmě za provozu. Rekonstrukce proběhla ve třech fázích v l. 2013-15 a stála spolkovou vládu 22,4 milionu eur. Nejvýznačnějšími změnami byly rekonstrukce betonových dílů a jejich spojování nebo vyplňování umělými pryskyřicemi. Některé díly musely být vyrobeny znovu. Podobně se přistupovalo i k rekonstrukci betonářské oceli. Zkorodovaná ocel byla otryskána na lesk a opatřena antikorozním nátěrem, ale mnohde byly díly tak zrezivělé, že musely být celé vyměněny. 

Zajímavostí nepochybně je, že při výstavbě i opravách technici museli počítat s tepelnou roztažností betonu. Když je chladné počasí, beton se smršťuje, když je teplo, roztahuje se. Protože most nad Kochertalem má pevný bod uprostřed, musí být na jeho okrajích zhotoveny přechodové konstrukce, které kompenzují délkové posuny. Celková dilatační dráha přechodových konstrukcí je na každém okraji 90 cm (!) Pro tepelnou roztažnost se počítá zhruba s polovinou této délky, zbytek je vyhrazen pro náhlý celkový posun mostu, např. při zemětřesení. 

Při hustotě provozu na mostě asi 50 000 vozidel denně je třeba počítat do budoucna s případným rozšířením vozovky na 3 pruhy. Šířka na toto opatření stačí již nyní, nicméně pravý jízdní pruh slouží jako odstavný a uspořádání provozu je 2 krát 2 pruhy (stav r. 2023). 

Na rekonstrukci dohlíželi mj. ekologové, kteří zjistili, že most si jako své zimoviště vyhlédli netopýři ušatí a že tu hnízdí pár sokolů stěhovavých. V určitých místech a v určitých měsících zhotovitelé nesměli živočichy na mostě stavební činností rušit. Tak se stalo, že pár sokolů i při rekonstrukci na mostě vyvedl mláďata. 

Při východním okraji mostu je na obou stranách dálnice vybudována odpočívka, z níž se můžete pěšky vydat pod východní konec mostu a částečně se podívat do údolí. Zde jsou také na obrovské ploše rozmístěny informační tabule (v němčině). 

Podle údajů na těchto tabulích jsme sestavovali výše uvedený text. 

Při severněji položené odpočívce stojí zajímavý památník, jehož text uvádí, že při stavbě dálnice byla r. 1977 objevena lebka mastodonta starého 200 milionů let. Obdivovat ji můžete v muzeu ve Stuttgartu.