Karlův most

Karlův most je jedním z nejslavnějších a nejnavštěvovanějších mostů světa. Romantiku gotické stavby s neobyčejným počtem nádherných soch, převážně barokních ale podstatně narušuje obrovské množství návštěvníků a různí pouliční umělci, výtvarní či hudební, skvělých i pochybných kvalit a prodavači zboží slušné kvality i zřejmého kýče. 

Most spojuje břehy Vltavy pod Pražským hradem jakožto součást tzv. Královské cesty. Původně nesl název Kamenný, později Pražský - teprve od r. 1870 se jmenuje Karlův. Okraj mu činí malostranské mostecké věže na levém břehu a Staroměstská mostecká věž na pravém břehu. Z pražských mostů je nejstarším. K jeho stavbě byl pozván Petr Parléř, stavitel katedrály sv. Víta, roku 1357. Petru Parléřovi bylo tehdy 27 let. Na místě bývalého románského Juditina mostu (který roku 1342 strhla povodeň) naplánoval nádhernou spojnici vltavských břehů  velkorysé šířky téměř  10 metrů. Jeden z oblouků Juditina mostu je zachován pod současným obloukem Karlova mostu v místě nad ramenem zvaným Čertovka. Stavba byla plně dokončena až roku 1402. Gotické dílo později doplnili umělci sochami špičkových kvalit, čímž vznikla originální galerie pod širým nebem. Když připočteme skvělé výhledy na Pražský hrad, Malou Stranu, Petřín, Národní divadlo a jez na řece, chápeme obrovitou návštěvnost, která vrcholí v letní sezoně, ale vysoká je i jindy, ve dne i v noci. 

Most byl několikrát poničen povodněmi. Například r. 1890 vzedmutá voda Vltavy a naplavené dřevo zbořilo 2 pilíře a 3 klenby. Po stržení pátého pilíře se do vody zřítily také dvě velice cenné sochy, socha svatého Ignáce z Loyoly a svatého Františka Xaverského od barokního sochaře F. M. Brokoffa (viz text o sochách níže).

V roce 1723 bylo na mostě instalováno olejové osvětlení, od r. 1866 plynové.

Přeprava po mostě byla zásadně pěší, ale r 1883 byla na Karlův most zavedena koněspřežná dráha. Od roku  1905 začaly po mostě jezdit elektrické tramvaje. Provoz dlouho netrval, jen tři roky, protože otřesy způsobovaly narušení statiky mostu, proto byly nahrazeny autobusy. Ty však obě části města spojovaly pouze rok, a po přerušení dopravy po městě začaly jezdit až v roce 1932. Jejich provoz ustal během světové války. Automobily, které dosud na most neměly vjezd zakázán, sem přestaly jezdit roku 1965.

Popišme sochy ve směru od Starého Města k Malé Straně, střídavě po obou stranách.

První vlevo: sousoší sv. Ivana (Matyáš Braun, r. 1711). Sv. Ivan se ujímá slabých, starce a matky s dítětem. Také je tu alegorie Spravedlnosti (socha s mečem). Na mostě je kopie z r. 1908, originál je v lapidáriu Národního muzea. 

První vpravo: Madona a sv. Bernard Clairvauxský (M. V. Jäckl, r. 1709). Světec Bernard byl zakladatelem cisterciáckého řádu. Na mostě je kopie, originál je uložen v depozitáři Trojského zámku. 

Druhé vlevo: sousoší sv. Barbory, Markéty a Alžběty (J. Brokoff, r. 1707). V místech, kde stojí toto 4,75 m vysoké sousoší byli v minulosti trestáni nepoctiví řemeslníci vymácháním ve Vltavě. Na podstavci pod Markétou si všimněte znaku pana Obyteckého z Obytce, který zhotovení díla financoval. 

Druhé vpravo: sousoší sv. Tomáše Akvinského a sv. Dominika, patronů dominikánského řádu (M. V. Jäckl, r. 1708).  Na sousoší Madona s Ježíškem podává růženec sv. Dominikovi. Pod Madonou je v oblacích zeměkoule, symbolem dominikánského řádu je pes s pochodní v tlamě. Na mostě je umístěna kopie z r. 1961. 

Třetí vlevo: Pieta (Emanuel Max, r. 1859). P. Marie a sv. Magdalena oplakávají mrtvého Krista, nad nimi stojí sv. Jan. Původně zde stála boží muka, pak Pieta M. Brokoffa. Ta byla r. 1859 přemístěna na nádvoří nemocnice Pod Petřínem. 

Třetí vpravo: sousoší sv. Kříže, první dílo, které bylo na mostě umístěno. Bronzový zlacený korpus Krista byl zakoupen r. 1657 v Drážďanech, dvě pískovcové sochy sv. Jana a P. Marie zhotovil E. Max r. 1861. Zlacený hebrejský nápis pochází z roku 1696 z výnosu pokuty uložené jednomu Židovi za to, že se vysmíval Kristovi. 

