Menšík, Vladimír

Popis

Vladimír Menšík byl mistrovským hercem, bavičem, geniálním vypravěčem a současně mužem hektického tempa a komplikovaného osudu.

Narodil se v Ivančicích. Už od dětství rád chodil na poutě, hody, veselice, kde viděl zábavný a ohromující svět kolotočů, cirkusáků a šumařů. "Profesní" dráhu začal v hudebním sboru Adolfa Pištěláka. Jeho otci, strojaři,  se ale pranic nelíbily synovy umělecké sklony a poslal Vladimíra na studia na průmyslovku, po níž následovalo zaměstnání u rýsovacího prkna v Brněnských strojírnách. To bylo za II. světové války. Jenže touha po herectví a divadle byla velmi silná....

Pokusil se dostat na brněnskou JAMU, což mu vyšlo až napodruhé. Traduje se příhoda, že údajně při druhé přijímací zkoušce komisi pohrozil, že "furt sem bude chodit", čímž členy "vykolejil" a přijali ho. To už měl za sebou ochotnické pokusy, rád na sebe upozorňoval ve společnosti, protože uměl skvěle vyprávět, hrát na klavír a na mandolínu, ačkoli neměl žádné hudební vzdělání. Rád sportoval, což ho dle názoru lékařů zachránilo před invalidním důchodem. Tehdy nevěděl, že ho celý život bude provázet zlověstná choroba - astma. 

Po absolutoriu na JAMU dostal umístěnku do Vesnického divadla, kde ho objevil E. F. Burian. Angažoval ho, přičemž mu dal příležitost vyniknout naprosto ve všem - v hraní, zpěvu, tanci, v recitaci. Údajně, když hrál feldkuráta Katze ve Švejkovi, byl "opilý" natolik věrohodně, že ani nejbližší přátelé nepoznali, zda opilost je či není skutečná. I když práce Menšíka velice bavila a zcela ho pohltila, toužil poznat filmové role.

Zkoušel komparsy, poprvé "doopravdy" stál před kamerou při natáčení snímku Velká příležitost a upozornil na sebe rolí italského mechanika ve filmu Dědeček automobil. E. F. Burian říkal, že by takových Menšíků potřeboval do divadla hned několik, ale protože nesnášel film, dal svému oblíbenci najevo, že se mu jeho pošilhávání po filmových rolích nelíbí. Menšík po konfliktu odchází z divadla a podepisuje smlouvu s Filmovým studiem Barrandov. 

Tak se ve filmu začal uplatňovat jeden z největších a nejpracovitějších talentů české historie stříbrného plátna. Následovalo natáčení filmů pro kina, později také televizních filmů, seriálů, pohádek. Obsazovali ho všichni známí režiséři, často po boku s Jiřím Sovákem, svěřovali mu postavy komické i vážné, takže v l. 1956-88 ztvárnil více než 120 rolí.
     Uveďme alespoň nejznámější tituly:
     Dědeček automobil (1956)
     Král Šumavy (1959)
     Dařbuján a Pandrhola (1959)
     Práče (1960)
     Procesí k panence (1961)
     Až přijde kocour (1963)
     Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964)
     Lásky jedné plavovlásky (1965)
     Lidé z maringotek (1966)
     Kdo chce zabít Jessii? (1966)
     Hříšní lidé města pražského (1968)
     Pan Tau (1969)
     Pane, vy jste vdova (1970)
     F. L. Věk (1970)
     Tři oříšky pro Popelku (1973)
     Třicet případů majora Zemana (1974)
     Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974)
     Chalupáři (1975)
     Pan Tau (1975), série filmů
     Můj brácha má prima bráchu (1975)
     Náš dědek Josef (1976)
     Bouřlivé víno (1976)
     Zítra vstanu a opařím se čajem (1977)
     Nemocnice na kraji města (1977)
     Jak se budí princezny (1977)
     Což takhle dát si špenát (1977)
     Báječní muži s klikou (1978)
     Lásky mezi kapkami deště (1979)
     Arabela (1979)
     Víkend bez rodičů (1981)
     Když rozvod, tak rozvod (1982)
     Návštěvníci (1983)
     Létající Čestmír (1983)
     My všichni školou povinní (1984)
     Dobří holubi se vracejí (1988)

Proberme jeho životní osudy poněkud podrobněji.

V 50. letech přichází do Prahy a jeho kariéra roste závratným tempem. Ani si nestihl uvědomit, jak se svým úspěchem vzdaluje svojí ženě Věře. Když dostal obsílku k rozvodu, myslel si, že se jedná o legraci a ke stání nepřišel. Byl rozveden v nepřítomnosti, nicméně za dětmi stále dojížděl, s rodinou žil téměř jako dříve a jeho dvě děti se až skoro v dospělosti dozvěděli, že rodiče jsou rozvedeni. Věra pak zůstala po zbytek života sama, ale Menšík se později žení podruhé a má další dvě děti. 

