Zámek Ratibořice

Zámek v Ratibořicích má nedlouhé dějiny, které však svým významem zasahují do ústředních událostí českého území a částečně se projevují i v  zahraničí. 

Ves a tvrz Ratibořice se sice připomínají již r. 1388. Během dějin vystřídaly velké množství majitelů, až roku 1582 zdědila Ratibořice Magdalena Úlibská z Újezdce a Kounic. Téhož roku je prodává pánům na Náchodě, čímž se Ratibořice staly součástí náchodského panství a tvrz chátrala, až později zanikla beze stopy.

Na počátku 18. století se rozhodl tehdejší majitel náchodského panství Lorenzo Piccolomini, že v Ratibořicích nechá postavit letohrádek na italský způsob. Jednopatrová budova byla "zprovozněna" r. 1708. Měla obdélníkový půdorys a valbovou střechu, z níž nad polopatrem vystupovalo šest komínů. Vlevo od barokní budovy bylo postaveno užší křídlo pro služebnictvo. Ústřední síň uprostřed zámku prostupovala celým objektem a měla plochý strop. Napravo i nalevo odtud sloužily domácím i návštěvám obytné pokoje. 

Dalším významným majitelem byl od r. 1792 vévoda Petr Biron. Po jeho smrti majetek dědí jeho manželka Anna Charlotta Dorota (1761-1821), její sestra Elisabeta von der Recke (1754-1833) a nejstarší dcera Kateřina Vilemína Zaháňská. 

Právě ona je nejvýznamnější postavou ratibořických dějin. V té souvislosti mnoho návštěvníků míří na zámek kvůli kráse interiérů, ale také kvůli tomu, aby porovnali podle vyprávění průvodců a průvodkyň realitu jejího života s mýty, které jej provázejí. 

Kněžna Zaháňská zámek v l. 1810-12 nechala přestavět. Zůstaly jen obvodové zdi a výškové poměry podlaží. V přízemí a v prvním patře vznikly dva sály. První patro bylo vymezeno na bydlení pro panstvo a hosty. Křídlo pro služebnictvo bylo rozšířeno, vznikly zde mj. také pokoje pro hosty. Zámek byl nově vyzdoben, z náchodského zámku sem byla převezena část zařízení, gobelíny, část knihovny a sbírka plastik. Kaple byla zrušena r. 1811. 

Když Evropa měla plno starostí v napoleonských válkách, dala kněžna r. 1813 zámek k dispozici pro jednání vládců, jejich poslů, ministrů a rádců k přípravě definitivního skoncování s francouzským císařem. Kněžna zasahovala do nejvyšších pater politiky, významné osobnosti si na zámku podávaly dveře, zastavil se tu ruský car Alexandr I., pruský král Fridrich Vilém III., ale k rozhodující schůzce protinapoleonské koalice  (ještě spolu s rakouským kancléřem Metternichem) došlo o několik kilometrů dál na zámku Opočno. 

Kateřina Vilemína po nějakou dobu kolem r. 1815 udržovala s Klemensem Metternichem milostný poměr, takže nepochybně měla nejčerstvější zprávy o dění v Evropě, ale ten byl ženatý a ani později si ji za manželku nevzal. Sama Vilemína byla vdaná třikrát, vždy prý celkem nešťastně, ale její jediné dítě, dcera Gustava (1801-81) se předtím narodila jako nemanželská. Okolnosti doby a vztah mužů k ženám v té době byly důvodem k tomu, proč chytrá Kateřina Vilemína nikdy nezasáhla do dějin Evropy jako oficiální osoba. 

Poslední, třetí manželství, uzavřela vévodkyně Zaháňská r. 1819 s hrabětem Karlem Rudolfem Schuleburgem, s nímž do Ratibořic r. 1820 přijíždí jeho kočí Jan Pankl se služebnou Terezií Novotnou, kterou si pak vzal za ženu. S nimi z Vídně přijela i malá Barunka, pozdější spisovatelka Božena Němcová. Dodnes není mezi historiky jasno, kdo byli biologičtí rodiče nejznámější české spisovatelky. Je ale vyvrácen nejznámější mýtus - Barbora Panklová není dcerou kněžny Vilemíny a kancléře Metternicha. 

Když kněžna r. 1827 přestoupila na katolickou víru, její třetí manželství zaniklo. Hrabě se ale nadále staral o panství jakožto správce. Nejspíše ho tato pozice musela bavit, protože vévodkyně často cestovala, takže měl k práci klid. 

Spisovatelka Božena Němcová v babičce paní kněžnu líčí jako moudrou, klidnou ženu, to však je reálný obraz jejích pozdějších let života, ale neodpovídá jejímu mládí a citové nestálosti, kterou můžeme odpozorovat v dopisech, které jí posílali muži - její milenci.

Ani dceru Gustavu v podstatě neznala. Vychovávali ji příbuzní jejího partnera ve Švédsku. Nedostatek lásky k dětem si Kateřina Vilemína vynahrazovala tím, že na zámku schovala tři levobočky Kláru Bresslerovou, Marii Wilsonovou, Luisu Segnoret de Viliers a Emilii von Gerschau. Zejména poslední z uvedených natolik zapůsobila na Boženu Němcovou, že se stala předlohou pro komtesu Hortensii v Babičce.  

Rodina Panklových do r. 1830 bydlela v údolí řeky Úpy na Starém Bělidle v domku čp. 6, který byl zbourán, později dostala byt v úřednickém křídle. R. 1832-34 je doloženo, že s Pankolvými také bydlela "Babička", Marie Magdalena Novotná, rozená Čudová. Kněžna Zaháňská se stala pro Boženu Němcovou předlohou pro "paní kněžnu". 

R. 1840 kupuje náchodské panství říšský hrabě Oktavián Lippe-Biersterfeld, ale již r. panství se 114 vesnicemi, městy a městečky, se zámky Náchod, Chvalkovice a Ratibořice kupuje Jiří Vilém Schaumburg-Lippe, představitel jednoho z malých německých knížectví (to ale v té době představovalo v podstatě suverénní stát, Německo ještě nebylo sjednoceno). Za Schaumburgů došlo k novorenesanční přestavbě. Rod držel zámek až do r. 1945. Již ale krátce po smrti Boženy Němcové se zámek a okolí staly slavnými a hojně navštěvovanými v souvislosti s knihou Babička. 

Za II. světové války zámek značně zpustošila německá armáda a pak se stává státním majetkem. Stal se návštěvnickou expozicí klasicistních interiérů  a připomínkou života a díla Boženy Němcové.

Zámek je otevřen obvykle od dubna do října, podrobnosti najdete na webových stránkách zámku. První (užší) návštěvnický okruh je zaměřen většinou na osobu Kateřiny Vilemíny Zaháňské, druhý je širší a kromě prvního zavede návštěvníky do expozic spojených s rodem Schaumburg-Lippe. 

První okruh měl r. 2020 základní vstupné 130 Kč, druhý 150 Kč. 

Podle:

Šimek, T. a kol. (1989): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI. Východní Čechy, Svoboda Praha, s. 415

https://www.zamek-ratiborice.cz/cs/informace-pro-navstevniky, 29. 7. 2020