Čtvrtá vlevo: Sv. Josef (Emanuel Max, r. 1854). Světec drží za ruku malého Ježíše. Dříve na tomto místě stála jiná socha z dílny M. Brokoffa, ale byla zničena r. 1848 střelbou. 

Čtvrtá vpravo: Sousoší sv. Anny Samotřetí (M. V. Jäckl, r. 1707), matky P. Marie. Světice drží Ježíška, který objímá zeměkouli. Vedle klečí mladá P. Marie. 

Páté vlevo: Sousoší sv. Františka Xaverského (F.M. Brokoff). Kopie od Č. Vosmíka z r. 1913 podle originálu, který se za povodně r. 1890 zřítil do Vltavy. Kromě světce najdete na sousoší východoindické a japonské postavy (Ind, Tatar, Číňan a mouřenín), které měly být Františkem Xaverským pokřtěny. Autor sousoší se údajně v díle také nachází - je to mladý muž se skříňkou u světcových nohou. Sousoší je velmi vysoké (5,7 m) a je považováno za jedno z nejhodnotnějších v celém období českého baroka. 

Páté vpravo: Sousoší sv. Cyrila a Metoděje (Karel Dvořák, r. 1938). Jediná moderní práce na mostě. Původně tu stály 6 metrové plastiky, hlavním zobrazeným byl Ignác z Loyoly. Při povodni bylo sousoší strženo do řeky. Nová práce kromě slovanských věrozvěstů zobrazuje alegorie Čech, Moravy a Slovenska. 

Šestý vlevo: Sv. Kryštof (Emanuel Max, r. 1857). Postava světce, patrona plavců, nese na ramenou malého Krista. Socha stojí na místě, kde se roku 1784 při povodni zřítila do řeky strážnice s pěti vojáky. 

Šestý vpravo: Sv. Jan Křtitel (Josef Max, r. 1857). Kousek od této sochy najdeme bronzovou desku a na ní reliéf sv. Jana Nepomuckého ve vlnách. Zde byl budoucí světec hozen do řeky. 

Sedmé vlevo: Sousoší Sv. František Borgia (Brokoffové, r. 1710). Světce zobrazeného jako jezuitského generála doprovází dvojice andělů, kteří drží obraz Madony a svátost oltářní. Výška pomníku je 495 cm.

Sedmé vpravo: Sousoší sv. Norberta, sv. Václava a sv. Zikmunda (Josef Max, r. 1853). Autor nahradil na mostě dvě sousoší sv. Norberta, která se ztratila a místo nich dal vzniknout empírově chladným postavám. 

Osmá vlevo: Sv. Ludmila (Matyáš Braun?, r. 1708). Ludmila je zobrazena jako babička, která učí číst malého vnuka, sv. Václava.

Osmý vpravo: Sv. Jan Nepomucký (více autorů, r. 1683). Náčrt sochy vyhotovil M. Rauchmüller. Dřevěný model vyřezal J. Brokoff. Dnes ho najdeme v kostele sv. Jana Na Skalce. Odlitek z bronzu zhotovila zvonařská dílna W. J. Herolta v Nürnbergu (Norimberku). 

Devátý vlevo: Sv. František Serafinský se dvěma anděly (Emanuel Max, r. 1855). Socha nahradila sv. Frant. Serafinského z roku 1708 od Františka Preisse, který byl přenesen do výklenku ohradní zdi kostela sv. Josefa na nám. Republiky. 

Devátý vpravo: Sv. Antonín Paduánský (J. O. Mayer, r. 1707). Vedle světce je vypodobněn malý Ježíšek. 

Desáté vlevo: Sousoší sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa (F. M. Brokoff, r. 1712). Sv. Vincenc na mostě oživuje mrtvého, který vstává z rakve. Sv. Prokop stojí na ďáblovi. Na sousoší je i hříšník s důtkami a postava nemocného. Sousoší vyniká výškou 5 metrů. 

Pod sousoším je postava Bruncvíka, o němž pověst vypráví, že si z cest po světě přivezl do Čech živého lva. Nebezpečí při putování mu pomohl zažehnat meč, který dokázal sám stínat hlavy a který prý je zazděn někde v Karlově mostě. Sochu ve skutečnosti vyhotovil r. 1884 Ludvík Šimek a měla být symbolem výnosů z mostu pro občany Starého Města. 

Desátý vpravo: Sv. Juda Tadeáš (Jeroným Kohl, r. 1708). Jeho atributem je kyj, kterým byl zabit pohany.

Jedenáctý vlevo: Sv. Mikuláš Tolentinský (Jeroným Kohl, r. 1708). Světce doprovází andílek s košem chleba, na který čekají chudí.  Na mostě je umístěna kopie z r. 1969.  

Jedenáctý vpravo: Sv. Augustin (Jeroným Kohl, r. 1708). Postava drží v rukou hořící srdce a kráčí po "kacířských" knihách. Světce doprovází anděl, který přelévá moře mušlí. Na podstavci je znak augustiniánů. Na mostě je kopie z r. 1974.