Hektický životní styl, bezpočet natáčení, eruptivní energie na jedné straně - a na druhé straně démon cigaret a alkoholu. Až při jednom vystoupení jeden z diváků pod pódiem pronesl: "Ježíš, vždyť on je úplně vožralej" a tento soud r. 1963 přiměl Menšíka k rozhodnutí léčit se. Stalo se tak v Praze u Apolináře. Později se svěřil, že tam zažil "nepopsatelný humus", navíc se jako astmatik podvědomě bál uzavřených oken a vadila mu krutá disciplína v nemocnici. Na vlastní žádost z nemocnice odchází, léčbu nedokončil, ale pomohla mu. Alkoholu se osm let nedotkl. A i potom měl pití pod kontrolou.

R. 1973 začíná další období jeho života. Objíždí se zábavnými pořady celou republiku, vystupuje až 3 krát denně s jedním či dvěma kolegy. Málokdo věděl, že přitom vozil s sebou dva kufry léků, některé nebyly tehdy v Československu vůbec běžně dostupné. Málokdo z diváků věděl, že Menšík najezdil vlastním vozem tisíce kilometrů, že jeho základní plat byl poměrně skromný a že na natáčení filmů si rezervoval čas hlavně v létě.

Přitom z vydělaných peněz si pro sebe nechával jen málo, podporoval ale maminku v Brně a starší dceři pomohl zařídit byt, synovi koupil pozemek v Řicmanicích, v začátcích pomohl dětem z druhého manželství se ženou Olgou.

Měl přitom zvláštní vztah ke komunistickému režimu. Neměl ho rád, často k němu vznášel ostrá slova, ale nebojoval s ním. Byl dokonce deset let v KSČ, ale byl vyškrtnut pro pasivitu a kvůli neplacení členských příspěvků. Přitom soudobí mocipáni ho měli rádi a snažili se s ním navázat kontakt, Štrougal se dokonce snažil vetřít na jeden z večírků s ním, ale nepodařilo se mu to. Prezident Gustáv Husák ho osobně navrhl na národního umělce. Menšík přitom nebyl ani členem Svazu dramatických umělců. Když r. 1977 byli někteří umělci vmanipulováni k podpisu Anticharty, Menšík zmizel v nemocnici, aby se podpisu nemusel účastnit.

Menšíkova popularita vrcholí v 70. letech, kdy vystupuje v televizi a uvádí cyklus diváckých povídek Bakaláři. Pro národ se stal ikonou, ale málokdo tehdy věděl, že Menšík tento pořad nesnášel, protože v něm říkal banální texty. Lépe se pak cítil při uvádění pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval renomované odborníky. Když mu ale pak vládnoucí garnitura začala do pořadu jako hosty dosazovat své politicky vhodné lidi, pohádal se Menšík se šéfem televize Janem Zelenkou, prý se dokonce při jednom natáčení opil a dosáhl svého. "Musel" odejít. Ale národ ho z té doby pamatuje jako skvělého baviče a moderátora televizních Silvestrů.

Ještě jedna událost potvrzuje rozpolcenost, se kterou přistupovali k Menšíkovi tehdejší představitelé vedení televize a schvalovací orgány. Režiséři Jiří Hubač a František Filip ho prosadili do vážné role ve snímku Ikarův pád, i když vedení televize nechápalo, proč má být tak závažná role svěřena komikovi, který uvádí Silvestry.

Až do posledních chvil života nevynechal jedinou příležitost, jak se při návštěvě Moravy zastavit za svými dětmi a za svou první ženou. Stále překypoval zásobárnou příhod, které vyprávěl, dokonce to stihl i tři hodiny bez přerušení.

R. 1988 ho při natáčení televizního pořadu Abeceda při děkovačce Jitka Molavcová musela podepírat. Měl ten den vystupovat ještě v brněnské hale Rondo, ale o dva dny později v nemocnici u sv. Anny v Brně zemřel. 

Jeho kouzlo a geniální vypravěčství ovšem zůstane navždy zaznamenáno na filmových, televizních i rozhlasových záznamech jako dar příštím generacím. 

Expozici o jeho životě a díle můžete navštívit na náměstí v Ivančicích, rodný dům v Rybářské ulici je osazen pamětní deskou, ale přístupný není. Po Vladimíru Menšíkovi je pojmenována rozhledna v obci Hlína nedaleko Ivančic.

Podle:

http://www.volny.cz/pokorny.j/priloha/pr0001/mensik.htm, 7. 10. 2013

http://www.csfd.cz/tvurce/1548-vladimir-mensik/, 7. 10. 2013