Dvanácté vlevo: Sousoší sv. Luitgardy (Matyáš Braun, r. 1710, patrně podle kresby Petra Brandla). Vrcholné dílo čelného představitele českého baroka. Umělec vytvořil vidění sv. Luitgardy, které se před smrtí zjevil Kristus na kříži. Světice mu pak políbila rány. 

Dvanáctý vpravo: sv. Kajetán (F. M. Brokoff jako dodavatel, dílo vytvořil asi jeho syn Ferdinand, r. 1709). Socha je vysoká 8 metrů a sochař ji údajně vytvořil za pouhých 9 (!) týdnů. Za postavou je umístěn trojhran jako symbol sv. Trojice.  

Třináctý vlevo: sv. Vojtěch (F. M. a J. Brokoffové, r. 1709). Světec žehná české zemi po návratu z Říma. Na mostě vidíme kopii z r. 1965. 

Třináctý vpravo: Sv. Filip Benicius (Michal Bernard Mandl, r. 1714). Český barokní sochař žijící v Salzburgu vypodobnil v mramoru sv. Filipa, který se r. 1268 vzdává papežského úřadu, aby mohl sloužit lidem. Symbolem je zde papežská tiára ležící za světcovou pravou nohou. 

Čtrnácté vlevo: Sousoší sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana (F. M. Brokoff, r. 1714). Dílo vysoké 4,5 m má dramatický děj a je velmi okázalé. Jan a Felix založili řád trinitářů, který vykupoval křesťany z tureckého zajetí. V dolní části sousoší je vypodobněno vězení, které je hlídáno Turkem a psem. Jan má v rukou pouta, u nohou Felixe vidíme osvobozeného zajatce, sv. Ivana doprovází laň. Na sousoší vidíme i jelena s křížem v paroží. 

Čtrnáctý vpravo: Sv. Vít (Brokoffova dílna, r. 1714). Světec stojí na skalnatém kopci s hady a pěti lvy jakožto symboly české státnosti. Světec ale lvům padl za oběť. 

Patnáctý vlevo: Sv. Václav (Josef Kamil Böhm, r. 1858). Socha vznikla podle návrhu J. Führicha nákladem Klárova ústavu slepců.

Patnácté vpravo: Sousoší sv. Kosmy a Damiána, patronů lékařů (Jan Oldřich Mayer, r. 1709). Mezi oběma muži stojí Kristus, světci drží v ruce džbánek a lékárnickou nádobu. Tvorbu sousoší financovala pražská lékařská fakulta. 
     
Z mostu od r. 1844 vede mohutné čtyřramenné novogotické schodiště na ostrov Kampa. Kdysi tu byly zbudovány jen dřevěné schody. Ostrov není zcela zastavěn, část jeho rozlohy zabírá park. Patří k místům, kam se vyplatí zajít si na procházku. 

Místo je nesmírně navštěvované kvůli malebným výhledům na řeku Vltavu i na Hradčany, Malou Stranu i Staré Město. Přibližně uprostřed mostu proti proudu uvidíte jez s plavební komorou a vedle ní areál dávných Sovových mlýnů, dnes galerii českého moderního umění (Muzeum Kampa). Nad ní se zvedá vrch Petřín s nápadnou rozhlednou a zbytkem opevnění Malé Strany, tzv. Hladovou zdí. 

Proti proudu na staroměstském břehu určitě nepřehlédneme novorenesanční budovu Národního divadla. 

Výrazná skupina budov vysunutá do řečiště na staroměstském břehu se jmenuje Novotného lávka. Je to nesmírně zajímavý soubor bývalých mlýnů, pod nimiž i dnes stále protéká řeka, i když budovy mají jiné využití, v jedné z nich je od roku 1489 Staroměstská vodárenská věž, historicky první pražská vodárna. V ní od roku 1936 sídlí Muzeum Bedřicha Smetany.

Ve směru říčního proudu, při malostranském břehu, zrak spočine na areálu barokní Hergetovy cihelny, který je dnes využívaný pro výstavy, prodejny a restaurace. Nad dalším mostem, Mánesovým,  vidíme dlouhý svah Letné. Zde v letech 1955–62 stával mohutný žulový pomník J. V. Stalina, od roku 1991 je na jeho místě instalován veliký metronom od sochaře V. Nováka. Na staroměstském břehu blízko Mánesova mostu (k severu, tj. po proudu) spatříme rozlehlou novorenesanční budovu Rudolfina.

Hlavní pohled většiny návštěvníků Karlova mostu míří k Pražskému hradu s nezapomenutelnou siluetou a podle názoru mnohých s nejkrásnějším panoramatem na světě. Mezi Hradem a Petřínem uvidíme dole malostranské střechy, nad něž se vypíná mohutný chrám sv. Mikuláše a nahoře obzor uzavírá Strahovský klášter. 

Podle: 

Pejčoch, S., Cincibus, J. (2001): Praha, praktický průvodce, Regia Praha, s. 226 

Rybár, C. (1998): 100 památek historických měst pražských, Libri Praha, s. 93

http://www.kralovskacesta.cz/cs/prohlidka/karluv-most/karluv-most-popis.html, 8. 1. 2018